Všechno to začalo na štědrej večír. Dárek jakej jsme dostali, bych Vám přál. Budu babičkou! Možná že dědečkem, ale to prej by byla fakt
náhoda. Néé, ať to bude co bude, budu dědou!!!! No jednou to muselo přijt. Když jsme si pobuleli a rozdejchali ten supr dárek, přišlo na řadu trocha plánování budoucna. Hmm. Bude se malovat, taky trochu vyměňovat nábytek aby to bylo hezký, až přijede škvrně na návštěvu. Konečně se hodí postýlka, co je třicet let schovaná v garáži a co je patnáct let po generální opravě, jsa zapůjčená kámošce pro její dvojčata. A taky budu muset ze sklepa vytáhnou sáňky, natřít je, případně lehce opravit. Dvacet let tam sáňky podpíraj poličku, ale za pár měsíců až rok by se mohly hodit. Nejdřív je ale na řadě úprava pokojíku. Zelený stěny přemalujeme na bílo, stará skříň se nahradí novou, polička se posune. Přece jen by to ještě něco chtělo. Ty stěny přece nezůstanou bílý. No jasně! Nějáký obrázky, třeba se zvířátkama. Malovat neumím, nezbejvá než omrknout web, jestli se něco nenabízí. Hnedka první odkaz vypadá dobře a nabízí se: Samolepka „Zvířátka ze Zoo na procházce.“ To bude to pravý! S hrdostí, ukazuju kolegům v práci, jak vyzdobím stěny nad postýlkou. Ti se nad samolepkama rozplývají. Ještě si to nechat odsouhlasit budoucí mamkou a taťkou a můžu objednávat. Večerní odpověď budoucímu dědulovi byla krátká: „ Mám jinou představu. Takovou divočinu asi néé. Jakou divočinu oponuju, vždyť ty zvířátka na procházce jsou veselý. Veselý možná, ale taky dobrej kýč.“ Du spát, abych to rozdejchal, ale ještě než se ukládám, sděluju to eR: „ Hada jsme si na prsou hřáli, hada maminko“ a s tím usínám spánkem spravedlivých. Ráno to opakuju i v práci. Kolegové, hlavně však kolegyně, se mi snaží zvednout náladu tím, že říkaj, jak by si sami tak krásný zvířátka dali nad postel, jen kdyby tam už neměli Brusel, nebo Svatou Trojici. To mě povzbudilo k rozhodnýmu kroku! Zvířátka jsou kýč?! Jestliže je to tak, tak aby naše vnouče neutrpělo kulturní šok, bude mít nad postýlkou Rembrandta a Varhola. Rembrandt bude za starý mistry a Endy za ty nový a hotovo! Na důkaz vážnosti otevírám stránky „aukčních skříní“, jestli se zrovna něco nenabízí. Momentálně nic, ale určitou jasnou představu mám. Přeci proti kvalitnímu umění nemůže nic namítat. No néé? Abych se ubezpečil o správnosti jednání, návrh ukazuju kolegům. Obrázek od Andyho sklidil nadšenej obdiv, ale starej mistr je prej trochu depresivní. To veselý zvířátka prej taky, oponuju. Jenže Rembrandt to je kvalitka, jasný! A na znamení zoufalství si rukou prohrábnu vlasy. Jé, ty vypadáš jako ten, co sme se s nim fotili v Liberci. Nóó, jak se menuje, nevíš? Zírám jako starej mistr a říkám: „Nevím?!“ No ten, jak je slavnej. Má taky rozcuchaný vlasy a knírek! V hlavě mi šrotuje a za boha si memůžu vzpomenout, jak se Albert menuje. Už vím, povídá: „Franknštajn, néé jinak.“ Cvajštajn napovídám. Tak néé, rozcuchanej je a fotili sme se s ním IQlandii!? E=mc2 napovídám dál. Cožééé?!?! No tak Ajznštajn, snažím se to popošoupnout k výslednýmu výsledku. To taky néé, to je jinak…hm,m,m…Mengele! Vyráží ze sebe vítězoslavně. Mengele je to! Zírám s otevřenou hubou a začínám se uculovat. No co je??? No Mengele, nebo že by Franknštajn??? Určitě Mengele, říká už docela zmateně. Při tý absurdní představě, jak se fotí s Mengelem v Liberci, řvu smíchy. Když mi veselí polevilo, sděluju zcela zpitomělý kolegyňce, že v Liberci se s velkou pravděpodobností fotila s Ajnštajnem a né s Mengelem. Ačkoliv Mengič byl doktorem, byl jím v nechvalně známým koncentráku Aušvic, Albert byl profesorem na univerzitě v Prinstnu, Ajznštajn byl režižér, Franknštajn pohádková postava a Cvajštajn jsem já, protože jsem druhej génius po Ajnštajnovi. To už mě ale moc nevnímá a polohlasně jako v tranzu drmolí: „Hitlerpark v Liberci, Mengele, Ajnštajn… .“ Ajnštajn! Vykřikla, to je von, Ajnštajn. Jenže to už zase já nevnímám, protože při „Hitlerpark v Liberci“ řvu jako zvíře, popadám se za břicho a nejsem k utišení. Po utišení opět ke strojům.
A cože to bude mít vnouče nad postýlkou? Přece Rembrandta a Varhola! Ledaže… .