Protože Dráha nejní žádnej holubník, ale organizace řídící se rozvrhem pracovní doby, našel pro nás dráhař Šusťa vhodnej datum pro
vandrování hned, jak kladívkem oťukal poslední kolo nákladního vagónu. No a to v září teda nebylo. Ostatně kdo by chtěl jet na vandr v září, když svítí ten zatracenej puchejř a je slušně. Drsný zálesáci jako my, jezděj zásadně jen, když je drsně J. Už v úterý pátýho, se odvážně rozpršelo nad celým územím republiky. Teda krom Krušných hor, kde je krušno i bez tak, ale tam nejedeme. Ráno ve středu prší jakbysmet. Protože do Jizerek to mám kousek, stačí mi vstávat po šestý, v klidu posnídat a pak teprve vyrazit. Jura se Šusťou už nějakou tu dobu sedí ve vlaku k Pardubicům. I na mě došla řada, abych se deštivým ránem přiblížil k místu setkání ve Dvoře Králové. Místní popravou na autobusák a linkou TU-DK k dvorskýmu vlakovýmu nádraží. Rychlík do Železnýho Brodu přijíždí s malou sekerou, asi se mašině smekaly kola po glajzech. Ve dveřích šnelcuku mě vítá Jura a vede do oddílu pro cestující za Šusťou. „Němej Starosta“ opět nejede. Od pátka jsou volby a von je komisař, či co. Jako by si tu urnu nemoh vzít s sebou J. Vlak rozráží vzduch před sebou, občas udělá túúú a vjede do tunelu. Dokonce i přestává pršet, sem tam vykoukne zataženo. V Železňáku přesedáme do osobáku nach Tanvald, se kterým se pohodlně dostáváme s několika minutama spoždění až tam. Máme hodinu čas na přestup, tak vstupujeme do nádražní hospody. Ceny jídel okolo stovky se jen tak někde nevidí. Je čas oběda, tak si objednáváme. Já si dal sekanou, brambor, červený zélí. Porce i chuť lukcucní. Navrch pivko, někteří i víc. Hodinka uplynula a tak jdeme na perón vyhlížet Štádlera, kterým pojedeme do Kořenova. Motorový vozy řady 840 Stadler RegioShuttle RS1, jsou certifikovaný adhezní vozidla pro jízdu na sklonově náročný trati do Kořenova. Trať má na nejstrmějších úsecích ozubnici systému Abt s dvěma hřebeny. Štádler nás pohodlně vyvezl až do stanice Kořenov, kde vystupujeme. Stanice Kořenov se vlastně nachází v katastru Horní Polubný sloučeným s Kořenovem. Neprší furt neprší, jen mlhy se válí vůkol. Okukujeme důlní železnici a taky naproti ležící výtopnu. Není sezóna tak je všechno zavřený, ale nikdo nám nebrání okouknout točnu, Hektora T 435.0 a kouknout oknem do topírny na ozubnicovou „Rakušanku“ T
426.0 . Pak odcházíme skrz pilu podél trati k tunelu, kterým jsem před několika minutama přijeli. Před tunelem končí ozubnice a taky je vidět jak se trať sklání mizíc do díry. Když se Jura a Šusťa dostatečně pohoupali na nájezdu hřebenu zubatice, odcházíme. Stoupáme nad Polubný, míjíme ŘOPíky. Z lesa vycházíme až na pastvině u obce Kořenov. Na vršíčku nad obcí odpočíváme u Tesařovy kaple, odkud je vidět i další z náš cíl, rozhledna Štěpánka. Scházíme do Kořenova a v krámku s potravinama si kupujeme několik drobností. Zatahuje se, spíš se jen přesunuly mraky a trochu kape i funí vítr. Napojujeme se na modrou značku, stoupáme cestou k muzeu opevnění Na Pomezí. Blíží se čas smrknutí ale u ŘOPíku je zcela neútulno. Pokračujeme teda skrz les k zelený značce. Na rozcestí necháváme Šusťu s bagly a jdeme k prameni nabrat vodu. Na zpáteční cestě si prohlížíme ŘOPík CH2/57/E ve svahu pod cestou, kterej má u vchodu perfektně dochovanou spárovanou zídku. S vodou a společně pak stoupáme. U skruže necháváme znova bágly a jdeme omrknout CH2/250/C2, vykrejvací objekt mající střechu z vlnitýho plechu. Začíná se opravdu stmívat a pořád nemáme flek na spaní. Už jsme na hřebeni u prameniště Tesařovskýho potoka, tak se rozhlížíme. Za příhodnou habřinou rozkládáme přístřešek. Šusťa blbne s kůrou břízy a mokrýma haluzemi. Vyškrtal francouzský sirky a nic. Nechali jsme ho vydovádět a pak přišlo na řadu 21.století. Rozprostřít vatu, nastrouhat hořčík, pro sichr jedna kostka lihu a škrt ocelovým jiskřičem. Dým, dým trocha ohně a zase dým. Ale hoří! Jura naštípal trochu starých planěk, který jsou uvnitř přeci jenom sušší než zbytek lesa. Špekáčky auf, dřív než to zase chcípne. Najedený a s ubrečenýma očima ještě chvíli tvoříme kouř, než si v osum leháme do spacáků, abysme zanedlouho chrupali, zatím co se okolo rozprostírá mlha a snášejí dešťový kapky. Spíme s přestávkou skoro 10 hodin. Po rozednění vstáváme, na liháči si vaříme čaj a snídáme. Oheň nemá cenu zapalovat, všechno dříví je mokrý. Po snídani balíme. Na konec vyklepáváme vodu z celt a odcházíme k rozhledně. Štěpánka se otevírá v 10hodin a je teprve devět, tak jdeme ke kříži stojícím na ploše
před rozhlednou, odkud je taky pěknej rozhled. S Jurou jdeme kouknout hřbitov prasečích ocásků někde u C2. Nic ale nenacházíme, proto se vracíme zpátky. Rozhledna už je otevřená, tak si kupujeme vstupenky a stoupáme k vrcholu rozhlídnout se. I z vrcholu se zdá, že počasí bude pěkný. Vidíme i následující cíl, Pivovar u Čápa v Příchovicích, kam se během 1/2hodiny přesunujeme. Ochutnáváme polotmavou 13tku a Šusťa i něco s pomerančem. Na terase v závětří je teplo, ale musíme pokračovat ve vandrování. Ani si nejdeme prohlídnout sousedící rozhledu Maják. Jdeme skrz pohádkovou cestu ke žlutý značce. Za kapličkou Sv.Gotharda jsou nějáký skály, za kterejma se zastavujeme, abysme si udělali něco k obědu. Rozděláváme oheň a vaříme. Najedený pokračujeme v sestupný trase přes Jírův kopec, kde jsou rozměrný hromady kamenů zvaný „hrobky“. Ještě před šedesáti lety tu bývala pole a hrobky jsou vysbíraný kameny z těhle polí. Po kilometru přicházíme na vyhlídku Šulíkova Skála, ze který vidíme přes údolí na vyhlídku Terezínka, kam půjdeme až dorazíme na dno údolí ve Velkých Hamrech. V domově důchodců Hamry si necháváme natočit do čutor vodu, aby sme ji měli dostatek. Znova stoupáme až na Šouf pod vyhlídku Terezínka. Od severu přichází černota, semtam padne i kapka. Zrovna když jsme na vyhlíce začíná mrholit. Nad Tanvaldem možná i leje. Jako zázrakem se stěna s deštěm ani nehne. Po vyhlídnutí bereme bágly a pokračujeme ve stoupání. Před Skalní Bránou hledáme flek na přespání, ale jsme na Černostudničním hřbetu a proto tady není na výběr. Kluci nacházej stranou za skálou plácek, kde stavíme přístřešek a v šeru lesa si připravujeme ležení. Oheň dneska neděláme, protože z jedny strany jsou Hamry a z druhý Tanvald a nemá cenu na sebe upozorňovat. Večeříme už skoro za tmy. Uleháme a nějakou chvíli ještě klábosíme, než se ozve chrrr. Ve čtyři se budíme a zase klábosíme. Znova usínáme až do sedmi. Ráno je trochu chladnějc, asi díky tomu, že se v noci vyjasnilo. Ranní slunce nás ale vytahuje ze spacáků. Beru foťák a jdu to vycházející ráno vyfotit. Je kouřmo, i tak je vidět inverze někde u Železnýho Brodu. Na cestu odcházíme po snídani. I když slunce svítí je
chladno, ale stoupání ke Skalní Bráně nás rozehřeje. Za bránou je stěna s přírodně rozpukanou skálou vypadající stejně jako na Makču Pikču, kde se s tesáním patlali Inkové. No ještě vystoupat 50metrů a stojíme u vysílače Muchov. Rozhled do krajiny ze skály stojí za to. Slunce sice svítí, ale ledovej vítr zkracuje rozhlížení. Pokračujeme hřebenovkou přes Vrchůru ke skále Buchta, nám ale vršek skalky připomíná spíš hlavu nějákýho plaza. Přes Pustinu, Berany, okolo Kladívka přicházíme k rozhledně Černá Studnice. Necháváme si načepovat Svijany, kupujeme si vstupenky na rozhlednu, kam se po zavlažení volátek vydáváme. Krkonoše, Jizerky, Ještěd i s hřbetem, Českej ráj i Trosky máme na dohled. Jakmile sejdeme dolu vracíme klíče, nasazujeme bágly a jdeme. Horní Černá Studnice, Dolní Černá Studnice k prameni Žernovníku, u kterýho si děláme oběd. Naobědvaný a odpočinutý jdeme do Krásný k zrekonstruovaný dřevěnce. Roubený patrový dům s mansardovou střechou nechal postavit lékař Johan Josef Eleazar Kittel po polovině 18. století. U místního kostela Sv. Josefa, si bereme mírně radioaktivní vodu ze studánky. Osvíceni odcházíme, bohužel jiným směrem než bylo naplánováno. Ve chvíli kdy zjišťuju stúpido ómylo je na návrat pozdě a tak navrhuju obchůznou trasu přes Čížkovice po silnici č.287 s provozem. Na vršku v zatáčce odbočujeme doleva na obyčejnou hliněnou cestu vedoucí do Dalešic. V Dalešicích se napojujeme na asfaltku vedoucí na Kopaninu. Provoz je silnej jenže lepší cestu nemáme. Za Klíčnovem odpočíváme. Šusťa navrhuje jít polní cestou ke Kopanině, ale já to zavrhuju, což byla moje blbost. S Jurou se teda štrapácujeme asfaltkou proti autům, abysme se pod rozhlednou se Šusťou zase sešli. U rozhledny se dozvídáme, že klíče jsou k vyzvednutí někde u někoho. Je 1/2pátý a brzo bude potřeba hledat místo noclehu. Pokračujeme na Frýdštejn, kam je to z kopce. Těsně před pátou stojíme u brány, jenomže ta už je zavřená. Poslední prohlídka je o 1/2pátý o to už bylo. Jura stojí vytrvale u brány, odkud vychází baba z kasy. Jura klečíc ji u
nohou prosí o rychlou prohlídku. Jenže baba nemá kdy nás pustit. Jde totiž volit! Ano volit a Babiš! Teda tečka. Nu což. Odcházíme po Vranovským hřebenu k Pantheonu. Pod skalní věží Posel se rozhodujeme přespat. Jura nachází mírně nakloněnou rovinu u pastviny s hajtrama, kde stavíme přístřešek. Se smrknutím uleháme. Nakloněná rovina vykonává svoje. Několikrát za noc sjíždíme o kus dólu. Děláme si legraci, že po mokrý pastvině posvištíme až k silnici. Ráno vstáváme brzo, musíme jít na vlak do Malý Skály. Je sakramentská zima. Na protější stráni je i bílo. Naštěstí jsme spali nad čárou mrazu. V údolí pod Panteónem je všechno ojíněno a ve stínu. Ale Panteon nahoře a okolní skály se koupou ve sluneční záři. Na mostě přes Jizeru se dá klouzat, jak je namrzlo. Jura se Šusťou si jdou koupit něco k jídlu do místního obchodu, já mezitím fotím fógly na plotě. K nádraží je to už jen několik kroků. Fotíme se u miniatury nádraží za kolejema. Po chvíli čekání přijíždí vlak na Turnov, kam odjíždí Šusťa s Jurou. Můj přijíždí za 20minut a jede na opačnou stranu do Paky a Dvora Králové, kde přestupuju do autobusu na Trutnov. Tím skončil vandr do Jizerek.
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video tady.
Odkaz na fotky od Šusti tady.
Itinerář zde.