Na jaře roku 2020 se z Číny do světa vydal Koronavirus s názvem COVID-19. Nákaza málem ohrozila náš plán vydat
se 27.5. až 30.5.2020 do Královskýho hvozdu. Pandemie naštěstí v dubnu začala slábnout a tím pádem došlo na rozvolňování opatření, takže na konci května už bylo možný cestovat i když v rouškách. V Praze na nádraží Smíchov, se nás sešlo několik los čundros. Jura, Peťa, já a po několika letech dorazil Šusťa. Němej bohužel nedorazil, ač se rozmejšlel. Zlí jazykové tvrdí, že ho nepustila samička, páč by přijel domů špinavej. Ale to je určitě jen pomlouvačná kampaň, na který nejni zbla. V 10:21 odjíždíme rychlíkem R770 Berounka, směr Nýrsko. Za Plzní je výluka a z Dobřany do Klatov jedeme autobusem. Poslední kousek do Nýrska pak osobákem. Ještě než vyrazíme skrze město do zdejších hvozdů, vstupujeme do marketu COOP, kde bereme regály útokem. Rohlíky, chleba, špekáčky, hořčice a hlavně voda do čutor. Po nákupu jdeme skrze město ke kostelu sv. Tomáše. Nýrsko stojí na březích Úhlavy a vzniklo někdy ve 12tým století. Dneska se po březích Úhlavy prohání divoký kachny a nutrie, žebrající o mrkev a taky se tady vyskytují místní domorodci s dětmi a psy. Za kostelem se hřbitovem, se stáčíme k hradu Pajrek, znovu překračujeme Úhlavu a mezi domy hledáme cestu vzhůru, jenže se ocitáme v areálu bejvalých kasáren Pohraniční Stráže. Naštěstí z nich moc nezbejvá a plot už taky né, díky tomu se na správnou cestu nemusíme vracet, stačí projít skrz na skrz areálem, k čemuž nám pohají telefony s mapou i navigace. Vytrvale stoupáme k hradu. Hrad Pajrek stával na vysokém kopci jižně od Nýrska. Svým rozsahem a podobou se Pajrek blížil zemanské tvrzi. Jeho hlavním a naprosto dominantním objektem byl obrovský (16 × 16 m) donjon. U paty donžonu odpočíváme a vyčkáváme příchodu Šusti, kterej se vydal najít židovskej hřbitov. Přišel zanedlouho a jak vysvětlil svou hřbitovní touhu uspokojil návštěvou toho u sv.Tomáše. Po prohlídce Pajreku, společně odcházíme kolem televizního dokrývače k modrý značce vedoucí nás přes Suchý kámen pod vrcholem Hraničář. Za Suchým kamenem by měla bejt studánka, nacházíme zastřešenej, ale zcela úplně práznej rezervoár, ze kterýho rozhodně nedoplníme ani kapku. Pokračujeme do bejvalý vesnice Zadní Chalupy, kde jsou v mapě značený mokřady a prameniště Svinskýho potoka, tudíž by tam, voda bejt mohla, ale nikde 
není ani kapka neb je sucho. Už je pozdní odpoledne musíme si najít místo pro přespání. Šusťa vyráží najít příhodnej flek a za pár chvil se vrací s dobrou zprávou, že kousek dál viděl stranou od cesty velkej přístřešek, ke kterýmu se společně vydáváme. Když k němu přicházíme, překvapený zíráme, že se jedná o přístřešek zakrejvající docela hlubokou studnu, ve který není ani kapka vody a přespat se tu rozhodně taky nedá. Radíme se, co uděláme. Šusťa brouzdá kolem, jestli nenajde flek na přespání, ale všude okolo je vysoká tráva oplývající klíšťaty a ruinama vesnice. Peťa lustruje mapu v telefónu a navrhuje jít kousek dál, odbočit vpravo do lesa a tam ve smrčině najít něco bez trávy. V místě odbočení se nachází včelnice, kterou procházíme skrz. Na další odbočce nacházíme co potřebujeme. Mezi smrky je plac pro náš nocleh. Zjišťujeme, že je to dneska zarostá bejvalá lajna signálky. Mezi smrky natahujeme plachtu, vybalujeme fidlátka a na oklovedoucí cestě, Šusťa rozdělává oheň. Vaříme si večeři. Já si dělám domácí lečo s buřtama a ostatní si buřty smaží nad plameny. Večeři zapíjíme čajem, doufaje, že ráno nějakou vodu ve studánce nebo potoce najdeme. Smrkává se, tak zalejzáme do spacáků a postupně usínáme. Nad ránem se zatahuje a někdy kolem šestý začíná drobně pršet, aby se o hodinu pozdějc mohlo konečně pořádně rozlejt. Využíváme toho a vodu z plachty chytáme do ešálků. Jura se Šusťou tak získávaj po litru vody, která se bude sec sakra hodit. 10tá rozhodla a v jedenáct po zabalení se vydáváme na cestu. Zkratkou jdeme přímo k cestě. Stoupáme a stoupáme od Zadních chalup ve vejšce 750mnm k bejvalý Písečný Huti 925mnm, sem tam ještě zaprší, ale jinak už se časí. Pod cestou jsou zbytky základů hospody, stará hrušeň, vúkol stoletej les, jinak nic. Pár stovek metrů za Hutí je přístřešek ve kterým si děláme oběd. Po obědě zase stoupáme asfaltkou vejš a vejš. V tisíci metrech pod Lovečnou, by měla pramenit Lomnice, ale nic nikde nezurčí, takže jsme dál bez vody. V přístřešku v sedle pod Lovečnou odpočíváme před stoupáním na Osser, nebo-li Ostrý. Opouštíme asfaltku vedoucí k Černýmu jezeru a nedodělanou zelenou značkou stoupáme z 950mnm k vrcholu Ostrý, ležícímu na hranici s Německem. Ostře stoupáme a nabíráme vejšku. Před Kamennou bránou jsou vývraty, který buď obcházíme nebo přelejzáme. Za kamennou bránou se objevuje voda v pěšině, jenomže jí je málo pro nabrání. U hranice je cestička ještě strmější, už jsme 1100metrech a pořád stoupáme. V 1179 metrech jsme u nepojmenovaný hraniční skály. V sedle pod Ostrým se připojuje turistická modrá a závěrečný stoupání je doplněný zábradlím z lana. Je ½ pátý a stojíme na vrcholu Osser, 1293metrů nad mořem. Na naší straně je strmá skála Ostrý a na Německý skále Osser stojí hospoda s terasou a nad ní kříž. Další kříž je pár set metrů ve vnitrozemí na Malým Ostrým – Klainer Osser. I na Německý straně řádil Covid a tak k hospodě ani nejdeme. Možná má zavřeno a stejně nemáme marky :-). Po rozhlídnutí odcházíme po čáře k Malýmu Kokrháči. Za skálama pod Ostrým fouká nepříjemnej studenej vítr. Předhání nás dva němečtí tůristi a jejich hunde. Hraničniční cesta od Ostrýho klesá a pak zase ke kokrháči stoupá. Na planině za Malým Kokrháčem vidíme, že od Nýrska se žene tmavá stěna. Vítr sílí, sem tam padne kapka. Je šest odpoledne a žene se na nás nějáká slota. Musíme okamžitě pryč a hlavně najít rovnej flek na spaní a postavení přístřešku. Scházíme od hranice pod Velkej Kokrháč. Jako z udělání nacházíme i místo, né sice ideálně rovný, ale není čas hledat jiný. Okamžitě stavíme přístřešek, věci dáváme dovnitř a čekáme liják, kterej nepřichází. Pár kapek padá, ale není to nic strašnýho. Fouká jenom silnej ledovej vítr. Promrzlí si vaříme večeři a čekáme, jestli nezačne přeci jenom lejt. Ta kosa je strašná, holt jsme skoro v 1200metrech. Po jídle si všichni zalejzáme do spacáků, aby sme se zahřáli. Je zhruba 20hodin smráká se a do tý zimy
by psa nevyhnal. Kdo má nos venku, tomu mrzne. Spíme až do rána a až na pár kapek, déšť nepřišel. Ráno je mlha. Vylejzám, už není taková kosa jako večer, ale chladno je pořád. Nosím jemný dříví na rozdělání ohně a hned na první pokus se daří vyrobit další kus mlhy z mokrých haluzí. Za nějakou chvíli se objevujou plameny a začinaj vytahovat spáče z kanafásu aby si uvařili snídani. Z poslední vody od Peťi si děláme čaj. Po snídani balíme a odcházíme. Musíme změnit plán a místo abysme pokračovali přes Velký Kokrháč na Svaroh, jdeme dolů k vodopádu Bílá Stž, kde ta voda určitě bude a taky si zkrátíme cestu, abysme stihli dojít včas do civilizace. Tak jak jsme včera lezli pořád do kopce, tak teď slejzáme dolu z bezmála 1200metrů do 950 u vodopádu. Závěrečný metry k asfaltce se prodíráme hustou změtí mladých stromků. Cesta k vodě taky nebyla jen tak. Musíme přeskočit zábradlí, dostat se až na dno a teprve pak si můžeme nabrat dostatek vody. Po vyšplhání zpátky k přístřešku si vaříme čaj a svačíme. Začínaj se kolem pohybovat turisti na kolách i pěšky. Následujeme jejich příkladu a vydáváme se k Černýmu jezeru vzdálenýmu 4km. Asfaltka zase stoupá až k jezeru. Černý jezero je rozlohou největší na Šumavě. Plocha hladiny je 18,43 ha, max. hloubka 40,6 m (největší hloubka jezera na naší straně Šumavy), průměrná hloubka 15,6 m a leží ve výšce 1008 m n. m. (nejníže ležící z našich pěti jezer). Obvod vodní hladiny je 1 809 m, objem vody 2 878 000 m krychlových. Vzdálenost od hráze k Jezerní stěně je 800 m. Své jméno dostalo od zdánlivě černé barvy vody jezera, vznikající odrazem okolních hustých lesů. Dominantu nad jezerem tvoří 335 m vysoká karová stěna Jezerní hory (1 343 m n. m.). U jezera je lidí jako much. Zatahuje se a spouští se liják, kterej přečkáváme schovaný pod deštníkama a buky. Lidi přicházej a odcházej, tak i my odcházíme k Čertovu jezeru. Cesta strmě stoupá okolo Malýho a Velkýho Špičáku 150metrů nad Černý Jezero, kde probíhá čára rozvodí. V rozvodským přístřešku si děláme oběd, ač je už 1/2třetí. Po jídle a odpočinku scházíme dolu k Čertovu Jezeru. Jezero leží na jižním svahu Jezerní hory ve výšce 1030 m n. m., jeho plocha činí 10,33 ha a maximální hloubka je 36,7 m. Je napájeno dvěma malými potoky a vytéká z něj Jezerní potok, který patří do povodí řeky Řezné v Bavorsku a tím patří k černomořskému úmoří, mezi jezery probíhá hlavní
evropské rozvodí Černého a Severního moře. Od jezer jdeme směr Špičácké sedlo. Procházíme ski a bajk parkem. Míjíme rozpadlou vilu Karla a současný areál Hotelu Karl. Znovu z časových důvodů měníme trasu a nejdeme na Pancíř, ale klesáme k Brčálníku 2,5km vzdálenýmu. Procházíme kolem prvorepublikových kasáren, dnes apartmány Sruby po Pohádkový stezce, scházíme přes Louku nadlesního Julia Komárka. Dole u křížku a mostu přes Úhlavu nás předjíždějí švarné bajkerky. Do cíle našeho vandru, to máme už jen něco přes kilák. V Brčálníku, by sme si chtěli pohrát na pěkně vypečeným dětským hřišti, ale není nám dáno, takže, co se dá dělat, dáváme se v šanc Hospůdce v pohádce. Jen nás vcucla, už nás nepustila. Vevnitř bylo teplo, venku se po západu udělalo chladno. Hospodskej byl vykuk a tak nám účtoval jako autobusovýmu zájezdu, pacholek jeden. Ožebračený se odebíráme na vlakovou zastávku přespat. Budka je veliká akorát pro nás čtyři. Ráno se balíme, stačíme ještě uvařit čaj, ale s posledním douškem je tu vlak. Nastupujeme, uvelebujeme se a kupujeme lístky od zmatený konduktérky, která nedokázala pochopit, že potřebujeme 3lístky do Prahy a 2 z Prahy do Tišnova. V Klatovech zase nastupujeme do autobusu a v Dobřanech do rychlíku na Prahu. Máme jen malý zpoždění, ale i tak Jurovi s Peťou ujíždí přípoj do Tišnova. Šusťa jede dál přes Pardubice do Brna. Loučím se, lezu do krtka a jedu na Čerňák, kde nastupuju do autobusu mířícím do Trutnova. Vandr Královským Hvozdem tak skončil.
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video tady.
Fotky od Šusti tady.
Itinerář zde.