O tom jak se mi v Dobrušce neudělalo dobře.
Začátkem října, při náhodným rozhovoru s Tomem, se mu svěřuju s nápadem vyvolat sobotní negerskou vyjížďku v termínu 15.10. Na tenhle termín už něco mám s partou z BScom, ale jestli by ses chtěl zúčastnit, pošlu ti info, odvětil Tom. V pozdní odpoledne už studuju trasu a do minuty souhlasím. Obzvláště poznámka o tom, že pojedeme pouze s výhledem dobrýho počasí, mi vyhovovala. A počasí se mohlo přetrhnout, aby bylo dobrý, čehož využívám k přípravě a jezdím. Čtyři dny před výjezdem dostávám finální informace o účastnících a zastávkách na trase. Pojede 7 BScomů a 4-5 zpřátelených přátel. Tři dny před dnem D se dotazuju na skladbu bicyklů, abych si zvolil jestli pojedu na kostitřasu nebo celopéru. Žádný péro nejede, jen několik polopér a gravelů. Nu což, jedu kostiřas aliaz Sirus X gen.2. Dva dny před mám natrénovaných okolo 120ti kiláků, tudíž jsem připraven. To se ovšem nedá říct o počasí. Je možný, že nás nemá bůh bajkování rád, protože nad Biskajským zálivem vytvořil tlakovou níži, která ovlivňuje počasí se středem nad Trutnovem a sobotním okolí. No to asi pojedeme s deštníkama. Tom posílá tlakovou níži do.. Norska, takže se mi hnedle líp pakuje a usíná. Ráno po probuzení mu musím dát za pravdu, protože ty nízko usazený mraky zřejmě odplouvaj do Norska. Bohužel vedlejší produkt odplouvání je drobný mžení, objevující se ihned co opouštím OberAltStadt. U ekonomky stojí osamocenej Tom, ke kterýmu se přidávám. Přesně v devět už nás je pět. Tom, Já, Dan, Olda a Martin. Společně odjíždíme podél proudu Úpy k elektrárně, kterou mistrně, velkým obloukem objíždíme a skrz Lhotu stoupáme k první nízkohorský prémii. Od Lhotský hospody vytrvale stoupáme, mrholení mrholí, peloton se trhá, nakloněná rovina se sem tam nakloní ještě víc. Za Bezděkovským spritzenhausem skončilo asfaltový peklo, aby začala betonová agónie s nejnakloněnější nakloněnou rovinou. Ještě štěstí že se mrholení změnilo v těžkou mlhu lepící se na všechno včetně vnitřku brejlí, jinak nevím nevím, jak by se to dalo vyjet. V sedle pod Pahorkem končí betonovka. To nejstrmější máme zasebou. Po sešikování, vypuštění přebytečnýho odpadu, po vyfocení hřibovitý houby znovu usedáme na trubky a mlžným lesem pokračujeme ve stoupání cestou blátivou a kamenitou. Tady poprvé si gratuluju k blatníkům (bla, bla, blatníky, viz. Mototechna), díky nim zůstávám čistší o několik okamžiků dýl. Mlha je na paseckých loukách doplněná silným mrholením. Řehačku míjíme a někde nad ní jsme pro dnešek nejvejš a to v 725metrech. Pár kiláků vrcholových houpaček a už sjíždíme do Odolova k Lotrandovi, kde na nás čekají Tomáš toho čísla dvě a jeden nejmenovanej ruku nepodávající, bezejmenej, bezhelmovej vlasáč, oba z DK nebo kdoví odkaď. Není na co čekat, beztak už víc prší, než mrholí. Nasazuju čepici, drez, ždímu rukavice a jedeme Panskou cestou k Větráku a na Krkavčinu. U Krkavčiny jsme zpátky na asfaltu. Prudce to vohejbáme vlevo a jedeme okolo Maternice. Sjíždíme skrz línii lehkýho i těžkýho opevnění, mezi sruby T-S-19 „Turov“ a T-S-20 „Pláň“. Bunkry vidět nejsou nejen kvůli počasí, ale hlavně proto, že jsou v lese. Z kopce nám to sviští až voda cáká. Rychle skrz Rokytník do Dřevíče. Mlžnej les máme za sebou jsme v Hronovský nížině, tak je pochopitelný, že přestává mlžit. Hronov nás vítá po 30ti kilometrech svou otevřenou náručí a hned jak nás místní domorodkyně
nasměruje, tak i otevřenou hospodou „U Pilouse“. Máme štěstí, několik volných míst na nás zbylo. Dáváme si k jídlu co libo a pivo. Moc jsme neuschnuli, ale protože už neprší tak se vysušíme jízdou. U Pilouse jsme se usnesli, že budeme zkracovat. Z původně 80ti kiláků část vynecháme, aby sme se dostali včas do cíle. Polsko teda jenom lízneme. Nasedáme a jedeme Velký Poříčí, Homolka, granica panstwa, Slone. Překonáváme silnici E67, stoupáme do poslední Polský vsi Brzozowie cesta se postupně naklání. Hraniční sloupky a jsme zase u nás v Český Čermný. U pošty, rybníčku a dřevěnky se satíkem se opět šikujeme. Až na propocený hadry a stékající pot jsme celkem suchý. Za Čermnou mezi poli stoupání končí, ale zato fouká a nejen to. Po poli se prohání traktory s vlečňáky a metají a metají, no zkrátka „Hovnostroj“ maj připojenej. Vítr nám kazí pohled na práci druhých, radši pokračujeme k Agentovi. Skrze Borovou do Dlouhé a z kopečka k Zelinkovu mlejnu. Malá odbočka a už stojíme u pivovaru Agent. Uvazujeme šemíky do stojanů a vstupujeme. Každej si nechává načepovat dle chuti. Mají různý druhy piv. Od 0-Zero až po 17tku a to svrchně i spodně kvašený. Dál nabízej lepenku IPA asi točenou ALE vůbec netuším proč maj ty stavebniny v pivovaru J. Jak si tak sedíme, venku začalo znova cedit, později i lehce potemnělo. O Dana s Oldou se pokouší spiritus démon v podobě fernetu. Naštěstí sme se z osidel pokušení vymanili a ve slušným deštíku jedeme skrze Rzy, pak odbočujeme kolem Tiskýho kopce do Sněžnýho, kde odbočujeme do Janova. Za Janovem u rybníka pár metrů kufrujeme. Naštěstí jen 50metrů, a to díky mokru a prudkýmu krpálu. Vzniklej omyl napravujeme sklouznutím zpátky k rybníku a odbočením vlevo cestou vedoucí podél Janovskýho potoku. Cesta je to krásná v tuhle dobu vlhká, kde listím zasypaný kamení trochu hází, ale: „Za trochu smyků, jel bych světa kraj, jel z hlavou bez helmy, jel bych mokrý, ale v duši věčný trail, jel vychřicí – však slyšel hučet gumy.“ Než přebásním Vrchlickýho je tu Ohnišov a asfaltka. V Ohnišovským obchoďáku si Tomáš č.2 kupuje za výhodnou cenu cíga a pak se snažíme trefit do Dobrušky a hned na druhej pokus stojíc v polích u kopce Rosošky, se to díky Tomovy navigaci daří. Od Rozsošky to mastíme skrze Val přes Křovice k cíli. A je to tady, vysát koberečky u pumpy a můžeme jet najít pivovarskou hospodu. Za malinkou chvilinku už stojíme před
vchodem. Tom jde upozornit na náš příjezd. Začíná se pomalu stmívat, je skoro šest a jsme rádi, že to po sedmdesátidvou kilometrech máme zasebou. Kola strkáme na chodbu ubytovny, rozdělujeme si pokoje, vslíkáme se z mokrých hader, který rozvěšujeme na ramínkách, kam se dá. Spršíme se a vyfiknutý jdeme několik kroků do knajpy, kde máme zamluvenej stůl. Jsme v pivovarský hospodě pivovaru Rampušák, tak sem s tím pívem. Moc jídel tu nevaří, ale naštěstí něco teplýho mají. Například Klobáska nebo třeba Tortilla s kuřecím. Zábava se postupně rozproudila, veselý historky z Bobru i odjinud, pivo, víno, hruška. Odvážní gembleři si pujčujou bowlingovou dráhu a srážej jednu kuželku za druhou. V pozadí hraje kytarovej virtuóz jednu pecku za peckou, než mu někdo s absolutním hluchem rozladil nástroj. A zase runda hrušky, i když teda né všichni. Okolo jedenáctý si půjčuje Olda geniálního kytaristu. Ten hned jak naladil, nám oznámil, že hraje skoro neznámý Krylovy skladby. A opravdu, to co předvedl, by nejspíš nepoznal ani Karel. O půlnoci platíme. Někteří si kupujou pívo v igelitce, jiní si dávaj koksák,.třeba já s Tomem. Obsluha nás vyšoupla ven za dveře, kde se velice dobře bavíme. Upíjíme z igelitky, probíhaj hasební práce, obvzvláště práce s hadicí, která se pod tlakem cukala se vydařila. Ani nevím jak se to stalo a už i já držím a šlukuju cígo. Někdy okolo jedný došlo i na předání triček s Bobrem a pak klap, výloha jako Dobruška. Blik! Chci si lehnout, ale někdo mi točí postelej, to asi začal kosmickej výcvik. Blik! Tma. Blik! Svítá. Blik! Je světlo. Něco mi stlačuje hlavu a zřejmě malinkatej datel se chce dostat ven. Koušu do chleba se salámem, ale evidentně to není dobrej nápad. Vůbec mi to neudělalo dobře. O desátý jsme vypakovaný venku před Rampušáckou hospodou a jedeme k Lidlu na snídani. Jízda samotná je v pohodě, horší je to s obyčejný postáváním. Někdo lehce hejbá zeměkoulí. Zatím co si ostatní kupujou a pak konzumujou snídani, já lehce trpím. Po snídani odjíždíme k domovu. Nejdřív zpátky na náměstí, pak vlevo po trase číslo 222. Za nádražím odbočujeme na 4060 do Pulice a Pohoří, mimochodem rodiště významnýho zakladatele divadla JDC Miloně Čepelky. Projíždíme skrz Bohuslavice nad Metují, za kterejma se odděluje dvoučlenná skupina z DK a to Tomáš č.2 a „Ten co si nepodává ruku a říká: Jako by se stalo.“ Jedou k Jaroměři a my ve složení Tom, Já, Dan, Olda a Martin jedeme na opačnou stranu, míjice Černčice. Štrejchneme Nahořany, Lhotu, šlapeme podél letiště, projíždíme Provodov-Šonov a přichází Rozkoš. Ovšem jak pro koho. Monkey bibi už sice odchází, ale jen zvolna. Teď jedeme na dohled vodní plochy. Projíždíme skrz Seřeč, Kleny, Překonáváme E67, nevynecháme ani dubenskou oboru a je tady Zlič, velká zastávka na oběd v Hotelu Holzbecher. Sedáme si na zahrádku, protože je kupodivu poměrně teplo. Objednáváme si jídlo a pití. Důležitý je, že mají vývar. Je to lék a taky tak funguje. Sice mi někdo třese rukou a léčivo mi bryndá zpátky do misky, ale nakonec to dávám. Najedený a odpočinutý se vydáváme dál skrze Babiččino údolí. U pomníku se necháváme vyfotit s babčou, Barkou, Sultánem a Tyrlem. Údolí je trochu víc rozbahněný, ale náš postup to nemůže zastavit. Bílej most, Červenej most, Slatinskej mlejn, Pod Boušínem a po 13ti kilometrech jsme v Havlovicích u Ameriky. Bohužel maj soukromou akci. Naštěstí nám hospodská přináší pívo a kofolu ven. Sedáme si v parčíku u vodotryskání a odpočíváme. Nabíráme síly do poslední etapy, ve který nás sprdnou silničáři a pojedeme bomby. Odevzdáváme půllitry, nasedáme a odjíždíme k Úpici. Provoz na silnici je malej až minimální. Na Veselce poznáváme proč. Silnice je zatarasená a hlídaná partou silničářů, který na nás volaj, ať
jedeme přes lávku a pak po chodníku. Lávku přejíždíme, avšak záhy nás to vrací zpátky do Suchovršic na novej asfalt. Za restauracej „U Rážů“ v zatáčce narážíme na finišér a nasranýho silničáře řvoucího a napřahujícího se směrem k nám: „ zákaz platí pro fšechny i pro vás, do pr..le!“ rychle se proplejtáme okolo a mizíme než si vezme lopatu a přetáhne nás s ní. Před Lhotkou ještě čekáme než „kůrovci“ naberou dříví. Pak už nás nic nebrzdí, než rychlost každýho z nás. Tom a Dan jdou do trháku. Já se jich snažím držet, ale v Adamově jejich tempu nestačím. Někde za mnou jede Olda a vzadu Martin. V Bohuslavicích u hřiště na sebe čekáme, aby hned na to začala další rychlosní zkouška. Pořadí jezdců je stejný. Další zastávka u elektrárny. Martin přijíždí o dost později a ihned pokračuje dál podél Úpy k zimáku, kde se loučí. Tady se loučí i Tom. My tři jedeme až k ekonomce, kde se loučím s Danem a Oldou slovy: „ Příště míň kouřit,“ a Olda odpovídá: „ a víc chlastat“. S těmihle slovy se jedou vyspršit do BScomu, aby odjeli na Boberský pláně. Mě zbejvaj tak tři kiláky, než budu moct skočit placáka do vany a pak do pelechu. Tak se skončil slavnej vejlet do Dobrušky, kde se mi neudělalo volno.
pozn. Aby se galerie zobrazila korektně je nutný se přihlásit 🙂 .
Uživatelské jméno : user
Heslo: (žádný není)