Dovolenou jsme strávili v lůnu přírody na Šumavě. Zářiová dovolená má svoje výhody. Není takovej hic, jako v červenci nebo srpnu a po památkách se nepoflakujou procesí. Cesta byla klidná, dálnici nic neblokovalo, jenom my 130ti kilometrovou rychlostí. U Zdic 
nás přepadnul hlad a díky němu se nám podařilo najít Restauraci pod skalou, kde vařili tak dobře, že cesta z dovolený byla jasná. Tak dobrá krkovička se šťouchačkama, se jen tak někde nedělá. Těžko se nám pokračovalo dál. Do Hojsovy Stráže, jsme přijeli o proti plánu pozdějc. Tím pádem nás nikdo nečekal a klíče jsme měli ve schránce. Ubytování v Apartmánu Šumava, bylo super klidný. Za celej tejden jsme se na baráku potkali jenom se dvěma náhodně ubytovanejma a majitele viděli až při odjezdu.
Neděle ráno, bylo mlhovatý a docela studený. Protože se jako vždycky, probouzím dřív, šel jsem zkontrolovat jak je to s krámem a hospodama. No, nic moc. Krám má zavříno v Ne a Po ( Ve skutečnosti i v Út, neznámo proč ). Hospody tu jsou minimálně tři, ale kdy otevíraj to nevíme. Po zjištění co a jak, jdu zpátky, lehce probouzím Renču a stavím vodu na čaj. Po snídani vytahuju plány a vybírám vzhledem k mlze, návštěvu zámku Klenová, pak rozhlednu a nakonec Klatovy s můmiema. Nasedáme do vozidla a odjíždíme z 8smidet50sáti metrů na hrad Klenová, který stojí na
kopci nad stejnojmennou obcí u Janovic nad Úhlavou ve výšce 550metrů. V době vzniku ve 13. století se jednalo o dvojdílný raně gotický hrad se zhruba obdélným jádrem se zaoblenými rohy na severovýchodě a menším čtvrtkruhovým, na jádro navazujícím předhradím na jihozápadě. V 17. století zabrala celou jižní frontu prvního předhradí dlouhá zámecká budova a posledních citelných zásahů se už pustý hrad dočkal ve století 19., kdy byl zejména romanticky upraven celý zámek a vstup do prvního předhradí; plocha předhradí dostala parkovou úpravu. V areálu hradu i mimo něj, jsou instalovaný několika rozměrný plastiky ( tuším že minimálně třírozměrný ). Po prohlídce hradu, zámku a mnoha rozměrných soch, se jedeme rozhlídnout z rozhledny Markéta nad obcí Dlažov. Autem jedeme pod vrchol a zbytek jdeme pěšky. Svatá Markéta jak se oficiálně kopec jmenuje, je staré rozhledové místo. Na vrcholu stojí od nepaměti kaplička. Před rokem 1786, 
byla dřevěná a od roku 1786 kamená kaplička, u které se do roku 1987, konaly poutě. Podle internetu by vedle ní, měla stát nová rozhledna. Stoupáme lesem pomalu k vrcholu. Stromy se rozestupujou a už ji vidíme! Ano kaplička tady stojí, ale kde je rozhledna? Už jí vidíme!!! Ale co to? Vždyť internet nikdy nelže, tak kde se stala chyba? Možná se zadrhnul penězovod, nebo něco takovýho. Kolem kaple jsou poskládaný kůly a za ní přeci jenom stojí kus rozhledny. Původně měla stát do konce roku 2012, ale termit byl prodlouženej do konce roku 2013, tolik informace na stavebním povolení. Protože už není co vidět, jedeme dál. Jedeme do Klatov na můmie. Protože je po poledni, nejdřív se někde najíme. Auto necháváme na parkovišti u supermárketů a jdeme do centra. Řídíme se vizuelně, jdeme směrem, kde jsou vidět věže. Za obchodním centrem narážíme na picérku. Je rozhodnuto, k obědu bude pizda. No, jedli jsme už lepší. Teď ještě najít kryptu a bude. Jdeme teda za těma věžema, snad to bude tam. Skoro všechny věže stojí na náměstí. Nejvyšší je Černá věž a dvě nižší patří Jezuitskýmu kostelu Neposkvrněného početí Panny Marie a Svatého Ignáce. To znamená, že tady někde poblíž bude vchod do katakomb. Na kašně píšeme
pohledy, koupený cestou sem. Po vhození do schránky, postupujeme ve směru šipek. To nás konečně přivádí do podzemí. Krásný to tady maj, tady by se to leželo. Jenom je to jako u suchánků. Například v Mosvě maj jenom jednu můmii a tady jich je až hanba. Krypty byly budovány jako součást stavby kostela v letech 1656–1676. Podle plánů stavitelů se staly pohřebištěm příslušníků jezuitského řádu a jeho dobrodinců z řad místní šlechty, vojska, měšťanů. V letech 1676–1783 do nich bylo uloženo k věčnému spánku více než 200 zemřelých. V roce 1784 panovník Josef II. zakázal pohřbívání v kryptách, a tak posledním zde pohřbeným se stal v roce 1783 Antonín Weichs. Těla položená na hoblinách v dubových rakvích byla obložena chmelem. Každá rakev byla označena olověnou identifikační destičkou. Působením vzduchu dovedeného do krypt důmyslným systémem větracích kanálů došlo k jejich postupnému vysušení – k mumifikaci – tak, že dnes váží 8 – 10 kg. Větrací systém, jenž ústil až na střeše kostela, zajišťoval v katakombách relativně stálou teplotu a vlhkost 
vzduchu. Po dlouhá léta byla těla prakticky nedotčena. Při opravě střechy jezuitského kostela ve 30. letech 20. století zasypali dělníci stavebním odpadem větrací šachty a kanály, které stoupaly zdivem pilířů až pod střešní římsu. Tím se zcela změnilo prostředí ve sklepení a převážná část mumií se rozpadla. Celkem 140 zničených mumií bylo v roce 1937 pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově sv. Jakuba v Klatovech. Dnes mohou návštěvníci v klatovských katakombách zhlédnout 30 mumifikovaných těl, 7 dalších je uloženo ve veřejnosti nepřístupné části krypt. Všechna těla jsou předmětem péče konzervátorů, o klimatické podmínky krypt se stará klimatolog. Po prohlídce podzemí stoupáme naopak k vížkám. V Černý věži je rozhledna. Pětipatrová věž je vysoká 81,6 metrů byla postavena v letech 1547 – 1555 mistrem Antoněm za účelem signalizace nebezpečí – požárů a nepřátelských vojsk. Vlivem mnoha požárů získala věž tmavočerné zbarvení, proto dostala název Černá věž. Legenda praví, že z míst pod Vodojemem byl postaven dřevěný most vedoucí nad střechami domů až ke stavbě věže. V roce 1855 byla věž osazena hodinami, které zhotovil klatovský mechanik Jan Bošek. Velká ručička těchto hodin měří 2 metry, ručičky a číslice jsou pozlaceny.K ochozu vede 226 schodů. Odsud je krásný pohled nejen na město , ale i na překrásné panorama Šumavy. Pokud je velmi dobrá viditelnost je možno vidět i vrcholky Alp. Vrcholek Alpy ani Francovky jsme neviděli, protože byla zavřená ve skříni. Skrz mlhu, dvířka a na větší vzdálenost se Alpa vždycky blbě sleduje. Navíc se památky pomalu zavírají, nezbejvá než se pakovat. Aby byl den zakončenej úplně, jdeme si levně nakoupit do márketu. Po nákupu málem došlo k fópá. Malým přehlídnutím ceny na účtence, to vypadalo, že nás obrali o těžce vydělaný prachy. Užuž se schylovalo k dramatu, ale naštěstí po několikanásobný kontrole se všechno vysvětlilo a manažér byl ušetřen. Plni zážitků se vracíme na základnu.
V pondělí, jak známo, jsou památky zavřený. Nám to ale nevadilo. Vyrážíme kolmo na Pancíř a okolí. Počasí je chladný ale neprší,
sem tam i slunce zasvítí. Internet říká, že u Brčálníku je mini zoo, jedeme teda nejdřív tam. Zoo je pod kopcem a kdyby nebyla cesta rozsekaná na hadry, byl by to pěknej sešup. Bohužel zklamání, zvířata nikde. Jenom nějáká ošetřovatelka s malinkejma kozama venku. Ani šáhnout a pohladit je nenechala. No jak říkám zklamání. Pokračujeme teda na Pancíř. Od zoo je to furt do kopce. Abysme si to zkrátili tlačíme kola pěšinou vzhůru. Zoo je 850metrů nad rybníkem a Pancíř 1214metrů, to je 364metrů převýšení. No, máme na to celej den. Lesní pěšina je prudká ale kolem je fůra stromů, keřů, kořenů a i houby. Škoda, že je nemáme do čeho sbírat, teda houby. Do prudkýho kopce tlačíme asi kilák. Pak se dostáváme na prašnou cestu. Ta už stoupá mnohem mírnějc, takže občas jedeme a sem tam tlačíme. Skoro pod vrcholem nám nad hlavou visí lanovka a cesta je asfaltová. Kolem poledního jsme na vrcholu. Fičí ledovej vítr, že jsme rádi zalezli do vrcholový hospody. 
Uvazujeme kola do stojanu, jdeme si sednout a poroučíme si jídlo a čaj. Evidentně to napadlo i další návštěvníky. Ohřáli jsme se, najedli, zaplatili a zase na cestu. Svištíme z kopce po asfaltce dolů do Špičáckýho sedla. Půlku dne jsme se drápali nahoru ale dóle v sedle, jsme do pěti minut. V sedle se nezdržujeme dlouho. Jedeme k Černýmu jezeru. Cesta ze sedla vede skoro po rovině v tisíci metrech. Černé jezero (něm. Schwarzer See) je největší karové ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice, pokud nepočítáme vodní plochy vzniklé s přispěním člověka. Má rozlohu 18,43 ha. Leží v nadmořské výšce 1008 m. Dosahuje maximální hloubky 40,6 m. Vzniklo v poslední době ledové. To pramálo zajímalo kachny, který si v jezeře plavou. Když zjistily, že máme tatranky, neváhaly a vmísily se do našich řad. Tatranky jsou rychle 
spotřebovaný, přesto připlouvají další a další zájemci. Radši nasedáme a odjíždíme dál podél jezera. Nejedeme dlouho, slejzáme a tlačíme. Díky tomu Renča objevila velikou housenku s ostnem. Snažím se jí vyfotit, zatím co eR ji pošťuchuje klacíkem, což se jí evidentně nelíbí. Stejně jako mě. Na asfaltce to zase rozjíždíme. Za Bílou strží se spouštíme dolů do osady Hamry. Je to pěknej frčák, místama jedu i 60tkou. Hamry jsou nejnižším místem našeho vejletu. Nadmořská výška je pouhých 600metrů. U rozcestníku malinko odpočíváme. Odtud budeme stoupat až na základnu ale k vlakovýmu nádraží Hojsova Stráž tlačíme. Turistická trasa stoupá pastvinou
kolem usedlostí Knížecí dvůr. U kapličky si dáváme voraz, blížící se třicátej kilometr si vybírá svou daň. Ještě pár kiláků a budeme bydlet. No vzhůru. Od vlakovýho nádraží jedeme zase po asfaltce ale furt do kopce až na základnu.
Ráno v Úterý vyrážíme na houby. Jdeme jen kousek od našeho ležení na vršek Rýzmberk. Než se pustíme do opravdovýho sbírání, jdeme na vyhlídku „Na Skalce“. Vyhlídka vyhlíží někam k Bavorsku, jenomže je vidět jen na pohraniční lesy. Radši jdeme sbírat, aby byla smaženice na oběd. Smaženice teda byla jena báseň. A zbytek na sušení, aby bylo na zimu pod maso.
Středa ráno. Je chladno, po mlze ani vidu, asi bude pěknej den. Po snídaní odjíždíme obhlídnout další památky. Jedeme na Rábí a do Sušice na sirky. Rabí je zřícenina hradu ležící ve stejnojmenné vesnici na vyvýšeném ostrohu nad řekou Otavou v nadmořské výšce 
540 metrů, asi 8 kilometrů severovýchodně od Sušice. Je to rozlohou (zhruba 1 ha) největší hrad v Česku. Od počátku 14. století stávala na místě dnešního hradu tvrz pánů z Velhartic. V červnu roku 1421 byla obléhána a dobyta husity; při obléhání přišel o druhé (pravé) oko Jan Žižka rukou Přibíka Kocovského. V 15. století proběhla rozsáhlá přestavba, při níž došlo k rozšíření rozlohy hradu a bylo zesíleno jeho opevnění. Uprostřed byl postaven donjon s obytnou i obrannou funkcí, celkový prostor hradu byla rozčleněn na tři části které bylo možné hájit samostatně. Roku 1498 byla dokončena hradní kaple. Hrad byl vypleněn během třicetileté války a v 18. století vyhořel. Částečně byl renovován od roku 1920. Tolik informace z Wikipedie. Teď si na vlastní oči ověříme, že maj pravdu. Konečně je obloha vymetená, to se nám to bude chodit po zřícenině. Kupujeme si lupeny, jenže naše výprava půjde za 3/4tě hodiny. Obcházíme celej hrad kolem dokola a pak jdeme na nádvoří. Ve stanovený době si nás bere průvodkyně do parády a začíná nám valit ty svý klíny do hlavy. O prvních majitelích hradu neexistují žádné písemné zmínky. Podle nejnovějšího předpokladu historiků byl hrad založen pravděpodobně německými hrabaty z Bogenu a později užíván rodem Wittelsbachů, protože území Sušicka patřilo od roku 1124 do roku 1273 Bavorsku. Koncem 13. století se toto území pravděpodobně stalo opět součástí českého státu. Usuzuje se, že v této době hrad, stále ještě v podobě pouze obytně-obranné věže, obývali páni z Velhartic. Do psaných dějin vstupuje Rabí až mnohem později, roku 1380, kdy majiteli zdejšího území byli již Rýzmberkové. Do psaných dějin vstupuje Rabí až mnohem později, roku 1380, kdy majiteli zdejšího území byli již Rýzmberkové. V roce 1407 získal Rábské panství Jan z Rýzmberka, jenž byl znám jako politický činitel a později odpůrce husitů. Proto také husitská vojska hrad dvakrát obléhala a dobyla a to v roce 1420 a 1421. Při druhém obležení zde Jan Žižka přišel o své druhé oko. Tato událost hrad Rabí asi nejvíce proslavila. Po smrti Jana z Rýzmberka připadlo Rabí Vilému ml. z Rýzmberka a později jeho synovci Půtovi II. Švihovskému z Rýzmberka, který se díky svému nesmírnému bohatství a vlivnému postavení ( působil na postu nejvyššího zemského soudce ) zasloužil o nebývalý stavební rozmach objektu. Půtovi synové, kteří vlastnili Rabí od roku 1504, se však velmi zadlužili a byli nuceni rodinné jmění postupně rozprodat. V roce 1548 přišlo na řadu Rabí. V následujícím období hrad střídá majitele. Okolo roku 1720 konečnou zkázu dokonal požár a také fakt, že volně přístupný hrad sloužil jako snadný zdroj stavebního kamene pro obyvatele okolních vsí. Lamberkové zříceninu v roce 1920 darovali Spolku pro zachování uměleckých, historických a přírodních památek v Horažďovicích za symbolickou 1,- Kč. Užili jseme si oba okruhy a díky tomu se rozlídnuli i z věže. Prohlídka byla dlouhá a poledne na krku. Jdeme do místní hospody na jídlo. Po jídle ještě zmrzka a jedeme na sirky do Sušice. Sušice stejně jako ostatní města ČR přišla o svůj dominantní průmysl. V případě Sušice, to je sirkařství. Ve městě stojí opuštěný výrobní haly, v horším případě jsou už zbouraný. Od parkoviště jdeme na náměstí . Některý baráky vypadaj, jako by bylo po válce, tak jsou
zanedbaný. Renča navštěvuje obchod se značkovým oblečením Ťong a Ňong, já se jdu podívat do armyshopu. Pak už to muzeum sirek. Náměstí je naštěstí pěkný a upravený. V městským muzeu je instalovaná expozice sirkařství, Šumavskýho sklářství, cínovýho pokladu a mechanický betlém. Sirkařství – Tato expozice přibližuje světoznámou výrobou zápalek v Sušici, kterou zde roku 1839 zahájil Vojtěch Scheinost společně se svou manželkou. Scheinostovi začali dělat zápalky podomácku ručně. Velice brzy navázali spolupráci s místním obchodníkem Bernardem Fürthem. Pro sirkařství bylo takové spojení velice výhodné – Fürthův kapitál a Scheinostovy znalosti a zkušenosti odstartovaly hvězdnou dráhu sušického sirkařství. Fürthův podnik představoval největší sirkárnu v Rakousku – Uhersku a své odběratele si našel i v zámoří a Orientu. V roce 1865 se Scheinost rozhodl osamostatnit a založil si v Sušici vlastní podnik. Produkce Scheinostovy sirkárny nebyla tak velká jako u Fürthova podniku, ale přesto na domácím trhu dosáhla slušných výsledků. V roce 1903 se sloučily obě sušické továrny s řadou dalších sirkáren do akciové společnosti SOLO. V muzejní expozici je prezentována historie sušického sirkařství od počátků až po dnešní dobu. Pestrobarevné zápalkové nálepky s orientálními motivy svědčí o oblíbenosti sušických zápalek i v dalekých zemích. Z nejzajímavějších exponátů lze uvést první jednoduché sirkařské stroje – např. Scheinostův dřevěný zasouvací stroj z druhé poloviny 19. století, ukázky nejstarších zápalek a krabiček na zápalky. Expozice šumavského sklářství – Šumava se řadí k nejstarším centrům sklářské výroby v českých zemích a první písemné zmínky pocházejí z poloviny 14. stol. Nejstarší zpráva o sklárně na Sušicku je z roku 1498. Původní produkci tvořily především skleněné korálky – pateříky, kroužky a mozaikové sklo. V polovině dvacátých let 15. století byly zdejší sklárny vyhašeny, nový vzestup nastal až po roce 1450. Sklářské osady byly budovány v lesích v dosahu obchodních stezek. Ke každé sklárně patřilo i hospodářství, jež v odlehlých místech zajišťovalo základní potraviny. Po vyklučení lesa se skláři odstěhovali na nové stanoviště, obvykle výše do hor, osady však většinou nezanikly a dodnes nám jejich názvy připomínají někdejší sklárnu ( Skláře, Staré hutě, Skelná huť a pod). Od husitských válek do třicetileté války pracovalo na Šumavě zhruba 35 skláren, těsně před ní jich bylo činných asi 25. Třicetiletá válka rozvrátila kvetoucí šumavské sklářství, mnohé sklárny byly vyhašeny, další pracovaly jen omezeně. Zhruba kolem poloviny 17. století s příchodem nových sklářských rodin – Gerlů, Eisnerů, Pochů, Adlerů – dochází k novému vzestupu. Nastala éra velké slávy českého barokního broušeného a řezaného ( rytého) křišťálu. České sklo začíná vytlačovat z evropských a světových trhů benátskou produkci. sušický cínový poklad – Cínový poklad se zachoval díky nešťastnému osudu sušického měšťana Adama Čecha. Ten po roce 1620 opustil zemi, ale cínové nádobí ze své domácnosti uschoval do klenby svého domu. Adam Čech se do vlasti již nevrátil a uložený poklad byl nedotknutý objeven ve 30. letech našeho století při opravě domu. Sušický soubor dokládá řemeslnou a výtvarnou úroveň ryze užitkového i dekorativního nádobí používaného v našich domácnostech v rozmezí 1570 – 1620 a zároveň představuje největší zachovaný nález cínového nádobí v Evropě. K dalším exponátům ve vitrínách patří například nálezy mincí z 15. století z Kašovic, mapka pohraničních 
stezek, zámky městských bran, úlomky kachlů z hradu Rabí, kopie medaile Viléma Švihovského, plánek dolů v Horách Matky Boží, nález želízek ze 16. století, nádobky na olej, knihy z gotickými a renesančními vazbami. Ze zdi na nás shlížejí pozdně gotické sochy, jež jsou datovány sklonkem 15. a počátkem 16. století. Betlém – Legenda o ztracených sušických jesličkách se stala jedním z podnětů, které daly dohromady dva významné řezbáře na Sušicku, Karla Tittla a Pavla Svobodu. Výsledkem této spolupráce byly nové mechanické sušické jesličky, které byly slavnostně otevřeny pro veřejnost 27.11.2004 po pouhých deseti měsících práce. Při práci jim pomáhali i další řezbáři a všichni dohromady odpracovali 4 028 hodin. Karel Tittl se narodil r. 1954 a žije dnes ve Velharticích. Od r. 2003 je členem Sdružení výtvarníků ČR a v roce 2005 se stal také členem Unie výtvarných umělců ČR. Při práci na betlému navrhoval architektonické pojetí a vyřezal velké figury a objekty. Sušický rodák Pavel Svoboda, narozený v roce 1965, je původním autorem nápadu na vytvoření betlému. Na starosti měl zejména složitý mechanismus, barevné ladění objektů a figur a vyřezával menší postavy. Dnes se stále stará zejména o mechanismus betlému a jeho údržbu. Sušický betlém odráží „kraj starých dob“ – od klasické dřevěné architektury, přes roubenky, šumavské statky, kamenné stavby, až po takové historické klenoty, které snad budou znát jen opravdoví pamětníci – židovskou synagogu v Sušici, nebo prášilskou papírnu. V krajině jsou zasazeny klasické dominanty a představeny jsou i významné památky města Sušice a jeho okolí. Betlém, koncipovaný do šesti úrovní, je v muzeu zasazen do prostoru 6 x 3,5 x 2,8 metru. Tvoří jej kolem třiceti velkých figur v popředí, přibližně 150 pevných a 150 pohyblivých figur osazených do krajiny Sušicka, z toho polovina je pohyblivých. Pohybuje se také několik z celkem 35 objektů ( mlýnská kola, vory …). Celková rozloha betlému je přes 16m2 . Konstrukce betlému je vytvořena z borovice, domy z lipového dřeva a krajina je dotvářena za pomoci polystyrenu a modelářských materiálů, vesměs jsou používány akrylátové barvy, na figury (postavy) barvy olejové. Použito bylo zhruba 30 m2 překližky, 1,5 m3 borového a více než 6,2 m3
lipového dřeva. Každou hodinu je betlém spuštěn a předveden návštěvníkům. V nový části muzea byla ještě jedna expozice. Expozice totality. V expozici se nacházely uniformovaný figuríny pionýra, hitlerjugend, milicionáře a SAmana. To přivedlo jednu z návštěvnic do tranzu a jakmile vlezla do dveří, hnedka SAmana pozdravila dobovým pozdravem, že to bylo slyšet až na náměstí :-). Ještě jsme se podívali na ochoz nový části muzea. Odtud byla vidět na protějším vršku kaple. V muzeu už jsme všechno okoukly a tak jdeme na vrch Stráž, kde stojí kaple svatého Anděla strážce. Chvilku jdeme podel Otavy ale nakonec stoupáme k vršku. Když se dostáváme ke schodům, nacházíme všude kolem lískový ořechy. Sbírám krásný tři a dávám je Renče. Schválně jestli uvnitř budou šaty. V prvním nebylo nic. Ve druhým prd a ve třetím to bylo! Červ větší než Brno! Proto je nikdo nesbírá a válej se všude kolem! Radši pudem, než se objeví nějákej jejich kápo a pokouše nás za to, že jim louskáme bydlení. Schody vedou až k vršku. Ještě je otevříno a tak se jdeme podívat dovnitř. Když odcházíme ven, kastelán za námi zavírá. Od kaple je pěknej pohled na Sušici a okolí. Slunce hřeje, kocháme se, ale je čas sejít dolů a jet zase bydlet. Dolů scházíme pěšinou po úbočí. Jak zjišťujeme vzápětí, je to kalvárie, nebo-li křížová cesta. Dole jdeme k zaparkovanýmu autu. V pekárně mají ještě otevříno, tak si kupujeme něco na snídani. A pak už jedeme na základnu.
Ve čtvrtek jedeme na kola. Start i cíl je v Srní. Auto necháváme na centrálním parkovišti a vydáváme se k Vychnicko-Tetovskému plavebnímu kanálu. Po dvou kilometrech jsme u něj. Kanál pro plavení dřeva vybudovaný v letech 1799-1801 inženýrem J. 
Rosenauerem jako spojnice řek Vydry a Křemelné. Kanál měl za úkol překonat nesplavný tok Vydry u Antýglu. Délka kanálu je 14,4km a výškový rozdíl 190m. Umělé koryto je místy až 5m široké. Na některých místech je kanál překlanut mostky. Do roku 1958 byl kanál částečně využíván až po obec Rokytu. Dnes kanálem proudí pouze přebytečná voda, protože od rozvodny v Mosau je voda již vedena podzemním potrubím do akumulační nádrže Selský vrch. Jedeme proti proudu kanálu. U Rechlí se po 11km zastavujeme a fotíme pomocí automatu tady kvůli tomu, tady namontovanýmu. Někteří se ráchají ve Vydře. Od Rechlí jedeme po sinici do Modravy. Tady se nezdržujeme a pokračujeme podle Modravskýho potoku dál. Aby sme si cestu zkrátili odbočujeme z cyklostezky, přes most a tlačíme kola do kopce po červený značce, podél Černohorskýho potoku. Všude okolo by měly bejt slatě a tím vlhko. Prozatím je kolem úplný sucho. Asi proto, že voda teče z kopce a potokem. Jak se cesta narovnala naskakujeme na kola a .. dál než 20metrů se jet nedá. Tak tady jsou ty pověstný bažiny. A kde je Král, Král Šumavy? Zřejmě se utopil v tom bahně před náma. Aha, to bahno vytvořili lesoplundři nějákým pásákem. Než se vracet a objíždět to, vyzkoušíme projít. Bahno je trochu oschlý a tak to jakš takš, jde. Koleje jsou místama hluboký, občas musíme přeskočit do druhý koleje, občas musíme mimo cestu, kde se mech vlní a pouští vodu do bot. Po půl kilometru se dostáváme z bažiny ven. Před bažinou stojí lesoplundrácký stroje, u nich překvapenej strojník, pojídajíci svačinu. Zřejmě si myslel, že přijíždí pašerák na kole, skrz bažinu. Teď už pojedeme jenom po zpevněných cestách. Znova jedeme do kopce. Po dvou kilometrech stoupání
odpočíváme na padlým stromu. K nejvyššímu místu trasy, pod Černou Horou ve výšce 1270metrů je to asi kilák, odtud pojedeme dolu k pramenu Teplý Vltavy. Pod Černou Horu čekám, než mě Renča dožene. Fotím panorámata Šumavy a Babočku kopřivovou. Spolu pak sjíždíme k prameni. U pramene je živo. Pěkný počasí sem vylákalo fůru vejletníků. Jdeme se podívat jak voda vyvěrá a probublává. Až o hodně později doma u internetu, se dozvídáme, že pravej pramen je jinde v nepřístupný části parku a sem je svedena voda dřevěným potrubím. Kolem „levýho pramene“ vede dřevěná lávka se zábradlím. Koukáme jak voda probublává a na jednou na zábradlí přistál motýl. Je to Babočka osiková, největší z baboček. Je pěkně oprásklá a sedá si klidně na batoh, přeletí blíž ke mě, ale i k ostatním návštěvníkům. Nabíráme si ještě vodu rovnou od pramene a pokračujeme na Kvildu, kde plánujeme oběd. Cesta je asfaltová a až na Kvildu jedeme z mírnýho 
kopce, takže na Kvildě jsme celkem rychle. Na zahrádce SKI penzionu si dávame oběd. Bylo na čase, už jsem padal hlady. Po jídle a důkladným odpočinku se díváme na Kvildu. Natáčel se tady film Za trnkovým keřem. Například pila už nepílí, ale krám se za ty roky moc nezměnil. Zastavujeme ještě u kostela. Pak se jedeme podívat na Jezerní slať. Jezerní slať je velmi pěkné rozvodnicové vrchovištní rašeliniště, které se rozprostírá v horském sedle mezi Kvildou a Horskou Kvildou. Jezerní slať je součástí národního parku Šumava. Rašeliniště bylo vytvořeno v poledové době na žulovém podkladu. V některých částech dosahuje rašelina mocnosti až 8 metrů. Do roku 1934 se ve východní části území rašelina těžila. V oblasti můžeme vidět řadu typických rašeliništních rostlin, kleče, zakrslé břízy, borovice blatky, mrazové formy smrku a vzácné břízy prostřední. V podrostu roste mech a rašeliník a značné množství borůvek a brusinky. Z bylin se tu daří vlochyni, suchopýru pochvatému, klivce žoravině či na sušších místech vřesu. Z živočichů se ve zdejších podmínkách daří hraboši mokřadnímu, myšivce horské či hrabošíku podzemnímu. Již od roku 1934 byla slať chráněna jako přírodní rezervace o ploše 34 hektarů. V dnešní době spadá tato oblast do I. Zóny Národního parku Šumava jejíž rozloha je 120 hektarů. V roce 1974 byla do této oblasti vyznačena krátká Naučná stezka, jejíž trasa vede po povalovém chodníku, který je dlouhý 120 metrů do středu rašeliniště, kde byla vybudovaná vyhlídková věž. Z této věže si můžeme prohlédnout větší část Jezerní slatě, která není přístupná veřejnosti. Když jsme se vynadívali, slezli jsme a to mě z toho koukání nebo co něco jako popohnalo. Ještě štěstí, že na parkovišti bylo TO I TO, I tamto s plnou výbavou. Tak něják lehčí směřujeme na Horskou Kvildu. U informačního střediska vytahuju mapu, kvůli orientaci. Něco tady nesedí. Turistická značka by tu byla, jenom na směrovkách není náš cíl. Nevadí pojedeme k dalšímu rozcestníku. U dalšího rozcestníku se to nerozmotává, spíš naopak. Měla by tady bejt cyklistická značka a není. Sjíždíme k Hamerskýmu potoku. Znova čučím do mapy. Konečně jsme na modrý značce, ale cyklistická nikde. Jak si tak zjišťujeme v mapě a navigaci, kde opravdu jsme, jde kolem chlapík a říká: “ Tam s kolama nemůžete, tam je zákaz!“ Teprve teď mi to dochází! Mapa je z roku 92 a mezi tím zrušili vjezd cyklistům. To je docela průšvih. Připozdívá se, síly ubejvaj a náhradní trasa je mnohem delší. Nedá se svítit, budeme riskovat. U značky zákaz cyklistům, slejzáme a tlačíme. Nikde nikdo, nasedáme, pomalu jedeme z kopce. Máme štěstí podél Hamerskýho potoka není nikdo, kdo by nás chytil. U Antýglu, jsme zase na silnici. Jen to máme až do Srní do kopce. Ty tři kiláky to vydržíme. Před Srním míjíme volně se pasoucího koně, díky únavě ho sotva vidíme. Na parkovišti v Srní, jsme skoro poslední. Nakládáme kola a hurá na základnu, do sprchy a pozdějc do hajan.
Je pátek zase je hezky. Dneska jedeme za Zbuškem z Velhartic a na hrad Kašperk. Ve Velharticích odstavujeme auto u školy a pěšky jdeme přes náměstí k hradu. Parkoviště u hradu je přeplněný karavanama. Skoro na každým sloupu, jsou nápisy, že se tady filmuje. A sakra, to bude zavříno! Naštěstí se filmovalo včera a dnes se balí, nebo se točí ve skanzenu v podhradí. Jan Svěrák tady točí pohádku
Tři bratři. Jak tak jdeme ke kase, musíme překračovat fimařský harampádí a dávat si pozor na směrovky, abysme neskončili například v maskérně a neudělali z nás plinceznu a krasoně, případně ježibabu a koště. V kase si kupujeme oba okruhy. Hrad Velhartice (původně Vilhartice) stojí na ostrohu nad levým břehem řeky Ostružná v obci Velhartice (okres Klatovy). Byl založen na přelomu 13. a 14. století pány z Velhartic. Dominanty hradu tvoří zříceniny gotického paláce zvaného Rajský dům (mělo se v něm žít jako v Ráji), který sloužil k obývání a jeho spodní patro jako sýpka a naproti stojící věží Putnou, která měla obytný i obranný charakter. Své jméno dostala Putna od podobnosti s nádobou na vodu – putnou.Obě části hradu jsou spojeny světově unikátním gotickým kamenný mostem se čtyřmi lomenými oblouky. Most pravděpodobně nechal postavit Menhart z Hradce. Ten měl v úmyslu uschovat zde korunovační klenoty v době, kdy byl Karlštejn ohrožen husity. Ty sem nakonec byly dopraveny v době Menhartových sporů s Jiřím z Poděbrad a byly zde uschovány po dobu pěti let. Zajímavostí tohoto mostu je, že nedoléhá ani k jedné budově, budovy totiž byly s kamenným tělem mostu spojeny dřevěnými padacími můstky, což bylo součástí obranných opatření. Součástí hradu je i reservoár na vodu, který byl plněn dešťovou vodou sváděnou ze střech. V roce 1628 získal hrad španělský dobrodruh Martina de Hoeff Huerta, který zde nechal přistavět renesanční zámeckou část s arkádami zvanou Huertův palác a pivovar v podhradí. M. Huerta byl původem švec, kterému se v průběhu třicetileté války podařilo loupežemi nashromáždit velké jmění. Tento válečný zbohatlík získal hodnost generála a později i šlechtický titul svobodného pána z Velhartic. Ač zrušil na velhartickém panství robotu, proslul především svou krutostí při násilné rekatolizací zdejšího kraje. Ke konci 18. století začíná hrad postupně upadat. Poslední majitelé – Windischgrätzové hrad opustili v roce 1945, poté přechází do státních rukou. Oba okruhy nás vyhladověly a proto si na náměstí v místním pohostinství dáváme oběd. Po obědě ještě něco sladkýho v cukrárně a odjíždíme na hrad Kašperk. Hrad Kašperk se nachází uprostřed lesů, zhruba 3kilometry od městečka Kašperský Hory, 47km od Hojsovy Stráže, 304km od Trutnova a 1822kiláků od New Ross z hrabství Wexford. No prostě jdeme kousek pěšky z parkoviště u hlavní silnice. Už když jsme přijížděli ke Kašperským Horám, vyčnívaly jeho věže nad lesy, ale od parkoviště vidět není. Široká cesta se vině mezi pastvinama a vchází do vysokýho hustolesa. Znenadání se stromy rozestupujou a hle, tu je on, hrad jako vyšitej. Za bránou je občerstvení a kasa. Kupujeme oboje, listky a pití. Na Kašperku se natáčela pohádka 
Anděl Páně, ale herci už tu nejsou. Hrad Kašperk nechal v roce 1356 založit český král a římský císař Karel IV. Důvody k založení tohoto strážního hradu byly hned tři. Prvořadou nutností byla potřeba zajistit ostrahu zemské hranice se sousedním Bavorskem. Druhým důvodem byla panovníkova snaha o ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. I když měl Kašperk statut hradu královského, nespravovala jej přímo královská komora. Král jej pronajímal takzvaným zástavním držitelům. Prvním zástavním držitelem hradu byl druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. Například v letech 1411 až 1454 přešel hrad do držení rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn patřili k stoupencům kalicha, proto se Kašperku vyhnula hrozba pustošivých husitských útoků. Naopak, mladší Petr Zmrzlík z hradu podnikal loupeživé nájezdy na území sousedních katolických Bavor. Ostatně ani ve své další historii nebyl tento šumavský hrad nikdy dobyt. Ve druhé polovině 15. století přešel hrad Kašperk do držení významného rodu Šternberků ze Šternberka. S blížícím se koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam, na jeho pravidelnou údržbu se již prostředků nedostávalo, hrad chátral. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Nakonec v roce 1616 odkoupilo již zpustlý hrad Kašperk nedaleké Město Kašperské Hory, které je vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk i dnes. Prohlídka byla okořeněná o, jak se dneska sluší, interaktivní prvky. Nejdříve byla interaktivní ukázka na dobový ruční promítačce venku a pak ve věži na elektriku. Samozřejmě pořád s námi chodil průvodce a brebentil ty věci o založení, prosperitě a pádu. Než to všechno domluvil už nám děkuje za pozornost a vyprovází nás k východu. Protože západ se blíží, tak se i my přibližujeme na naši základnu. Zejtra totiž balíme.
Sobota. Ráno si dáváme poslední snídani ze zbytků. Pak všechno zabalit, naskládat do kufru, kola na střechu, zavolat majitele. Přijel hnedle. Okouknul svůj majetek, zjistil, že nejsme gauneři, nebo squateři co to přijeli vybydlet. Sebral nám klíče a to bylo naposledy co
jsme ho viděli. Nasedáme do auta a jedeme. Cestou se zastavujeme ve Švihově. Zdejší vodovodní hrad jsme si nechtěli nechat ujít. Na tomhle hradě se natáčela suprslavná pohádka Tři oříšky pro Popelku. Zastavujeme na náměstí a jdeme si do hradu koupit lístky. Mezi českými hrady se jedná o jeden z nejmladších. Byl vystavěn v letech 1480–1489 na příkaz tehdejšího majitele panství Půty Švihovského z Rýzmberka. V dostavbě opevnění po jeho smrti pokračovali jeho synové, kteří si na stavbu pozvali známého architekta Benedikta Rieda. Po rodu Švihovských hrad v roce 1548 převzali Kavkové z Říčan, jejich špatné hospodaření je ale již v roce 1598 donutilo hrad prodat rodu Černínů z Chudenic. Poté přišla třicetiletá válka. Hrad tehdy bezúspěšně obléhala švédská vojska. Po válce, zřejmě ze strachu před možnou „nedobytnou líhní protihabsburského odporu“, vydal habsburský císař Ferdinand III. nařízení k demolici hradu. Díky neustálému oddalování k ní však v plném rozsahu nikdy nedošlo, byla pouze pobořena část hradebního opevnění. Hradní paláce, kaple a zbylé bašty byly později změněny na panskou sýpku, čímž na jednu stranu celý objekt neobyčejně utrpěl, na druhou stranu jej to ale i ochránilo od rozsáhlejších přestaveb. V držení rodu Černínů zůstal švihovský hrad až do roku 1945, kdy byl zestátněn.Československý stát převzal významnou historickou památku v dezolátním stavu. Ale již v roce 1950 začaly programové rekonstrukční práce, ve své době jinak ojedinělé. Hrad byl opět zastřešen, interiéry vyčištěny, vybavení hradu zrestaurováno. Další „vlna“ oprav přišla na Švihov po povodních v srpnu 2002, a týkala se zejména soustavy vodních příkopů sloužících dříve jako součást opevnění. Po prohlídce interiéru jdeme okouknout hrad z venku. Okolo vede naučná stezka. Díky tomu jasně vidíme, že je to skutečně vodovodní hrad. No a hurá domů, vždyť dovolená končí. Jedeme co to dá, ale Zdice ty si ujíst nenecháme. Zase se zastavujeme na jídlo v Restauraci pod skalou. Zase to bylo úžasný. No a to byl konec úžasný dovolený.
Fotky a videa z dovolený zde. Součástí je i hodinovej dokument ČT o Sušickým betlému.