V první polovině září, bejvá obvykle ještě letní počasí. Né tak letos. Předpověď pro Plzeňsko, respektive jižní část Křivoklátský vrchoviny, nebyla optimální. Posuďte sami: „Přeháňky, místy vytrvalý déšť, provázený hromy a blesky.“ Vyhlídky teda nevalný. Dobrou náladu a odvahu nám mohl dodat jen jeden člověk a to Němej Starosta, kterej avizoval, že by jako s náma zase jednou vyrazil. Ale né tak obyčejně šnekcukem, ale zcela nevšedně fofrníkem, teda jeho opečovávanou, již několikráte rozporcovanou a zase sešitou Oktávkou evo0. Jak já se těšil, že se nebudu muset mačkat v kupéčku západního Expresu. A vono opět nic. Museli jsme si Já s Jurou a Šusťou, vystačit zase sami a s vlakem. A má recht, co by se se strarochama votravoval někde nad Plzněj, když může brázdit po Taliánii. Místo našeho setkání je stejný jako v květnu. Wilsoňák u odjezdových tabulí. Tentokrát se v Městci Králové lidovej koumák Láďa Hruška neukázal a ani pozdějc se neobjevil pes s hůlkou. Ale aby nám to nebylo líto, tak ČD předvedla kouzlo s nástuspišti a odjezdem Expresu. Čekání na zjevení čísla nástupiště si krátím nákupem housek v nádražní pekárně. Jen tak mimochodem tři housky = 33Ká. Po krátkým postávání u tabulí se objevilo u EC358 číslo nástupiště: 1J. Houfy lidí se utrhly a přesunuly na určený nástupiště Jedna jih. Stojíme, vyhlížíme příjezd vlaku a ejhle najednou před náma stojí Jančurův oranžovo-žlutej vlak. Vystoupivší spěchaj do podchodu, proplétajíc se čekajícíma. RegioJet se ale nehejbá, neodjíždí. Cizinci i tuzemci lehce panikaří, protože už se blíží odjezd ÉCéčka a furt tady stojí ten RJ. Najednou zjišťujeme a nejen my, že z tabule zmizel náš spoj. Většina z čekajících se hrne do podchodu a běží na dvojku kam matláci od ČD, odjezd EC přesunuli. My jsme vlak stihli, ale určitě byli tací, co čekali a čekali a vono ho… . Jízda do Plzně proběhla bez zpoždění i jiných dalších vylomenin. Přestup do regionovy směr Stupno se povedl taky. V 11:05 vyrážíme zpátky do Ejpovic skrzevá 4150 metrů dlouhej tunel. Zatím co ECéčko to prosvištělo cobydup, tak šiskanzen jel a jel a furt jel aspoň hodinu J. Ejpovice – Chrast u Plzně a v 11:44 Stupno. Jsme na nástupišti úvraťový stanice, provádíme zorientování a zcela jasně
vidíme kousek od stanice nápis COOP. První kroky nás vedou právě tam, koupit něco na zub a hlavně vodu do čutor. Na baráku jsou taky dva jiný poutače. První, kterej vidíme je bronzovej a na něm portrét s popisem: „Z této obce pochází rodina R.A.Kroce, zakladatele společnosti McDonalďs“. Fíha, tak vocaď sou ty mletý mrtvoly s hranolkama! Druhej o kousek dál je mramorovej a hlásí: „Na paměť osvobození 9. pěším plukem, 2. divize Americké armády.“ Jen o pár merů dál shazujeme bágly před obchodem a jdeme nakupovat. Po nákupu obcházíme barák, za nímž jsou deštníky s lavicema u hospody. Je středa a to maj zavříno. Sedáme si, vybalujeme jídlo a obědváme. Dub mezi tím bombarduje žaludama deštníky, pod kterejma sedíme. Posilněný na tu štrapáci, se vracíme na nádraží a jdeme omrknout remízu s vodárnou na konci u šturcu. Kolejiště je vyčištěný, námezník natřenej a výhybka je samovratná! To jsou mi věci. Na most je ale vjezd zakázanej. Skrz keře prolejzáme pryč z kolejiště. Na druhý straně podcházíme železnej mostek dráhy, kterým cloumá rez a jdeme se podívat na výchoz radnické sloje černýho uhlí. Ten je pozůstatkem intenzivní těžby ukončené v 70. letech 20. století. Výchoz je v lokalitě Bašta zhruba kilometr od nádraží. Když si Jura nakopal a taky umatlal pazoury od mouru, vydáváme se zpátky. U Bašty je zarostlej rybníček na kterým se vyskytujou divoký gágající kachny. Abych se potrénoval ve vyluzování kachního hejkání, dělám stejný zvuky jako kachny a odpovědí mi je kykyriký a řehot z protějšího břehu. Parta betonářů amatérů se baví a láká nás na brigádu. S díky odmítáme a jdeme zpátky kolem nádraží Stupno i Coopu až na zhlaví a rozdvojení trati. Po zelený značce míříme k Březině. Už po dvou kilometrech před Korečnickým potokem odpočíváme v novým přístřešku, protože je dost hnusný lepivý teplo. Po překročení potoku stoupáme ve stínu keřů k rozcestí u Březiny. Něják se stalo, že od rozcestí jdeme místo v pravo do leva, takže jinam. Když to zjitíme, navrhuju statek Březina obejít a pak se vrátit na původní trasu. Protože jsem řádně nenastudoval Jurův itinerář, naviguju nás nejkratší cestou na původní trasu. Jura i Šusťa ví, že jsme ještě nebyli u zříceniny hradu Březina a marně se mě snaží dostat na správnou cestu. Vzpomněv si na Haška a Švejka v duchu si říkám: „Když si tedy nedáte říct,
pane rechnungsfeldvébl, a máte svou hlavu, tak se holt musíme rozejít a sejdeme se až na místě ve Felštýně.“ A tak jdu Kašparovou mýtí, nejkratší cestou pod Hradiště, zatím co Jura se Šusťou jdou k zámku a zřícenině. Na cestě skoro pod hradištěm se v mechu mírnyx-týrnyx objevujou první hříbci. Když se dostávám zpátky na plánovanou trasu, jdu k vrcholu na Hradiště. Zpocenej skrz na skrz, sundávám bágl, triko věším na zábradlí altánu a čekám až kluci příjdou. Za 3/4hodiny zvoní telefon, kde že jsem. Povídám, že čekám na vrcholu a kde jsou oni. No u zříceniny hradu Březina. Aha tak to jsem zvoral, ale dolu už nejdu. Do 1/2hoďky jsou i oni nahoře v altánu. Odpočinutý si prohlížíme plochu hradiště. Dobře zachovalý kamenný val vysoký 5-6 metrů ohraničuje vnitřní plochu dávného hradiště. Mělo oválnej půdorys a zabíralo plochu cca 1,4 ha. Podle nálezů šlo o slovanský hradiště z 9.-10. století, osídlený bylo pravděpodobně až do století dvanáctýho. Usuzuje se, že hradiště bylo jedním z nejstarších slovanských sídel v západních Čechách. Společně se vydáváme dál na Rumpál, kam to je z kopečka necelý tři kilometry. Na vrchol ale nejdeme a míříme do vedlejšího lomu. Název vrchu souvisí s podzemním dolováním, pomocí rumpálu se vyrubaná hmota dopravovala na povrch – šlo o velkou kladku, jak dokládá i historická podoba názvu „Welka Kladka“. V opuštěném stěnovém lomu vystupují mocné polohy křemenných pískovců a jílovců libeňského souvrství (střední ordovik, stupeň beroun). Partie s klasty obsahují hojnou faunu trilobitů a orthidních ramenonožců, avšak většinou v úlomcích. Lom je jednou z nejbohatších paleontologických lokalit řevnických křemenců v Barrandienu. U boudy s ohništěm nedaleko cesty sundáváme bágly. Místo na nocleh to není úplně ideální, ale když nebude zbytí, bude to muset stačit. Šusťa s Jurou jdou okouknout okolí. Jura se po chvíli vrací s tím, že jinej vhodnej plac není. Zato Šusťa něco našel vzadu za haldou, kam nás zavedl. Lom byl pravděpodobně pouze založen a možná pro nedostatek vhodnýho těžebního materiálu nedokončenej. Plácek s ohništěm se nám hodil. Mezi stromy stavíme přístřešek, rozkládáme ležení a mezi tím Šusťa nosí otop. Než se smrkne, hoří oheň na kterým si opalujeme špekáčky a vaříme čaj. Po setmění si jdeme lehnout, ale zalízt do spacáku je za trest. Teplo nás
trápí až do rána. Ráno je zatažený, prozatím nám neprší. Balíme si věci, snídáme a dokončujeme balení přístřešku. Když už jsme skoro hotový spouští se pršení. Než úplně odejdeme je potřeba prozkoumat kameny, jestli nenajdeme nějakou tu zkamenělinu, ale déšť nás vyhání pryč z lomu pod přístřešek boudy. Ani né za hodinu je prozatím po všem a tak se můžeme přehoupnout přes Rumpál a za silnicí vystoupat na hradiště Bílá skála. Pravěký hradiště je bez konkrétnějšího určení stáří. Hradiště bylo objevený v roce 1975, ale nepodařilo se z něj získat žádný nálezy, který by umožnily jeho datování. Mlha na vrcholu se během chvíle proměnila v solidní mrholení a to nás odtud spolu s větrem odehnalo. Stoupáme k vrcholu Radeč, mrholení se postupně mění v regulérní déšť a u vysílače Brno leje jako z konve. Moc se nezdržujeme a pokračujeme dál ke studánce u baráku čp.20. Branka je otevřená, nikde nikdo, veranda je vybavená lavicema a stolem, místo přesně pro nás. Kousek za barákem se nachází studánka, kam jdeme pro vodu, který máme nedostatek. V okolí studánky se rozpoutalo houbový peklo. Všude okolo samej pravák. Mít kosu daly by se sekat, kolik jich tu rostlo. Vodu máme, je poledne, vůkol prší, tak si děláme na verandě oběd. Za nějáký dvě hodiny už jen tak kape, občas se i objeví nějákej ten slunec. Znova dobíráme vodu a pak jdeme dál. Už po nějákých 300metrech pozorujeme podél cesty nevelký pinky. Jsou to propady po důlní těžbě z první poloviny 19.století. Hlavní ložisko na Radči je v dobrotivských vrstvách, který vycházej na hřbetu Radče západně od kóty Hrad a jdou k západu podél jižního svahu. Ruda, nazývaná Pecheisenstein, která byla do úklonný hloubky asi 40 m zvětralá na hnědel, byla svýho času hledanou přísadou pro výrobu kvalitní český litiny. Nedaleko od propadů jsou pozůstatky hradu Radeč, odkud je pěknej výhled na zbirožskej zámek. Nejstarší zpráva o hradu Radči je z roku 1343, kdy se připomíná Oldřich z Mitrvaldu z rodu pánů z Litic. V 19. století zde byly nalezeny mince doby lucemburské, meč, sekera, podkova a keramika. Po rozhlídnutí sestupujeme do Lhoty pod Radčem. Na návsi krom několika vodních pump, kostela sv. Filipa a Jakuba doloženýho už r. 1352 a baráku s hlídacím kozlem stojí obchod pomíchaným zbožím a hospoda. Šusťa jde omrknout otvíračku hospody, přičemž zjišťuje, že už má mít
otevříno, jenže nemá. Obchod otevřeno má, tak jdeme dovnitř. Kdo by tady čekal frontu, až dvou lidí. Ještě než přijde na Šusťu řada, ptá se prodavačky, jestli bude mít zdejší hospoda otevříno. Místo ní odpovídá zrovna nakupující paní. Jistěže, jen co nakoupím tak otevřu. Vystáli jsme frontu, aby si Šusťa koupil chleba a já zvedl tržbu koupí jabka. Kolem pomníku padlým jdeme navštívit hospodu. Jedno, druhý, třetí až sedmý, teda né všichni, několik slaných pochutin a v šest odcházíme, abysme našli místo pro nocování. Pod Lhotou za hřbitovem a chatovou osadou u potoka Koželužka stojí skautskej tábor, kam se Jura se Šusťou vydali. Způsobně tábor obcházím po lesní cestě s tím, že se kluci mrknou a pak půjdou dál za mnou. Jura mě volá zpátky, že prej bysme tady mohli zůstat na noc. Vůbec se mi to nelíbí a dávám to najevo. Nechci bejt na očích nikomu z chat a spát na betonu nebo někde za dřevěnou boudou. Radši budu zalezlej někde v lese mimo civilizaci. Pod přívalem mých argumentů Šusťa s Jurou rezignují a tiše se vláčí za mnou. Po kilometru odbočuju z cesty do hloubi lesa, kde s Jurou stavíme přístřešek a Šusťa nosí dřevo na oheň. Než se setmí, večeříme. Jura se Šusťou dopíjí každej svou petku piva, kterou si nechali v hospodě natočit a já, se nalejvám čajem. O něco pozdějc jdeme spát. Dnešní noc už není takovej hic, přesto se není nutný do spacáku zavírat. Spíme o trochu dýl, protože se slunce nemohlo prodrat skrz hustý větvoví. Teprve okolo 8mý se začínáme hemžit. Děláme si snídani, pomalu balíme a dokonale zahlazujeme stopy po ložnici s krbem. Před 1/2desátou odcházíme k tvrzi Rovný, ke který to máme asi kilometr. Ještě než se k ní dostaneme, procházíme okolo zanedbaný trampský osady. Samotný prostor tvrze je uprostřed lesa. Pozůstatky tvrze, chráněný rybníky, byly postaveny na umělým pahorku na dně údolí a zabezpečeny dochovaným vodním příkopem. Na povrchu tvrziště jsou ale dnes patrný jen velmi malý zbytky zdiva a terénní hrázky a nerovnosti. Osada Rovný se poprvé uvádí v roce 1367, ale první výslovná zmínka o zdejší tvrzi pochází až z roku 1418, kdy zde sídlil Lvík z Jivjan. Další historický zprávy jsou velmi neúplný a víme jen, že ještě roku 1573 byla tvrz Rovný s dvorem prodávána. Obcházíme rybníčky
s tvrzí kolem dokola a zjišťujeme, že tady nejsme sami. Po okolí se potloukaj houbaři s košíkama hub. Jednoho houbaře navigujeme pod hráz horního rybníčku, kde roste pěknej pravák. Ukazuje nám svoji nadílku s tím, že už má jeden košík v autě. Pak se loučíme. U rozcestníku se radíme, jestli si dnešní cestu neprodloužíme a nepůjdeme se kouknout na nedostavěnej hrad na Babský skále. Propočítáváme vzdálenost a celkem snadno se shodujeme na tom, že by to neměl bejt problém. Jdeme po zelený značce kolem pramenů Koželužky. Cesta mírně stoupá celou skoro 5ti kilometrovou cestu až pod Babskou skálu. Pro Šusťu byl tenhle hrad vyloženě zklamání. Několik metrů příkopu ho moc nenadchlo. Písemný prameny o hradu mlčí, za jeho výstavbou pravděpodobně stojí snaha o ochranu blízkých nalezišť železný rudy ve 14. století. Stavba hradu byla patrně ukončena již v jeho první fází. Hrad stával na skalním suku, který na severní přístupové straně chránil nedokončený šíjový příkop. Před ním zůstal do nepravidelnýho valu navršenej materiál. Abysme se nevraceli stejnou cestou zpátky, tak pokračujeme po modrý značce k rozcestí u Vejvanova, kde si dáváme oběd. Prozatím bylo slunečno, ale tu se zčista jasna přihnal od hradu mrak a vypustil několik rychlejch, hustejch dešťů. Než jsme doobědovali byly mraky vypršený. Zbyla po nich na obloze jen čertova hlava s vyplazeným jazykem. Důkladně najedený se vydáváme přes louku, okolo vrchu Bašovka do Sebečic. Na návsi stojí obecní váha, zvonička, zavřenej obchod a to je asi tak všechno. Zdálo by se, že tu chcíp pes, ale není to pravda. Pes byl živej a důchodka taky. Dozvěděli jsme se od ní, že jde pro kukuřici, protože má na dvoře veverky, tak aby je mohla krmit. Radši odcházíme, než nás ty veverky oberou o všechno jídlo. V horní části procházíme kolem vodní nádrže a vzápětí mizíme v lese. Do Chotětína je to drsně z kopce. U kapličky si dáváme krátkej voraz, než se začneme škrábat vzhůru ke Schodišťový věži a Čertovy skále. Pod Schodišťovou věží schováváme bágly a nejdřív se drápeme k vrcholu schodišťovky. Pak se jdem mrknout i na Čertovu skálu. Počasí se začíná měnit. Fouká studenej vítr, takže scházíme zpátky ke Schodišťový věži, bereme bágly a po žlutý značce jdeme ke Světovině. Někde se nám ztratila žlutá značka a tak se na zelenou dostáváme jinudy už za vrcholem Světovina. Jura se
Šusťou chtějí vidět jakejsi obětní kámen a tak se tam vydávaj. Já už dneska něco nedokončenýho viděl a tak zůstávám hlídat bágly. Potom co se vrátili z obhlídky, jdeme směrem ke Zbirohu, kam už to je jen kousek. Ve studánce nad Fratiškovem nabíráme pro sichr vodu a vzápětí už vcházíme do Zbiroha. V obchodním centru U Kima si s Jurou kupujeme pitnou vodu na čaj a limču k okamžitý spotřebě. Pak jdeme najít Šusťu, kterej se v křivolakých uličkách od nás odloučil. Nacházíme ho u kašny a jinýho Kima s lahví piva v ruce. Společně jdeme náměstím dolu ke zbirožskýmu potoku a podél něj najít zbytky Strousbergovy železnice. Vysokej násep v Brdcích nejde minout, je to totiž jediná možná cesta. V Pětidomí podcházíme hučící dálnici a okolo bejvalých Strousberkových železáren dneska Agrospol, jdeme podél želeniční trati Praha-Plzeň ke „Strousberkovu mostu“. Dostat se nahoru na most je trochu fuška. První Jurův pokus skončil smykem na slizu a rozedranou rukou od ostružiní. Druhej pokus na opačný straně kolejí už vyšel líp. Smekajícím se pešuňkem se drápeme z trati na most. Už je dost šero, takže se nezdržujeme a kolem Tří sudů pospícháme k místu našeho ležení z roku 2018. Od posledka se to tu změnilo. Stromy jsou vykácený a místo nich rostou ostružinový neprůchodný křoviny. Dokonce váháme, jestli jsme na správným místě. Jdeme až na konec náspu, kde se rychle radíme a potom stoupáme nahoru do lesa, kde nacházíme plácek s jakš takš rovnou nakloněnou rovinou. Rychle stavíme přístřešek, rozbalujeme, než se něco přiřítí a než bude úplná tma. Vařím si vodu na koupel a pak provádím opodál mycí akci. Polejt, namydlit, spláchnout, rychle utřít a oblíknout. Žádný teplo už není a v dáli zahromovalo. Ještě uvařit čaj, něco pojíst, zalízt do spacáku. Trošku fučí vítr a začíná pršet. Vítr se za ňákou dobu utišil, jen pršení pokračuje dál. Konečně je ve spacáku příjemně, žádnej hic. Usínáme za šumnění deště, jen dálnice opodál hučí fut pryč. Déšť skončil někdy okolo druhý. Spíme až do rozednění, to znamená skoro do sedmi. Balíme se, vyklepáváme vodu z celt a odcházíme dolu do Kařezu. Místní nákupní středisko Jednota má otevříno a tak si Šusťa s Jurou kupujou snídani. Ještě posledních 300metrů a stojíme na vlakový zastávce v Kařezu. Rychlík Berounka R759, pravidelnej odjezd 8:43 přijíždí lehce zpožděnej,
trochu nacpanej a tak se uvelebujeme v uličce. V Berouně se nám uvolnilo kupéčko, který obsazujeme. Strojvedoucí pustil víc proudu, čímž zrychlil a na Wilsoňák přijíždíme přesně. Stačíme se rozloučit a vydat k našim vlakům k domovu. Tentokrát nemusíme čekat dvě hodiny na další spoj. Ve dvě odpoledne už se ráchám ve vaně a čekám, až budu mít varhánky. A tak se skončil zářijovej vandr konanej od 7.9. do 10.9.2022.
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video tady.
Itinerář zde.
pozn. Aby se galerie zobrazila korektně je nutný se přihlásit 🙂 .
Uživatelské jméno : user
Heslo: (žádný není)