Ve dnech 20. až 22.května.2016 byly uskutečněny Rychlebské Traily. Na tom by nebylo nic, až tak zvláštního, kdybych se jich 
nezúčastnil, zcela osobně. První informace o konání, ke mně prosákly někdy v dubnu. Asi tak 10sátýho května se rozjela mejlová propaganda ohledně odjezdu. Do Rychleb nás celkem jelo mnoho. Někteří ze Dvora Králové, jiní od Jaroměře a i z dalších míst. A hlavně náš nevelký tým z Trautenau, ve složení Martin, Milan, Tomáš. Účastníky „B“ týmu a „Á“ týmu bych klidně jmenoval taky, jen by mi v tom nesměl bránit mistr Alz. Prozatím se musíte spokojit s tím, že udržím, alespoň něco 🙂 . Ale zpět k Rychlebům. V pátek šlo všechno, jak bylo domluveno. V 7:59:00hod. vylejzám před barák. Martin už stojí před našim rodinným panelákem. Nakládáme mé zcela nové kolo RockMachine Blizzard 50-29 Electricblue a obrovskou tašku. Přejíždíme do Rokytníku, kde se nalodil Tomáš a pak už svištíme nach Náchod. Polskem uháníme přes Kladsko do Černý Vody. Někdy v 11hodin jsme na místě. Ubytování proběhlo hladce. Stavební dělníci se nenechali vyrušovat a budovali a budovali. Nejrozumnější řešení bylo, převlíknout se do drézu a vydat se potrénovat. Někteří dříve přijedvší, už tak udělali. Abysme vydrželi tréning , zastavujeme se „ U Kaštánku“ na oběd. Prasárničky nebo kuřátko nám udělalo dobře v oblasti břišní. Zákápnout pivinkem nebo kofolou a šup na trail, podél Černýho potoka. Nevím jak ostatním, ale moje kuře se pohádalo s kofolou a chvílema mělo nekalý oumysly. Na chvíli odbočím a popíšu svoje nový kolo. Letos je to 50let, co se vyskytuju na týhle polokouli a má manželka Renča, mi vydala příkaz, abych si vybral nový kolo. Po několika vteřinovým zdráhání, jsem začal vybírat. Samozřejmě mě napadali takový značky, jako Cannondale, Canyon a i jiný. Pro sychr, jsem oslovil svýho dvorního dovatele kol. Roztočila se spirála pro i proti, a aby mi to zkomplikoval, nasadil mi brouka, respektive Rock a Machine do hlavy. Okořenil to zápůjčkou celopér 27“ a 29“. A teď babo raď! Provedl jsem srovnávací jízdy. Mrštná sedmadvacítka se chovala skoro jako stávající 26tka, jen pérovala i v zadu. Rozvážná devětadvacítka, překrásně stoupala a projížděla překážky. Výslednej čas na 8km stejnej, ale pocitově 29“ lepší. Těžký rozhodování. Abych to rozhodl, udělal jsem si ještě jednu testovací jízdu na 29tce o dva dny později. Je rozhodnuto. Na víc si můžu vybrat, mezi modelem 2015 za 43tisíc včetně doplňků, nebo model 2016 za 54tisíc bez doplňků. Cenovej rozdíl velkej. Materiálovej, zanedbatelnej. A tak mám kolo RockMachine Blizzard 50-29 Electricblue. Aby to nebylo jen super, nastaly čtrnáct dní po dodání komplikace. Při šlapání se začalo ozývat: „klap, klap, klap“ a postupně to zesilovalo. Nepomohla výměna šlapek, ani rozebrání čepů u pérování. Nakonec jsme se dohodli, že to vyřešíme po Trailech. No a teď si to klapu asfaltovou cestou k trailu a do toho to kuře. Terénní nerovnostě hrkaj bajkem, bajk hrká mnou, já hrkám kuřetem. V třetině cesty zastavujeme v pionýrským táboře. Kuře, už sice moc neprotestuje, ale radši ho zaplavuju malým pívem. Ve Vidnavě po tom, co projíždíme 3x Vidnavský okruh, si dáváme další ionty z Plzně a v super-hyper-gigamarketu Hruška zakupuju spekulativní špekuláčky, na večerní grilovačku. Vydáváme se zpátky k základně. Ihned, jakmile se dostáváme z dosahu kočičích hlav, rozhostilo se ticho. Klapání se vytratilo! Hurá! Zřejmě se stalo tohle: „ Loňskej model stál v koutě a čekal na spořivýho majitele. Tím se stalo, že se na čepech pérování, udělaly proleženiny 🙂 a ty se opérovaly trailováním do Vidnavy.“ Od týhle chvíle, se klapání nevrátilo. Po 35ti kilometrech jsme na základně. Stavbaři zmizeli, na staveništi se objevily postele a další účastníci, někteří patřičně nalíčený, poloprázdnou basou v ruce 🙂 . Někdy o půl osmý nás přivítali majitelé, popřáli nám šťasný pobyt a jako omluvu za nedokončenostě, vyvalily basu plzně a šampus. Ti co spali na staveništi, dostali ještě slevu na ubytování. Pak se rozproudila zábava a někteří se šli osvěžit do osvěžoven v okolí. My ostatní si osmahli klobásky, špekuláčky a zapíjeli to lahvovou 
Plzní. Pak se někde nad Walbřichem začal tvořit mrak, aby se přímo nad Černou Vodou s rachotem vypustil. To nás zahnalo do hajan. Ráno, jako by se nechumelilo, vylezla zoncna a začala rumplovat. My, co jsme vstávali za kuropění, se jedeme projet do lomu Rampa. Po návratu je okolo domu hemžení. Bajkeři se chystají na stezky. Kolem desátý odjíždíme. Někdo jede potok, ostatní nahoru přes Wiesnera na Superflow. Cestou vzhůru dělám bezpečnostní přestávky. První u brodu, druhou uprostřed Wiesnera, ale vrcholovou část Wiesnera tlačím. Přeci jenom, mám ale zastávek míň než minule. Nahoře je rušno. Jakási skupina na historických horských kolech, nás pasuje na profíky a ponouká k odjezdu. My, se však kocháme jejich postupným odjezdem, přes nájezdovou rampu. Občas jim nájezd na rampu nevyjde k naší potěše. Dáváme jim náskok, přesto je postupně dojíždíme a na dolním toku, už jsou za námi. To se mi to feší na novým bajku. Před dvěma lety, jsem na tom byl obdobně 🙂 . Na můj vkus je Superflow v některých místech dost rozsekanej. Obzvlášť v místech za horizontem s následnou zákrutou. Po 1/2hodině jsme dole na základně RS. Je čas oběda, tak jedeme ke „Kaštánku“. Dávám si ražniči s bramborem + iontův Příšerák. Vedle restaurace je cukrárna, takže ještě doplnit cukry. Zmrzlina, je myslím vhodný zdroj. Po odpočinku vyplněným jídlem sedáme na bajky a jedeme Potok a Vidnavu. Samozřejmě zastavujeme v pionýrským táboře a při pivku pozorujeme výběrový řízení na letošní vedoucí. Pěknej materiál 🙂 . Po uspokojení se, pokračujeme v trailování. Tentokrát dáváme vidnavskej okruh jenom jednou a ještě né všichni, po 40ti kilákách, už síly ubejvaj. Na náměstí ve Vidnavě, si v restauraci „Jannis“, dáváme Plzeňský. Ti co nejeli vidnavský okruh i několik. Po nabrání sil, se vší silou vracíme na ubytovnu. Po osprchování si sedáme za barákem, stejně jako včera. Odvážnější jdou znovu na obhlídku restauračních zařízení. Kdosi nechal kolovat bílou hůl, kterou odmítám. Lahváč s díky přijímám. Klábosíme, posloucháme mjůzik. Jakmile se čas
naplnil a oči se začaly přivírat, jdeme spát.
Ráno se opět budím brzo. V 8 hodin jsem stále jedinej vstatej. Na nic nečekám a vyrážím na trail. Jedu znova na Flow. Pod Kaltenštejnem mám na dohled dva bajkery. Statečně se mi snažej ujet, aby mi unikli u brodu. Zastavuju totiž u Mariaquele a polejvám se ledovou vodou. Jsem, o poznání proti včerejšku unavenější. Několik dalších bajkerů má stejnej nápad a kloktaj tu vodu. Když už si myslím, že se mi vrací síla, nasedám. Síly mě opouštěj záhy pod lávkama na Wiesnerovi. Nikam nepospíchám, tak tlačím, fotím, chvilku jedu a zase tlačím. Na kolo naskakuju až na konci Wiesnera. Leje ze mě jako z …. ( nemocnýho bajkera ). U Superflow si sedám na klády, ukusuju jabko, sluním se. Je nějákých 1/2desátý, kolem klid a mír. V deset se spouštím dólu. Za každou sekcí, si dávám voraz. Prsty sotva udržím na brzdě. Předjíždí mě dvojka polských bajkerů. Dávám další sekci a zase odpočívám. Tady mě dojíždí pár. Ona na horským kole, on na treku. Dáváme řeč o odvaze a tak. Ona mi říká, že je prostě out a nedá si říct, že by potřeboval jiný kolo. I já, si přihřejvám polívčičku a vysvětluju, že na horáku, je to jiný kafe. Pak se loučíme. Já si dělám snímeček u tabulky první pomoci, oni jedou. Důkladně odpočinutej vyrážím do poslední sekce. Předjíždím trekistu a mizím v zákrutách. Po půl hodině, jsem na základně RS. Přijíždím moc brzo, fazolová polívka ještě není. Že prej, až za 1/2hodiny. To vydržím. Polívka dorazila. Jdu si ji koupit a s ní ještě oplatky domů. Zhruba za hodinu přijíždí Martin a Tomáš. Po odpočinku, nakoupení dárků, se jedeme naobědovat do rybárny. Candát, nebo pstruh jedna báseň. Pak už vykoupat, zabalit, rozloučit s majitelkou a hybaj, skrze Kladsko domů. Tak proběhnuly květnový Rychlepi.
Několik fotek z mobilu a video v supernízkým rozlišení, bylo získáno za pomoci supertajnýho kopírování. zde.