Původní, velikonoční termín vandru, byl vzhledem k počasí, posunutej o čtrnáct dní blíž k létu. Nejeli jsme třetího ale až 17týho dubence. Tentokrát šamani a vzývači počasí rozhodli, že nebude pršet, či plískat, ale že bude normální teplem nerušená, regulérní kosa s možností chumelení ve všech výškach nad mořem i pod mím. Štěstím pro nás bylo, že jako obvykle kouřili Honska s Rybníkovou špatnou trávu. V pátek 17týho bylo nad Semilama slunečno a vcelku i teplo.
Výchozím bodem se teda staly Semily. Synchronizace přípojů vlaků se nezdařila a tak jsem zhruba hodinu bloumal semilskýma ulicema. Ve stanoveným čase se ozval Jura, že jsou tu. Navrhuju, že se srazíme u lávky přes Jizeru, když nechtějí do města. To se stane Šusťovi osudný. Nebude mít buřty na oheň. K lávce přicházím první, ač by to mělo bejt opáčně. Vysvětlení je jednoduchý. Kluci se zastavili na jedno u nádraží. Zanedlouho se setkáváme. Šusťa, Jura se synátorem a Já. Celkem čtyři exempláři vymírajícího druhu Homo vandrákus. Jurův syn je na vandru poprvý a prozatím žádnou přezdívku nemá. Po uvítacím ceremoniálu, se Šusťa odebírá k městu, aby sehnal buřty. My, se jdeme kouknout na bitouchovskou kapličku a pak počkáme na rozcestí u kurtu. Netrvalo dlouho a Šusťa se vrací. Nemá buřty, ale buchty. Cestou narazil na prodejnu pečiva, tak 
koupil co se nabízelo. Vyrážíme tedy na cestu. Jdeme po proudu Jizery, Riegerovou stezkou ke Spálovu. Stezka začíná pochůznou lávkou nad hladinou řeky. Na protějším břehu na skále je natažená Via ferata, pro vyznavače připoutanýho lezení. Romantika a industriální architektura, zdánlivě nejde skloubit. Tady se to povedlo víc než dobře. kousek za lávkou stojí budova, ze který jsou obsluhovaný stavidla jezu a vpustě vodní elektrárny Spálov. Samotná elektrárna je zhruba o dva kiláky dál na konci stezky. Za budovou se nachází ústí 1323m dlouhýho tunelu. Pokračujeme podél řeky a stoupáme na Böhmovu vyhlídku. Děláme společný foto, krátce odpočíváme. Na protější straně vysoko nad náma je vyhlídka Krkavčí skála a pod námi hučí Jizera ochuzená o vodu mířící do turbíny. Vyhlídka je nejvyšším místem riegerovky. Do Spálova sestoupíme skoro o 30metrů. Předtím než se projdeme tunelem, míjíme místo, kde se v zimě tvoří mohutnej ledopád. Teď v dubnu, odkapává a 
stejká po skále voda. Po ledu ni zbla. Ještě před tunelem jsem měl obavu, jestli se skrz vůbec dostanu. Tunel se asi zvětšil, v pohodě jsem prošel i s almarou. Údolí mezi Semilama a Spálovem je vůbec plný tunelů. Na naší straně je jeden pro pěší a na druhým břehu jsou čtyři a některý jsou prodloužený krytou galerii, proti padajícímu kamení. Sevřený údolí se před Spálovem otevírá. Tady po 1323metrech končí štola a začíná zděnej 437metrů dlouhej krytej náhon. Zastavujeme se u pramene A.Staška. Měly by tady tryskat 2Litry za vteřinu nepitný vody. Ale co já pamatuju, tak to sotva kapalo. U ústí Kamenice stojí několik budov. Největší jsou budovy vodní elektrárny z roku 1921. Menší budova Hotelu pod Spálovem, kde jsme se posilnili na další cestu. Vlezli jsme dovnitř a servírka vida něco podivnýho na mých zádech, v úžase hlesla: “ Co to jéé.“ Jura ji okamžitě informoval, že jsem vášnivej včelař a beru si úly vždycky s sebou, čemuž nemohla neuvěřit. Radši provedla objednávku a šla si po svejch. Nejmenší budovou je zastávka vlaku. Původní plán počítal s tím, že se nacháme odvízt do Návarova. Jenže v loni se ouřady rozhodly nahradit po 60letech provizorní vojenskej UNRA most. Návarovský provizórium šlo k zemi a servírka netušila, 
jestli se dá Kamenice přejít suchou nohou. Pro sychr, se šla zeptat kuchaře, ale vrátila se s tím, že most je pryč. Nezbylo než přehodnotit cestu. Jura navrhuje jet do Plavů a přijít k Návarovu z druhý strany. Jako obvykle, mám spoustu námitek a jednou z nich je, že v případě nemožnosti spaní na hradě budeme muset hledat místo v rozmáčeným lese okolo „Bohňouska“ a zřejmě ve svahu. Navrhuju jít pěšky a okouknou „modrou zátoku“, kde jsme dřívávějc vždycky spávali cestou do Vlastiboře. A kdyby se dalo přes Kamenici přeci jen přejít, vrátili by sme se přespat sem. Ve Spálově jsme přešli most, zahnuli doprava a po druhým břehu se vydali k „zátoce“. Zprvu byla cestička jako dřív. Až najednou se trnité cesty osudu začaly naplňovat a ostružiní a jinej trnitej neřád tarasit a klikatit naši cestu. Vyhlížel jsem vzrostlej les, kterej nepřicházel. Naopak, stromy zmizely zcela. Zůstalo ostružiní a oplocená paseka. Ani jsem nepoznal místo kde jsme spávali. Jdeme dál k železničnímu mostu. Poslední desítky metrů před mostem, jsou naházený větve ve vrstvách, takže se jde stejně špatně jako v ostružiní. Sypu si popel na hlavu, kudy jsem je to protáhnul. Holt časy se mění. Ale po překonání lesních překážek , jsme u místa železničního neštěstí z roku 1990. Odpočíváme po tý štrapáci a pak pokračujeme po červený na bohňouska. V lese jsem čekal rozmáčenej terém, obvyklej v těhle místech. Překvapivě bylo všude sucho, žádnej šedivej lepící jíl. Pomalinku jsme vystoupali nad stanici Jesenný a na pasece s rozhledem si opočinuli, před sestupem do Bohuňovska, místníma řečený: „Bohňouska“. Prohlížíme si pomalu se rozpadající barák u nového mostu a odcházíme dál k Návarovu. Červená značka se z podivných důvodů odklání od Kamenice. V mapě ale vidíme, kudy cesta pokračuje a tak se dáváme po ní. Záhy je jasný proč ta změna. Jakej si majetník, koupil fabriku i s cestou a nepřeje si nikoho vidět. Jestliže nikoho nevidíme my, nemůže nikdo vidět nás. Prošli jsme bez úhony. Podél vody se konečně dostáváme k Návarovskýmu mostu a vidíme, že novej most už skoro stojí. Vědět to, mohli jsme přijet vlakem a nepozorovaně překročit stavbu. Penzion Rusalka těsně u mostu je bohužel na prodej a zavřená. Naproti u baráku právě majitelka zaháněla kachny. Poprosily jsme ji o vodu a radu kde přespat. Řekla nám, že zejtra budou vodáci sjíždět velkou vodu a že má připravený pívo, minerálku a bačajskou klobásku na prodej. Kupujeme si balenou vodu, několik pivsonů Svijany, Šusťa klobásku, necháváme naplnit čutory a jdeme na pláž u vody, kam nás kachnopaska poslala. Zakládáme oheň, opékáme špekáčky, zapíjíme Svijanským. Po večeři nastal čas, novýmu vandrovnímu, navrhnout přezdívku. Indiáni dávaj příhodný přízvysko podle toho jak se kdo proslaví , jak vypadá, případně co vyvedl. Sokolí péro, Bystrý voko, Inčučůna nebo jinak příhodně. Mladej, byl celej den úplně potichu ( normálně prej, nezastaví kušnu ), tak mi přišlo, říkat mu „Němej“. Aplaus nebyl dlouhej, ale možná se to ujme. Po setmění za svitu hvězd, si teda Němej, Sam, Šusťa a Slimák rozbaluje ležení a uleháme. Po půl noci padne prvních pár kapek z čistýho nebe, o hoďku dýl ze zataženýho a někdy po třetí se spustilo jemný pršení. Přetahuju přes sebe plachtu, slyším jak Jura přikládá na oheň, upravuje ležení a pak se propadám do snů.
Za svítání vystrkuju hlavu ze spacáku dostávám kapkou do čela, tak zase zalejzám a hnípu. Někdy okolo sedmý vstávám, přiživuju oheń, strojím se, vařím vodu na čaj, dělám si snídani, zatím co ostatní ještě spí. Šusťa se v noci přemístil pod stromy, kde je pořád sucho a Jura přehodil přes kládu plachtu a vytvořil improvizovanej přístřešek a obá tři vyspávaj noční směnu. Nad náma přistálo auto s karavanem, vystoupili jacísi vodáci, sestoupili k nám k vodě a začali montovat u vody nějáky montovátka podobný světelný závoře. Když to seštelovali, udělalo to hlasitý píííííííííp. To už i kluci balej, snídaj a jako první odcházím směr hrad. Jdu pomalu, 
žádnej spěch. Kluci mě skoro doháněj, ale pak jdou silnicej, zatím co já po modrý značce až k hradu. Společně se necháváme vyfotit na nádvoří od dalších turistů. Funí ledovej vítr, tak jdeme k zámku. Zámek se po dlouhých létech celej opravuje. Jen špejchar naproti je tak jak byl. Kluci prolezli sklepy bejvalýho pivovaru a pak jdeme k Jesennýmu. Kolem nás jezdí auta naloženy kajakama, od hor funí ledovej vítr. Když se dostáváme za les, odbočujeme a loukama, kolem bejvalýho lomu, jdeme skrz Jesenný do Bozkovských jeskyní. Ikdyž je chladno, výprava stíhá výpravu. Před námi jsou Poláci a hromadná výprava s alespoň 10seti plošticema ( mrňavý děti ). Bágly si schováváme do místnosti průvodců. Ve 12.40 dochází na nás. Jé, jů a jiný údivy, krom výkladu průvodce a brečení malý nudící se ploštice, není slyšet. Za 3/4tě hodiny, je po všem. Bereme ruksaky a míříme do centra Bozkova najít otevřenou restauraci. Není sezóna, tak jsou všechny dvě zavřený. Nu co, odcházíme ke kapličce a pijeme zázračnou vodu ze studánky „U Matičky“. Plníme i čutory. Bozkov je na kopci, naše kroky mířejí k potoku 
Vošmenda. Za osadou Hamry si dáváme dlouho očekávanej oběd. Rozděláváme oheń, vaříme konzervy a čaj. Po „O“ chvilku relaxujeme. Času nemáme na zbyt, tak se pakujeme a jdeme dál proti proudu Vošmendy. Původní plán byl poupraven, takže nejdeme na Roztoky u Semil, ale po zelený rovnou do Helkovic. Cestou fotíme bledule a devětsil. Před Helkovicema trochu odpočíváme, čeká nás výstup ze 450 do 690 metrů/m. Do západu slunce zbejvaj zhruba dvě hodiny, proto se znovu vydáváme vpřed. Loukama, lesem a polema vytrvale stoupáme až k rozhledně “ U Borovice „. Tady na nás v „závětří “ čeká Šusťa. Rozhledy jsou tady náramný. Z jedný strany zasněžený Krkonoše, z druhý Českej Ráj bez sněhu, vzadu na západě, vykukuje Ještě D. Rozhledna je zavřená a fouká tak silnej severák, že to ani trochu nezdržujem a odcházíme urychleně k Roprachticím na východě. Roprachtice jsou jako po vymření. Přecházíme hlavní silnici a polema, kolem Chlumu míříme k nejbližšímu lesejku, abysme se rozbalili ještě za světla. Co čert nechtěl, naproti nám se objevil teréňák s odpráskávačem. To by tak hrálo, aby si nás někde věčír vychutnal. Objel nás a víc už jsme ho neviděli. U nejbližšího lesejka, mizíme z dohledu. Kdesi uprostřed zahazujeme bágly, nosíme kamení a dříví. Kamení na vystlání a obehnání ohniště, aby nedošlo k hoření hrabanky. Rozděláváme 
malej ohýnek, vaříme si večeři a čaj. Než se najíme a rozbalíme je úplná tma. Padáme únavou a ráno máme na spěch, takže jdeme spát. V noci se ozývaj rány. To asi odpráskávač na něco střílí. Je to někde dál, tak znova usínáme.
Budíme se pozdě. Slunce řádí po obloze, havrani krákaj na větvích a my zjišťujeme, jak musíme spěchat. Rozhodně si musíme pospíšit, jestli chceme stihnout vlak v 10:20. Někdy kolem osmý došlo k politování hodný nehodě. Špatně zvolený slova, nebo snad chvilková malá malárie, či škobrtnutí a už voda letí, naráží do druhýho ešálku, výstřik a už se to vsakuje. Malér je na světě. Slejváme poslední zbytky vody a vaříme náhradní čaj. Šusťa si zabalil a vydal se na zříceninu hradu Nístějka dole v údolí. Po snídaní dobalíme a jdem se kouknout co z Nístějky zbylo. Procházíme osadou Jilem, kde maj pražáci ještě půlnoc: „Pošťáka, toho vy nemůžete znát. Ten chodí v osum.“ Neviděli by ho ani v devět. Nepozorování 
procházíme Jilemem. Sestupujeme skoro k řece. V potoce nabírá Jura vodu, aby bylo co pít. Na ostrohu nad mostem stojí hrad. Bágly necháváme ve stráni pod hradem a škrábeme se do vrchu. Zadejchný, propocený, stojíme v areálu. Šusťa tady není, asi už odešel na nádraží. Na prohlídku máme několik minut, tak spěšně procházíme zříceniny. Mezi stromy se dole na cestě mihnula postava. Je to Šusťa, kráčející směrem k nádraží. I my se otáčíme, scházíme k báglům a pospícháme na nádraží v Hradsku, kam se dostáváme několik minut před odjezdem. Nalejzáme do vlaku, kupujeme lístky u průvodčího a necháváme se odvézt do Martinic. Tady se naše cesty dělí. Kluci jedou přes Paku na Brno, já do Trutnova.
Fotky: zde Výsledky a grafy tuhle: Den_01 Den_02 Den_03 Vše v jednom: Den_01-03
Video ve vysokým rozlišení ke stažení tady.