, aneb Hoši boří Bobří hráze.
Po víc, jak 1/2roce se vracíme do Waldu, abysme ukrojili zase pár kiláků z jeho plochy. Ve středu 16týho, se sjíždíme s Jurou v Praze na Wilzoňáku. Na nástupišti 2s nás pohltil Ex 358 Západní expres a v 9:33 se vydal vstříc výluce. Spolu s náma, se jeli, jacísi rusové mrknout, jak vypadá Германия. Palubní kecafón i vizualizační informátor, hnedle s odjezdem melduje, že mezi Rokycanama a Nýřany je výluka, takže Plzeň úplně míjíme. Teď ještě, aby se to
dozvěděla sovětská delegace. Štíplístek je v mým věku, tak to možná něbúdět probléma. A opravdu, průvodčí je rozenej polygot: „ Kagdá my bůděm v Rokycany, tak musítě prestupáť na autobus do Nýřany, jóóó Rokycany, Nýřany autobusem panimájete. Konec hlášení na ruskom jazyké. “ No ty koukali, co vám budu vyprávět. Naštestí se vyskytl jeden spolucestující a ten jim to přeložil ještě jednou a lépe. V Rokycanech se povedlo všem přestoupit do autobusů a v Nýřanech na nás čekal fungl jinej pójezd, kterým jedeme, bez zpoždění, až do Domalžic, kde čekal osobák nach Bělá nad Radbůzou. V Bělý šup ven z vlaku, jdeme přes barokní most, najít autobusovou zastávku. Je dávno po poledni, hlad máme, tak si v COOPu kupujeme rohlíky, něco k tomu a hlavně pitnou vodu. Necháváme se nasměrovat do zastávky. Čekání si krátíme pojídáním svačiny. Přisedá si k nám klučina větnamská, přičemž z nás celkem snadno, vytáhnul vojenský i jiný tajemství, aby pak odešel s knihovnicí do knihovny, údajně pro důležitý knížky. Zřejmě to byl budoucí starosta. Autobus do Karlovy Hutě jezdí přesně a prázdnej. Vystupujeme u kapličky, 
mokrou krajinou se šineme 2kilometry do bejvalý vesnice Walddorf. Místo vesničanů, nás vítaj uprchlý telata. Pasou se okolo bejvalý školy. Spatřiv nás, většina se dírou v ohradě vrací na pastviny ke svým mámám krávám. Nasazujeme deštníky, určujeme směr a pokračujeme ve směru šipek. Cesta stoupá, déšť deští. Po nějákých dvou a půl kilometrech se nám něco nezdá na směrovkách, který říkaj, že Pleš je vpravo. Jenže jestli jdeme dobře, musí bejt přeci vlevo. Čučíme do dvou map, navigace a Mapy.cz v mobilu a furt nic. Himl, kde to sme? V mapě z roku 93, nejsou značky, v tý z roku 2002 sice jsou, ale jinde. V navigaci je to sice dobře, ale kde je křižovatka na který stojíme. Ještě mobil s Mapy.cz a už to máme. Celou dobu jdeme po cyklostezce, místo po zelený značce, tím to je! To je klika, jít po zelený, sme zmáchaný. U Pleše vysvitlo na pár minut slunce. Jenže za Pleší znova začíná kapat a pak lejt jako z konve, zrovna když si máme najít nocležiště. Nacházíme se blízko u Frančiny hutě, kde mívaj skauti tábor, tak hledáme a nacházíme louku se studnou. Bohužel, jak sme se brodíli vysokou trávou a tak jsme si ty boty, přeci jenom zmáchaly. Mezi stromy stavíme přístřešek, zapalujeme oheň, pečeme buřty, vaříme čaj. Pomalu se smrkává, tak se po véče ukládáme do hajan. Spíme až do šesti ráno.
Vstávám první, podpaluju kus lesa, vařím čaj. Sam vstává o pár minut pozdějc a dělá si taky snídani. Pak se balíme,
zahlasujeme stopy a odcházíme směrem k Železný. Je zataženo, ale nic nepadá, snad to tak i zůstane. U kapličky v Železný Huti se obnažujeme, páč je nám teplo. Kousek za Hutí, se nám naskytnul nevšední obrázek. Okolo hovna tancovala trojice zájemců: „ Šnek, slimák a hovnivár.“ Vzhledem k jejich rychlosti, sme je nechali kroužit okolo toho výrobku a pokračovali do Železný. Zdejší, první dva baráky, měly na fasádě srdíčka, ostatní buď padaly, nebo jsou opuštěný. U pomníku padlým ve Velký válce, odpočíváme a vykonáváme volací rituál s domovem, neb od včerejška signál nebyl. V celý Železný nebylo živáčka, natož mrtváčka. Jenom je divný, proč je tady tolik „bordelů“ a aut bez SPZetek. Silnice od Železný, nás dovedla k bejvalýmu hraničnímu přechodu, ale necháváme ho stranou. Po odbočení, za posledním barákem a čerpací stanicí, vyrůstal na mezi Křemenáč osikový. Škoda, že Sam, už vajíčka sežral ke snídani, mohli sme mít na oběd smaženici. Nevadí, jídla máme dost, tak ať si roste. Jdeme mezi pastvinama, „V Luhu“ poprvé vidíme práci bobra. Některý stromy v okolí, jsou pokácený a okousaný. Jen „pracant“ je někde schovanej. Za Luhem vcházíme do Kolowratova lesa a v něm nás vítá laň. Brzo bude poledne, hlad máme, proto zastavujeme u Kateřínskýho potoku a vaříme si jídlo. Okolo nás projela skupina cyklistů, ale jinak nám do jídla nikdo nečučel. Po obědě jdeme přes Rybničnou, lesem na Smrčinu. Míjíme hříbek, zaparkovanej Lakatoš, bejvalou rotu pohraniční stráže. Nadjezdem přecházíme nad dálnicí D5 a po necelým kiláku stojíme u čtyřproudovky k bejvalý celnici Rozvadov. Na druhý straně prázdný silnice, se noříme znova do přírody. Po pár desítkách metrů, nás zastavuje voda. 
Asi ucpaná propust pod cestou. Houby ucpaná! Bobr si udělal hráz hned za propustí a tím nás odříznul od zbytku světa. Nejprv se chceme zout a přebrodit. Jenže do studený vody se mi nechce, tak navrhuju bidlem strčit do vršku hráze a upustit 15čísel vody. Jura vytáhnul mačetu, upravil kus břízky a jal se bořit hráz. Dobře to měl postavený a ucpaný blátem. Několik, vhodně mířených strčení a už to teče! Úplnej námět na román: „Hoši boří Bobří hráze!“ Voda odtekla opravdu za několik minut. Nandáváme bágly, odcházíme k bejvalým Hraničkám. Kousek u Arnoština hamru, slyšíme zurčet potůček v mezi. Sam prozkoumal jeho horní tok, přičemž neshledal žádnou vadu na kráse. Vyrobil improvizovanej vodopád a dobíráme vodu, který není nikdy dost. Pro sichr dáváme do každý flašky tabletu desinfekce. O kousek dál se v lese válí, železný udělátko. Netušíme k čemu je, tak pokračujeme najít Arnoštin hamr. Nacházíme jen zbytek náhonu a obnovenej křížek u bejvalý zahrádky. O nějákej kilák dál, stojíme v Hraničkách u školy. Vlastně u cedule, která nám ukazuje, že někde kolem, byla škola a vesnice. Jedninej viditelnej pozůstatek je betonovej mostek a tři lípy s obnoveným křížkem. U mostku si bobr postavil slušnou hráz a okolní osiky jsou pěkně okousaný. Ten pacholek okousal i stromy s průměrem kmene víc jak 1metr. Slunce už je zase dost nízko. Budeme hledat nocležiště. Za bejvalou střelnicí odbočujeme do lesa, hledat flek ke spaní. Nacházíme ho na bejvalý signálce, dneska úplně zarostlý. Stavíme přístřešek, vaříme čaje, večeříme a uleháme. Už za malou chvilku chrupeme. Občas se v noci proberu je ale 
tma tmoucí a ticho jaký jsem dlouho nezažil. Spíme zase do nějákých šesti.
Po snídani a zabalení prozkoumáváme pozůstatky signání stěny. Objevujeme izolátory a skruž, ze který vykukujou telefonní kabely. Po ohledání historických artefaktů, odcházíme k Jedlině, další zlikvidovaný obci. Na pastvinách za Jedlinou se pasou stáda skotáků, v čele s hrozivými bejky. Radši se nezdržujeme, aby nás nepopohnali. Po 1,5kiláku stojíme u zříceniny zámku Zahájí, asi tak od roku 1945 opuštěnýho. Ze zámku stojí trocha zdí a sklepních prostor. Od ruin scházíme rovnou na cestu, vedoucí do Bavorskýho Waldheimu. Pár desítek metrů před hranicí, stávala za 1.republiky závora Ippen. Zbyla po ní jen ochranná kolejnice a zbytek betonovýho prahu. Za hraniční čárou je jinej svět. Baráky stojej, všechno je opečovávaný. Na lavičce u křížku se kocháme. V Mapy.cz je vyznačena cesta po hranici. Vyrážíme. Za posledním barákem, zmizela cestička kamsi k potoku a vynořila se u bejvalýho mlejna. Pokračujeme podél potoku, až cestička docela zmizela. Po pár metrech se zjevuje kamenej mostek. Tady zjišťujeme, že hranice vede jinde, takže jsme zase ztracený. Lesní cestou přicházíme do prostoru bejvalých Českých domků, kde si prohlížíme další zbytky závory Ippen. Po prohlídce zbytku závory, stoupáme k hranici u Neudorfu. Ejhle, železná opona byla zase vztyčena. Nezbejvá, než přeskočit do Bavor. Povedlo se, tak jdem po čáře, od patníku k patníku. Modrá značka odbočuje do našeho vnitrozemí, tak ji následujeme. Přemejšlíme, že poobědváme a příležitost si nás našla. Čumíme jak tydýti. Před námi se objevily zbytky závory Ippen. Rozkládáme jídelní potřeby, podpalujeme liháče a vaříme si oběd. Naobědvaný okukujeme prostřílený 
železný zbytky Ippenu, rozkládáme něco pod sebe a odpočíváme asi tak hodinu, než zase vyrazíme. Jdeme lesem až k funglový asfaltce. Ta stoupá a stoupá. Slunce do nás pere, až se z nás kouří. Právě včas se objevuje Jedlovecký potůček s ledovou vodou. Dobíráme do čutor, oplachujeme se. Osvěženi lezeme k vrcholu, kterej furt né a né se objevit. Propocený odpočíváme na odbočce k vrcholu Havran. Samotnej vrchol Havranu je vysokej 894m.n.m. a stojí na něm rozhledna, vyrobená z vojenský věže radiotechnickýho boje z dob socíku. Nikde nikdo, všude pusto. Pohled do našeho vnitrozemí ukazuje lesy, na Bavorský straně jsou pole, louky, baráky, v dálce zřícenina hradu Schellenberg. Vykonáváme telefonický hovory, neboť je tady signál. Rozhled je tady pěknej, jenže musíme do setmění dojít, někam ke Starý Knížecí Huti, odkud nám zejtra pojede autobus. Slejzáme pod rozhlednu, bereme bágly a panelkou scházíme o 200metrů níž ke Zlatýmu potoku, kterej přeskakujeme. Za neexistující Kamenou hájenkou, zalejzáme do lesa, kempovat. Postavit přístřešek, nebylo nejtěžší, ale najít dva plochý kameny, byl oříšek. Povedlo se. Přesně dva. Víc jich nebylo. Vaříme si večeři, odpočíváme. Já se cejtím umolousanej, tak se koupu v jedný petce vody. 1/2ka na namydlení a druhá 1/2ka na opláchnutí. Hned se cejtí líp. Oblíkám si čistý prádlo a uleháme, neb se smrklo. Zase spíme až do rána.
Ráno bylo podezřele chladno, ačkoliv v noci nám bylo hic. Vaříme si čaj, snídáme. Pak se balíme a jdeme ještě před
odjezdem omrknou Arnoštovu leštírnu. U Huťskýho rybníku odbočujeme na Naučnou Stezku. U bejvalýho stavidla náhonu, si prohlížíme interaktivní model vodního pohonu. Podél náhonu se pak dostáváme do bejvalý leštírny, kterou nadšenci v roce 2013 vyhrabali ze sutin. Po prohlídce leštírny, pokračujeme přes Stoupu do Starý Knížecí Huti. Jdeme okolo pomníku pochodu smrti a kolem bejvalý roty PS. Na zastávce shazujeme bágly a čekáme na příjezd busu. V pravidelným čase odjezdu, je na zastávce pusto. Nějákých 15minut se nic neděje, když už to vypadalo, že budeme žadonit u domorodců o pomoc, přiřítil se autobus plnej cyklistů a turistů. Vykládka se pár minut vlekla, ale i na nás došlo. Do Tachova jedeme tři. Řidič a já se Samem. Zpoždění nám naštěstí nevadilo, neboť v Tachově máme hodinu na přestup do vlaku. Volnou chvíli vyplňujeme šopingováním v Tesco. Kupujeme si maďarskou klobásu, rohlíky a pití. Všechno to tláskáme na perónu nádraží, pozorováni zeleným Bluegrass hoppers. Jako posledně jedeme osobákem do Planý u Mariánských Lázní, kde přestupujeme do expresu na Prahu. V Praze se naše cesty, jako obvykle dělí. Sam jede rychlíkem do Tišnova a já do Trutnova. V Trutnově, jako obvykle není žádný spojení do Horňáku, takže jdu podél Úpy domů. A to je konec vandru.
Fotky a videa zde.
Kilometráž a vejškový profily tady.
Originální itinerář tuhle.
Video FHD ke stažení tady.