Žil byl, kdysi jeden krajánek. Toulal se světem, sem tam, pro někoho něco udělal, aby po několika dnech, šel zase o kus dál. Jednoho krásnýho podvečíra, vraceje se z Pasova domů, zrovna když se schylovalo ke krupobití, si krajánek povídá:“ To by chtělo nějáký dobrý ubytování. Než si stačil pomyslet, objevil se pod lesem Hamerský potok a u něj festovnej barák. Z blízka zjistil, že je to hamr, se dvěma kovářskýma hlavama. Na zápraží seděl dědek s babkou a odpočívali po dni plný dřiny. Krajánek došel až k nim, slušně pozdravil:“ Dobrej podvečír, pantáto hamerníku, dobrej podvečír i Vám paňmámo hamerníková.“ Jsem krajánek Kája a mám takovou žízeň, že bych se najed a šel spát. Glück auf! Pozdravil po havířsku hamerník. Podle pozdravu a tvýho dialektu, to vypadá, že jseš z Krkonoš viď! A tam žijou dobří lidé, tak si sedni a vyprávěj. Jak si pantáto poznal, že jsem z Krkonoš? Ále, povidá hamerník. Já jsem původem z Markoušovic, kde jsem fáral na šachtě Ignác. A když mě přestal bavit ten černej chleba, vydal jsem se, jako ty do světa. Jednoho dne se potkal, tadyhle s Tončou u hamru a už tady hamerníkujeme spolu dobrých 30let. Vyprávěl ještě Kájovi, že kdysi, když byl mladší, chtěl vybudovat v Plzní velikou kovárnu. Škoda werku, povzdechl si, teď už to na starý kolena nestihnu. Hodnou chvíli si vyprávěli, jenže déšť a kroupy je zahnaly do seknice. Zapálili svíčky, páč elektrika ani petrolejky ještě tehdá nebyly vynalezený. Paňmáma udělala něco k večeři. Po ní se mistr hamerník dohodnul s Kájou, za večeři a přespání zaplatí prací. Pomůže s opravou nástrojů, jako jsou vidle, kosy, rejče a lopaty. Venku už byla tma tmoucí a ráno se brzo vstává, hajdy na kutě. Hamerníková ustlala Kájovi ve vedlejší místnosti, a jen tak na dobrou noc se ho zeptala, jestli se jako nebojí. Kája odpověděl, že má pro strach uděláno a vo co de? Proč by se měl bát. No však uvidíš a šla si taky ustlat. Kája sfouknul svíčku, zachumlal se pod duchnua usnul. Asi tak okolo 1/2noci, ho vzbudilo podivný rachocení a hihotání. Jakmile se úplně probral, slyší: „ Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kája šáhnul po křesadle, aby zapálil svíčku. Než se mu to podařilo, bylo zase ticho. Prohlídnul celej pokoj, ale nic podezřelýho nenašel, tak šel spát. Ráno to říká hamerníkovům a ti, jen pokrčili rameny. Takhle je to už fůru roků. Proto tady dlouho nikdo nevydrží a my si už zvykli. Po snídani Kája pomáhal hamerníkovi, seč mu síly stačily, až do večíra. Po večeři řekl svým zaměstnavatelům, že musí přijít na kloub tomu strašení, takže zůstane. Jak chceš, opáčili hamerníkovic. Večír si lehnul
a čekal, kdy to přijde. Stejně jako včera o 1/2noci, to zas začalo. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Než rozsvítil svíčku, bylo zase povšem. Další den zase pomáhal, ale už se těšil na noc. Tentokrát nechal svíčku hořet, lehnul si a čekal. Stejně jako obě noci předtím, o 1/2noci začalo Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kvíííííííííík – buch Hihihihi. Kája se pomalu nahnul přes pelest. Pod postelí uviděl zouvák na boty. Na něm dvě blechy, kterak se houpaj, jako na houpačce. Dřevěnej zouvák dělal kvííííííííík a pak buch jak dopadnul na podlahu a hihihihi se chichotaly blechy. Hned jak se Kája vyspal, pověděl to Hamerníkovým. Trochu jim ještě pomohl, ale pak se rozloučil a šel zas světem dál. A to jekonec záhady pokoje. Dobrou noc.