.Zářijovej vandr, vedl naše kroky na západ. Konkrétně do prostoru od Chebu k Tachovu. Na takovou dálku je nutný si přivstat a vyrazit brzo. Sentická skupina, ve složení Sam a Mluvka ( Němej je prej proň hógofógo a nelíbí se mu ), vstávala o třetí ráno, aby se vozidlem „škoda peněz“ řízenou, maminou, dcerou, snachou, manželkou a nedej bóže babičkou, přiblížili ke Štatlu Hl.n., kde je pohltil „Hokajfón Rx 874“, ajznbónama zvanej, RegioPanther. Skupina Trutnov si zatím ještě hodinu pospala, ale ve čtyři, naň taky došlo. 
Hromadnou popravou k nádraží a přesně v 5:07, odjezd Šukafónem do Jaroměře. Přeskok na rychlik do „Perníkova“ a přistoupit do Rx 874 Rudolf Těsnohlídek, „Hokajfón“ vyšší kvality. Sme teda tři a mastíme si to směr Praha Hl.n. k Rx 764 Kynžvart do Egeru. Všechno klape, až na to, že pražce už nedělej tadá, tadá, , tadá,tadá, anýbrž sou glajzy svařovaný a rovný. Náš vlak, teda dělá jenom ššššššš a švistí k Egerlandu. Švarná posluhovačka v uniformě ČD, s vozejčkem plným čajů, kafat a šunkosejrových zákusků, mi dělá nemravný návrhy a jsa oslabenej ranním vstáváním, jí podlehám, přičmž mě znásilňuje jedním černým čajem se šunkovým štrůdlem. Lehkomyslně, ji za to dám i zpropitný. Než jsme se nadáli, je tu o půl dvanáctý Cheb. Ve výpravní budově si kupujeme jízdenku do Lipový, rohlíky, bagetu a jdeme najít Os 7377 k druhýmu nástupišti. Regionální žralok (RegioShark), nás slupnul, ale po dvou stanicích nás na znamení, vyplivnul v Lipový u Chebu. Putování Egerlandem, může začít. Určujeme směr a po žlutý míříme z Lindenhau do Taubrath, neboli Doubravy. Je to obec s ojediněle zachovanýma hrázděnýma statkama tzv. Chebskýho typu. Nejstarší je z roku 1751. V soukromým můzeu, fasujeme papírovýho průvodce a prohlížíme si to. Na závěr prohlídky, jim plním senkrovnu 
datama a zvyšujeme jejich účet, za vodný, plníce čutory vodou, načež mizíme do polí, mimo civilizaci. Stebnickej potok překračujeme v místě bejvalýho Doubravskýho mlejna a od krav zaminovanou loukou, se dostáváme k sotva 600metrů vzdáleným zbytkům Paličskýho mlejna, taky zlikvidovanýho po roce 45. Po několika stech metrech od Paliče, si na lavičce u zastřešenýho pramene, dáváme svačinku. Fotím dřevokazný huby na pařezu, netušíc, že jen za několik minut, vypukne houbařská encyklopedie in natura. Po svačince, se šinem proti proudu Stebnice, když tu najednou: „?!“. Houba jako hrom???! A Další, a další, a další ………. Všude kolem atlas hub. Po počátečním nadšení a sbírání všeho, všechno krom kovářů a praváků, zahazujeme. Bereme si jen pár kousků na večeři, ostatní necháváme dál růst. Mezi houbařením se zastavujeme u Kyseleckýho pramene, svini kající kyselkou, vyvěrající ze země. Je to první kyselka, co se dá pít. Nesmrdí a nejsou v ní rozpuštěný hřebíky. Za to, je v ní lithium, takže by se z ní asi, daly vyrábět baterky do aut i mobilů :-). Údajně, je dobrá na léčení žaludečních vředů. Nemaje vředů, dopíjíme a páč máme dobito, jdeme stoupáním kolem zbytků Bukovýho domu, kozáka, kapradí k ruinám dalšího, tentokrát Bukovinskýho mlejna. Něják se zamotáváme do spleti PSáckejch signálek a jdeme trochu, uplně jinam. V poslední moment napravujeme chybu. Spojovací polní cestou, nacházíme správnej směr do bejvalý vsi Oldřichov. V týhle oblasti, je všechno 
tak něják bejvalý. Kvůli železný oponě, byly vesnice poblíž hranice, srovnaný se zemí. Dávno, už zmizela i železná opona. Asi ji bezdomovci dali do šrotu :-). U Odřichovskýho rybníka, shazujeme bágly. V trávě se mihla ještěrka. Pronásleduju ji objektívem, jenže vona má na paparazzi připravenou fintu. Šups do skrýše. Oldřichov stával na úpatí kopce Dyleň. Kontrolujeme mapu a vydáváme se k Chatě na Dyleni. Na jeden a půl kilometrech, vystoupáme o 180 metrů vejš. Z chaty, kam před válkou chodily zástupy turistů, zbylo pár rozvalin, kterejma profukuje silnej vítr. Na spaní teda nevhodný i proto, že kolem, je to samá nakloněná rovina. V poslední vteřině dne, nacházíme hotel krmelec. Na podlaze rozbalujeme spaní, venku za krmelcem na ohništi, klohníme večeři z hub, leča a špekáčků. Vo půl vosmý, je tma. Zalejzáme do spacáků, ani moc nežvaníme a spíme. Prkna jedny blbý, tlačej do zad, ikdyž sou hoblovaný :-). Hlavně, že nefučá. Zhruba po deseti hodinách vstáváme. Na vohýnku vaříme čaj, k němu přikusujeme chleba se salámem a tatrankama. Najedený a zabalený, opouštíme krmelec. Po čáře míříme ke středu evropy. Nejdřív se zastavujeme u Königsteinu. V roce 1813 Napoleon II. /syn Napoleona Bonaparta/ nechal v souvislosti s výstavbou silnic v Evropě hledat střed Evropy a při této události mu byl na kámen vytesán letopočet 18N13. Další na kameni vytesaný letopočet 1844 připomíná rok, kdy se ustálila hranice mezi Českým královstvím a Bavorskem. U černého hraničního křížku vpravo je vytesaná šipka, která údajně ukazuje směr na společnou 
Hraniční cestu, kterou probíhá státní hranice. Kousek dál zhruba po kilometru je zmiňovanej střed Evropy. Žulový patník s nápisem Mittelpunkt Europas, který je replikou původního trigonometrického kamene, jejž na vrcholku Dyleně vztyčili v roce 1865 rakouští armádní geometři. Co se stalo s tím původním kamenem, není úplně jisté (už v roce 1934 byl při nových geografických měřeních překryt částečně zeminou), ten dnešní stojí už v Německu, necelých dvacet metrů od hranic, a byl sem umístěn v roce 1985. Od středu Evropy se vracíme k zelený značce. Nasazujeme bágly a rozvážně stoupáme k vrcholu kopce Dyleň. Už krátce po nasezení báglů, začíná kapat. Vrchol kopce míjíme v docela slušným mrholení. Na druhý straně kopce na rozcestí cest, stojí docela nová, ale zamčená odpráskávárna. Zalejzáme pod ní, ale od deště to nepomáhá, páč fouká. Mezi stojinama, nacházím klíček. Beru ho a lezu i s báglem nahoru. Klíček pasuje, takže všichni tři zalejzáme dovnitř. Je tady jedna židle, molitany a pět plechovek plzně. Asi tak hodinu se krčíme, příjemně si vytápíme prostor 3x 100watty. Nakonec přestává pršet. Slejzáme, klíček vracím na místo a odcházíme směrem Slatina. Až na pomník obětem válek, tady není nic. Dokonce ani uranovej důl. Na louce stojej jen sloupy vysokýho, bez drátů. U pramene dobíráme vodu a v přístřešku obědváme. Pak se po signálce, liduprázdným příhraničím vydáváme dál. Asfaltka místama pomalu zarůstá, stejně tak izolátory, ze zbouraný opony. Každou chvíli míjíme odpráskávárny lovců, ale jinak nic. Pozdě odpoledne přecházíme mezinárodní silnici číslo 201 a jdeme k Výšině vzálený zhruba 4kiláky. Na Výšině, nebo taky Jestřábím vrchu, stála rota radiotechnickýho boje. Po vojácích zbylo pár, dneska zdevastovaných budov. V bejvalých garážích, zbudováváme ležení a to děláme dobře. Ohýnek rozděláváme v závětří za sloupem. Po večeři a setmění uleháme na chvojím vystlaný postele. Spouští se liják. Naštěstí máme nad sebou střechu. Nepřestává lejt a leje a leje. Ráno furt prší,
až leje. Pomalu si balíme, na ohýnku vaříme čaj, snídáme. Po snídani, i přes déšť, vyrážíme na cestu. Jdeme zase po signálce. Cestu lemujou houby, izolátory a těžaři. Přecházíme Mži a už mží o trochu míň. U krmelce, bez krmelce odpočíváme. Asfaltka pro nás končí. K Hraničný se plácáme blátem a trávou zarostlou cestou. U Hraniční fouká z Bavor studenej vítr. Chvilku si prohlížíme zbytky zvláštního zařízení, pro ostrahu hranic z roku 1938 a pomník četnickýho strážmistra Ladislava Mráze. Lesem, podél louky jdeme k Větrovu. Příznačnej název. Doteď mi v tričku bylo jakš, takš, ale teď, už mi je kosa. Vytahuju bundu a schováváme se do přízemní odpráskávárny. Je tak malá a nízká, že to dlouho ve třech nejde. Venku už neprší, ale fouká nepříjemnej vírt. Jdeme zase po rozpadající se asfaltce, tentokrát mezi pastvinama. Asi po kilometru, zjistil Sam, že nemá mapy. Zůstaly v odpráskávárně. Odkládá bágl ke stromu a mastí to zpátky, pro mapy. Po návratu pokračujeme dál. Před bejvalou obcí Pavlův Studenec, míjíme hřbitov a překračujeme silnici č.199. Pár set metrů za silnicej, vidíme stopy bobra. Vlastně jeho otisky zubů. Dokonce vidíme i jeho hráz. Začíná zase pršet, tak se nezdržujeme. Zastavujeme se až u hájovny Němeček. Slušně leje, schováváme se pod buky, ale je to houby platný. Já vařím čaj, Sam a Němej Mluvka, jdou k Němečkovi pro vodu. Po rychlým obědě, míříme k Ostrůvku. U Ostrůvku už sice neprší, ale Bejvalej zámeček, kterej se po revoluci změnil 
v Restauraci, má zavřeno. Při bližší prohlídce, je jasný, že tady se spát nebude, protože Ukrajinci vyvážej z nitra suť. Všechno marný, jdem teda k Šelmberku, něco přes kilometr daleko. Obcházíme skály a u jednoho převisu si stavíme přístřešek. Nosíme mokrý dříví a po vyškrtání 30ti sirek SOLO, se daří zapálit tuhej líh, americkou papírovou zápalkou. Vaříme si vydatnou večeři a čaj. Radíme se, co bude. Vzhledem k nekončícímu dešťování, pojedeme zejtra domů. V noci zase prší a fučí vítr. Po nevalným spaní se probouzíme. Mlha se převaluje sem a tam. Balíme mokrý celty, ostatní je celkem suchý. Vaříme si čaj, snídáme. Odcházíme ke Starý Knížecí Huti. V přístřešku u rybníka odpočíváme. Kolem půldesátý, stojíme na otáčce autobusu. Ale co to, podle řádu nic nejede. Vždyť by mělo?!!! No jo, vona není sobota!!! Plánovali jsme odjezd v sobotu a dneska je pátek. Fakra fajrajt, co budeme dělat. U baráku se baví dřevaři nad lahví piva. Sam se ptá, co by, kdyby. Jeden dřevař se uvoluje a za bakšiš 200Kč, nás svým teréňákem odváží do Lesný, odkud jede vytouženej autobus. Tady, se u obchodu zdraví s dalším pivařem. Ten zachvíli nasedá do svýho werku Škoda peněz, ukládá poloplnou lahev za sedačky a odjíždí. Čas čekání, vyplňujeme nákupem svačinky v superminimárketu u ťonga. Včas přijíždí náš autobus a odváží nás do civilizace, do Tachova. Na vlakovým nádraží, čekáme na vlak do Planý u Mariánek, kde přestupujeme na rychlík do Prahy. Vzhledem ke zpoždění, se loučíme v běhu a utíkáme k našim spojům, do Tišnova a Trutnova. Tak se skončil vandr Českým Waldem, konaným od 12týho do 15týho září.
Fotky a videa zde.
Kilometráž a vejškový profily. Celý vandr Den 01 Den 02 Den 03 Den 04
Originální itinerář tuhle.
Video FHD ke stažení tady.