Letošní vandrování začalo až v květnu, protože, Velikonoční vandr, zhatila zlá, zákeřná chlapská nemoc, rýmička a odloženej termín ohrozila frontální porucha nad Biskajským zálivem, zvaná Éňo-Ňůňo počasí. Jak říkáme u nás pod horama: „ Himmel herr Karel 
Gott donnerwetter krucajs element.“ Takže Brdský kempy, se odkládají na podzim. Květnovej vandr se kvůlivá pučící vegetaci věnoval Střele. Střela je řeka v západních Čechách známá především svým hlubokým a romantickým kaňonovitým údolím. V minulosti byla taky nazývaná Žlutice, Lososnice, Schnella, Sagita či Šipka. To nám tvrdí Wikipedia na svých stránkách. Hurá tedy za ní, než břehy zarostou vysokou trávou a bejlím. Jedenáctýho květence vyrážíme. Já, Sam a Němej. Sraz si dáváme na středním nádraží v Praze Masaryčce. Sam a Němej, maj příjezd na hlavák Wilsoňák, já na autobusák Černej Most. Přestup, by se měl dát, tak tak stihnout, jenže já se zamotal do zastávek a místo na Nám. Republiky, vylejzám z krtka na Florenci. Přebíhám na Masaryčku a jsem tam právě včas. Oni nikoliv. Volám a říkám, že jim jdu naproti. Osud tomu chtěl a tak se míjíme někde v parku, před hlavákem. Já šel vrchní a oni spodní cestou. I kdyby, se nám setkání podařilo, vlak na Rakovník byl fuč. Setkáváme se teda na Středu a jdeme se informovat do informací ČD. Za pultem stála krutopřísná zababa v modrým vohozu, nadražáckýho vzezření. Ve chvíli, kdy jsem zmáčknul spoušť foťáku, vykřikla: „ Co to děláte!!!!“ Fotím. To se nesmí? A že by ste se nejdřív zeptal?!!!! S omluvou, že už ji nikdy nebudu brát duši, jsem raději snímek vymazal a pozpátku, potichu, v předklonu, opustil nádražačku Zababu, aby čistě náhodou nevyvolala nějákej chaoz mezi vlakama. 
Fuj, tajksl, to bylo o fous. Pro sichr se přemisťujeme na druhou stranu nádraží, kam kouzla Zababky nedosahujou. Před nádražní budovou si kupuju koláče se slevou za deset, abych zahnal hlad z toho leknutí. Po příjemně strávený hodině ve dvoraně Masaryčky, přijíždí náš vlak. Je to modernizovanej „šukafon“ ř.810 dříve M152.0, dneska řečenej Regionova ř.814. V 10:02 napíná všechnu jednu sílu a unáší nás do Kladna, kde přesedáme do další Regionovy, mířící do Rakovníka. V Rakovníku máme čas, kterej vyplňujeme nákupem baget a pití. Protože minerálku nechci a ColaFrantaŠprajc nepiju, kupuju si Staropramen plech. Odkládáme si věci na bejvalý rampě. Němej si odložil bágl tak nešťastně, že plechovka udělala saltomortále na kus ostrýho kamene a vykrvácela do hlíny. Ještě, než jsem doúpěl, stála na rampě nová plechovka. Po kolejích kolem, se mezi tím, přesouvaly nádražácký vehementy. Po svačince se objevil skvost ČD pro přepravu duševně otrlých. Šukafon v celý svý kráse. Naskakujeme, usedáma mezi pacienty českých drah a necháváme se udrncat. Sem tam stojíme, motor přede a nic. Když nic, tak nic. Po uplynutí nekonečný doby, se rozjíždíme, abysme nakonec, přeci jenom vystoupili v Toužimi. Od nádraží jdeme k centru. Staví se nám do cesty Coop Jednota. Kupujeme vodu a chleba. Pak si jdeme prohlídnout zámek a pivovar. Na náměstí míjíme Nguenův krámek se zbožím podivným a sochu Jiřího z Poděbrad, kterej pasoval Toužim na město.
Zámek se tak trochu rozpadá, ale na place u bejvalýho pivovaru jsou složený trámy, takže má naději na záchranu. Z náměstí, scházíme podél hradeb ke Střele. Pod jednou baštou se utábořili bezďáci, ale nejsou doma. Míjíme jejich opuštěný ležení a po modrý značce pokračujeme kolem zahrádkářský kolonie dolů podél Střely. Na různých místech jsou všelijaký cvičítka, který testujeme. U spodního zámeckýho rybníku lehce odpočíváme. Na říčce Střele se nácházelo několik mlejnů. Všechny naším směrem, jsou rozvalený a moc z nich nezůstalo. Podél toku jsou vidět pozůstatky jejich náhonů a u konce, pak rozvaliny mlejna. Z Chylickýho mlejna se zachoval a používá náhon pro přívod vody do elektrárny. V místě turbíny si majitel postavil rekreační domek. Tady si Němej sundal botu a nechal si udělat nohotómii, aby mohl pokračovat v krasojízdě. V opačným případě by došlo na lopatu a mělkou jámu. Sam vytáhnul příruční chirurgickou soupravu a provedl odbornej zákrok, pomocí leukoplasti. Po zákroku se odchylujeme od modrý značky a nejdřív polní cestou a posléze cestou necestou, podél toku Střely pokračujeme vpřed. Někde za bejvalým horním Scharfovým a Hammerským mlejnem nás na úzký pěšině, předjel bajker. Jak se objevil, tak zase mezi stromy zmizel. My přeskakujeme bezejmenný přítok Střely a poblíž 
Pěčkovickýho mlejna nacházíme smírčí kříž. Žulový kříž je na straně k řece opatřen nápisem, který vypovídá o zastřelení příslušníka rodu Stensdorfu (1581-1624), kteří vlastnili tvrz Mirotice. Pověst vypráví o švédském kapitánovi, který byl ošetřován ve mlejně. Na Karlovarsku je to jeden ze dvou křížů se jmenováním zesnulýho a jediný s výslovným uvedením příčiny jeho smrti. Od kříže jdeme k silnici a po jejím překročení se zhruba po ½ kilometru dostáváme ke srubu s ohništěm, kde zůstáváme na noc. Stavíme si přístřešek s ležením, pak pečeme špekuláčky a vaříme čaj. Začíná se smrákat a tak si jdeme ustlat.
Ráno vstávám první a jdu se porozhlídnout po pitný vodě. Žádnou, krom tý napěněný ve Střele nenacházím, a tak se vracím, abysme si udělali snídani, zabalili, uklidili a vyrazili. Jdeme podél břehu Střely a ani né po kilometru, říká Sam: „viděls ho! Ledňáček!“ To asi někdo hodil smaragdovej kámen, mudruju. I já měl pocit, že u nás na Úpě vidím Ledňáčka. A opravdu! Šup! A je na větvi!!???? Néééé, to je jen fotomontáž. Je ale možný, že tam skutečně někde je. Jen sme neměli čas ho stopovat. Za bejvalým Kozlovským mlejnem, narážíme na náhon. 
Podél něj přicházíme do Tomšova rozhadrovanýho mlejna. V ruinách bejvala trempská osada, ale srub někdo podpálil, tak tady jsou už zase, jenom ruiny mlejna. Po nafocení se vydáváme k dalšímu padlýmu mlejnu. Protože nás cyklostezka odvádí stranou, slejzáme do náhonu a jdeme až k Doubským ruinám po něm. Krom ruin, se po okolí povalují zbytky kbelíku, vanička, plecháček, bandaska a flašky. Protože se blíží poledne a Panenka Skákavá je ještě kus cesty, tak si po přelezení lávky, na druhým břehu Střely, na upraveným tábořišti klohníme oběd. Dopíjíme zbytky vody a doufáme v to, že u kostela ve Skocích bude voda ve studni. Po ó, zůstáváme na levým břehu a pokračujeme směrem k posledním ruinám mlejna. V lese se před náma objevila rezatá veverka. Pokusil jsem se jí zvěčnit, jenomže neustále hopkala pryč, tak jsem toho nechal. Asi tak po kilometru, se nám do cesty připletlo ležení v Údolí stínů, u kterýho tekla čistá voda. Po naplnění čutor, jdem zas dál. Pěšina se napojila na cestu a až do teď vedla podél našeho břehu říčky. Jenže najednou se přebrodila 
na druhou stranu. Nezbylo nám, než se škrábat do svahu a podlejzat popadaný stromy. V jednom padlým smrku, bylo hnízdo mravenců, který si barák vyžrali a teď se divěj, že jim upad. Za popadanýma stromama, se zase cestička objevila. Na protějším břehu vidíme val a u břehů opěrné zídky. Asi tady byl most, nebo že by akvadukt? A opravdu! Když stojíme přímo v náhonu, ukazuje se, že to tak bylo. Rohrmühle, měl evidentně zhruba kilometrovej náhon, začínající na pravým břehu a jeho tok překračoval Střelu akvaduktem. U ruiny mlejna shazujeme bágly. Tady Němej zjišťuje, že mu chybí mantl. Asi mu spadl z báglu někde u akvaduktu. Vrací se a nachází ho přesně tam. Prohlídkou Rohrmühle, zjišťujeme, že si ve sklepení někdo udělal spižírnu a obezděná studánka vedle, je vyčištěná. Ostatní se ale pořád rozpadá. Po odpočinku se oddělujeme od Střely a stoupáme směrem na Skoky. Když se dostáváme k vrcholu stoupání a vycházíme z lesa na louku, je povážlivě zataženo. Za vrcholem jsou, vlastně byly Skoky. Dříve také Mariánské Skoky. Zachovaly se tady zbytky Schopfova hostince v čp. 21 a zejména barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie, pro odlehlost místa je poškozenej loupežníkama. V roce 2011 tady trvale nikdo nežil. Poutní místo vzniklo roku 1717, kdy zdejší sedlák postavil malou kapli a do ní 
umístil obraz Panny Marie Pomocné, malíře Johanna Wolfganga Richtra z Toužimi, která je kopií zázračného obrazu Panny Marie Pomocné z německého Pasova. Množství zázraků a vyléčených nemocí proslavilo tohle místo natolik, že sem přicházelo přes 40 000 poutníků ročně a místo se stalo známým po celých Čechách. Rčení „Panenko Skákavá“ pochází právě ze Skoků. Poslední obyvatelka, zemřela roku 1982. Právě, když přicházíme blíž, začíná poprchávat a pršet. Prohlídkou kostela a přilehlých domů, se zabejváme po dobu intenzivního pršení. Vymejšlíme, co budeme dělat, jestli nepřestane. Ale protože déšť polevil, dáváme se do pohybu. Musíme obejít žlutickou nádrž a dostat se do Štědrý. Obejít mokřiny není jen tak, značený cesty tady nejsou a bejvalá silnice mizí v nádrži. Jdeme podle mojí navigace, a ač Sam říká v pravo, já a navigace říká dólu. Šup a jsme u vody. Nevadí, propleteme se smrčinou k ústí Střely do nádrže. Po nějáký době stojíme na správným místě, kde by se šlo přebrodit. S ladností klokana přeskakujeme na druhej břeh. Nevím jak v jiných, ale 
v mých botách to čvachtá. Znova začíná pršet. Na druhým břehu nacházíme cestu, vedoucí vzhůru kolem Čerťáku do Přestání. Sem tam přestává pršet. Začíná se smrákat, je zataženo no, vidíme, že do Štědrý to nestihneme. Jako zázrakem se zjevuje barák, rybník a u něj šestihranný zastřešený sezení. Je rozhodnuto, obvzvlášť, když se znova rozprší. Rozbalujeme si, na liháčích vaříme jídlo, kakako a čaj. Ještě před soumrakem se kolem prohnal dřevařskej náklaďák. Za rybníkem naložil dříví a zmizel ve tmě. Venku pořád prší. Zalejzáme do spacáků a v cukuletu usínáme.
Ráno, už není zatažený. Po dešti ani památky. Vaříme čaj, pomalu se balíme. Od Přestání přijíždí teréňák, stahuje se okýnko a z něho se nevrle ozejvá polesnej. Nouzovka? Jó, večír pršelo, tak jó. Nebojte, uklidíme po sobě a půjdem dál. No dobrá, odvětil a odjel. Zase si v klidu balíme, když tu, další teréňák. Zastavuje, stahuje se okýnko. Dobrý den, kempujete, od kud a kam jdete. Ptá se veselej lesník a jeho ohař vrtí chvostem. Popovídali jsme, popřáli si dobrýho dne a pak odjel. Po snídani vyrážíme. V Přestání, dobíráme vodu u pumpy. Procházíme skrz, pozorovaný jenom ovcema. Kolem vrchu Stubelky, jdeme skrz Lažany do Štědrý na zámek. Tady si pod kaštanem 
na chvilku sedáme. Kontroluju jízdní řády, a protože máme fůru času, jdeme na zříceninu Štědrý Hrádek. Ten stával necelý dva kilometry od Štědrý u Novýho Dvora. Jak zjišťujeme, ze Štědrý vede kolem funglová modrá značka, která ještě není ani v mapách. Od železniční trati, šplháme vzhůru. Z hrádku zbyla jedna zeď, sklepení a hradní čtvercová cisterna. Trempíci tady občas mívaj ležení. I my jsme tady měli původně spát, jenže počasí to změnilo. Teď tady poobědváme a z vlakový zastávky která je kousek pod hradem, se přesuneme do Žihle. Po obědě a prohlídce okolí, si Němej všimnul hřebu v pražci u ohniště. Chvilku to dalo, ale už je venku. Pak sestupujeme dolu a po kolejích jdeme na zastávku. U Novýho Dvora, nás objíždí vlak do Bečova. Na zastávce, vytahuju ještě jeden hřeb z pražce. Doufám, že to není ten, co drží dráhu po kupěJ . Nedlouho potom, přijíždí náš „šukafón (ř.810)“ a odváží nás do Blatna u Jesenice. Tady se dozvídáme, že budeme čekat hodinu na rychlík směr Plzeň, protože osobáky, byly kdysi zrušený. Hodina uplynula a do nádraží se vřítil rychlík. V čele „Kvatro (ř.842)“ a zaním přípojňák. V Žihli, nás Kvatro vyplivnulo a my se vydali za Dědkem, Bábou a viklanem. Nejdřív jsme si chtěli nabrat vodu ve studánce, jenže voda byla stojatá, tak jsme si došli zpátky k poslednímu baráku. Doktor na vejměnku, nám 
dovolil načepovat si z jeho studny a prozradil, že studánku poškodili lesáci a vot tý doby, moc neproudí. S načepovanou vodou odcházíme k jinýmu dědkovi. U kamennýho Dědka se z dáli ozvalo dunění a zanedlouho se z vrchu, spustil liják. Přes děravej přístřešek sme natáhli plachtu a přečkali to pršení. Čekání si krátíme pojídáním zásob a pozorováním výpravy fotící se u dědka. Zdálo se, že déšť mizí, proto balíme plachtu a mizíme i my. U Báby je živo. Dohnali jsme výpravu, ale znova začalo cedit, takže se výprava otočila a šla zpátky, zatím co my pokračujeme k viklanu. Než sme se tam dokodrcali, přestalo pršet a vysvitnul pozdní slunec. U viklanu sedíme, zízáme a taky se fotíme. Od silnice přijeli bajkeři a vyzvídaj kudy by se mohli dostat zkratkou do Sklárny. Protože nevíme, otáčej bajky zpátky k silnici. My házíme sicnu, kókáme, jak zoncna končí rumplování a gómáme, co jako bude. S viklanem nehneme, zdá se, že máme málo sil. Zejtra jedem domů. Rabštejn nad Střelou si necháme na jindy. Podle navigace jdeme co nejblíž vlakovýmu nádraží. Necelej kilometr
od Žihelskýho nádraží, rozbíjíme tábor. Protože jsme v lese, soumrak přichází dřív. Po večeři a čaji si jdeme lehnout, neb ráno se vstává brzo. Netrvalo dlouho a začala noční šichta. Lesní zvěř hledala úkryt, kůrovec přestal ničit lesy, v údolí vyhlásili stav nouze, že se snad valí Dědek s Bábou dólu. Všecku tuhle pohromu, vyluzoval Sam, tak dokonale, že i já se bál. V jednu, nebo ve dvě ráno, ukončil noční směnu a nechal i něco na mě. Ráno, utrmácení řezáním klád, si balíme a jdeme k vlaku. Ten stál nastartovanej na nádraží. Ve stanovenou dobu, vyrazil na Plzeň. V Plzni si sedáme do rychlíku na Prahu. V Praze se loučíme. Sam s Němým jedou na Tišnov, já se stáčím na sever do Trutnova. No a to je všecko.
Fotky a videa jsou tady.
Výsledky a grafy: Den_01 Den_02 Den_03a Den_03b Den_04
Video v HD kvalitě ke stažení.