Vandr byl kvůli květnovýmu deštivýmu počasí odložen o 14dní. Místo 15týho vyrážíme 29.5.2019. I tak není předpověď příznivá. Středeční ráno nevypadá zle. Při odjezdu autobusu z Trutnova je sice zataženo, ale prozatím
neprší. Někde u Poděbrad a před Prahou trochu sprchlo. Na Černým mostě přesedám do „krtka“ a přejíždím na Smíchovský nádraží, kde se setkávám s klanem Válkových. Na nástupišti už čekaj Jura s Jurou a Peťou. Petr s námi jede na vandr zhruba po 20ti létech. Západní Expres přijíždí, my nastupujeme a obsazujeme čtyřku vlevo dole. Cesta k Domažlicím ubíhá, dotoho semo tamo pršánkuje, ale naštěstí jen malinko a krátce. V Domažlicích přesedáme do šukafónu místní dráhy a po pár minutách vystupujeme v Havlovicích. Jdeme ke zdejší raritě, akvaduktu přes železnici. U stavidla stojí přístřešek s deštěm uvnitř. A ačkoliv venku neprší, uvnitř je mokro a odkudsi nám kape na karbid. Zastávku využíváme k poobědvání a k opravě rámu u Němýho báglu. Oprava se zdařila, až na naprasklou jednu rouru, takže i tak můžeme začít polykat kiláky. Jdeme podél náhonu Teplé Bystřice do Babylónu. Z opačný strany jedou cyklisti v pláštěnkách, zdravící nás čus. Na sběrným místě sbíráme síly, zatím co Petr si jde vyfotit pomník z 1. války. Na to, odcházíme k viklanu Čertův kámen. Ručně pohnout šutrákem moc nešlo, ale když si Petr vzal na pomoc 
Sama a poskákali ho, přeci jenom se zaviklal. Náhon Bystřice celkem 7x podchází železniční trať, ale u dalších stavidel náhon opouštíme. Po dalších několika stech krocích, zastavujeme k odpočinku na složišti dřeva. Pozorujeme jak mašinist obsluhuje podavač klád, Petr počítá letokruhy bukový klády, já fotím flóru. Po poklábosení s obsluhou stroje, mizíme do Český Kubice. První barák, kolem kterýho jdeme, je „bordelák“ u vlakovýho nádraží. Procházíme kolem do středu obce. Obchod má zavřeno, hospoda naopak. Dáváme limo, pivo a k jídlu si dáváme čevabčičí s bramborem a hořticej. Cvíbl nedali. Najedení odcházíme do Českýho lesa. Nejdřív z kopce pod Kubici, kde spěšně přecházíme frekventovanou silnici č.26, potom stoupáme kolem Jubilejního hájku a dnešní pochod zakončujeme u boudy Zelená chýše. Bouda na tomhle místě stojí zhruba 100let. Na jednu noc si stavíme přístřešek vedle mezi stromy. U boudy je narovnaný suchý dříví, tak si zapalujeme oheň. Ti co mají špekáčky, si je opalujou nad ohněm. Vaříme čaj o 20cáté. Po sesmrknutí zalejzáme do spacáků. Společnejma silama řežeme až do rána.
Vstávám někdy před sedmou, zjišťuju, že v noci padla rosa jako prase. Pouhým pohledem a s trochou třísek obnovuju hoření ohně, na kterým si pozdějc děláme snídani. Než si zabalíme, slunce se prodalo skrze stromy, začalo vysušovat namočený celty, až se ze stromů kouřilo. Po vysušení celt, odcházíme po žlutý k Český studánce. Chýše je 650m/n.mořem, Studánka 720m. Tady bysme si mohli zaspívat podle not, jenomže žádnej z nás nedá z listu ani tón. Bubláme teda v rytmu vody a mastíme na vrchol Čerchov, neb to bude ještě hódně nahóru. Než vylezeme do 1024m/n.m. potkáváme německý e-bajkery, jedoucí dolu. Na vrcholu stojí zavřená 
rozhledna KČT a budovy po vojácích. V jedný z nich je funkční bufáč. Vysílení stoupáním si dáváme polívku, limču a pivko. Německých turistů přibejvá, zatím co nás je tady hrstka. Platíme a jdeme to tady vomrknout. Vidět je akorát do němec, na naší straně jsou lesy. Na stromě u vrcholový triangulace, objevuje Sam motlitební praporky. Přivazuje Lungtu na triangulační štangli, pronáší mantry, my jen doufáme, že jsou to dobrý mantry. Mantry, nemantry odcházíme po panelce dolu do Capartic. V Caparticích, kousek od starý hospody se Petr oddělil a jde hledat zřícený letadlo někde na Bučině. My ostatní jdeme po červený Baarově cestě k Sádku. Za Caparticema svačíme, abysme mohli plni sil vylézt na sádeckou vyhlídku. Bohužel je zarostlá, tak zase slejzáme ze skal pod skály. Pod Haltravou se znova shledáváme s Petrem. Letadlo nikde nenašel, dost možná spadlo na opačný straně kopce. Šťasně 
shledaný pokračujeme přes pralesovitou Haltravu až na Škarmanku. Dneska budeme spát ve vejšce 888m/n.m. Sam nachází skrytý místo mezi stromkama, kde stavíme přístřešek. Vydatně večeříme, zapíjíme to čajem a ještě za šera ležíme ve spacákách. Netrvá dlouho a vydáváme spící zvuky.
Ráno snídáme, na liháčích vaříme čaj. Petr tahá placatku a se Samem vypalujou červa. Já na tyhle vypalovačky nejsem, radši čaj čistej. Balíme si, sbíráme odpadky a odcházíme. Odpadky odkládáme k televizi, kterou tady zanechali sovětští rozvědčíci. Pod Škarmankou je vyhlídkový místo Velká skála, odkud je vidět až do Nemanic. Dochází nám voda, tak si pro ni jdeme do bejvalý vsi Nuzarov. Aortův pramen nám posloužil hned dvakrát. Nabíráme vodu na pití a provádíme očistu zubů, někteří i těla. Očištěni jdem ke zřícenině Starý Herštejn. Němej je v ráži a všem nám znovu naděluje minuty. Pod Herštejnem s Němým čekáme na Sama s Peťou. Místo nich se přiřítí pes a valí oči na chleba, co ho zrovna Němej tláská. Přichodivší páníček, si přivolává Ťapinu k sobě, ta neochotně odchází i s I.P.Pavlovem. Rovněž neochotně přicházej
Válci. Společně pak stoupáme ke hradu. Prohlížíme si ruiny, ze kterých je vidět až na Velký zvon. Někde z oblak se line hučení. Skrz mraky se zjevujou vojenský vrtulníky mířící do němec. Krejeme se pod stromy a mizíme pryč z hradu. Scházíme do bejvalých Herštejnských chalup. Agrární hromady signalizujou, že tady někde stály. U cesty jsou i zbytky zdí a u Liščích domků propadlý sklepy. Na křižovatce stojí přístřešek, kde rozbíjíme pochodovej tábor. Vaříme si teplý jídlo k obědu. Poněkud se zatahuje, no a z nebe vypadlo několik kýblů vody. Jsme po obědě je čas vyrazit do Pivoně. Původní trasu přes Lysou horu opouštíme. Radši obejdeme vrchol pohodlnější cestou okolo. Než se dostáváme k Pivoni, zase prší a Němej je někde v dáli před náma. Pršet přestává jen vylezeme z lesa. U místního hřbitova odkládáme bágly. Sam a Peťa okukujou náhrobky, Němej je někde vpředu, asi. Od hřbitova na dohled je Augustiniánskej klášter s Kostelem Zvěstování Panny Marie. Kolem r. 1260 zde vybudovali augustiniáni klášter. R. 1420 či 1421 byl zpustošen husity, r. 1595 obnoven, načež byl v letech 1641 a 1648 vypleněn Švédy. V r. 1773 byl v době josefínských reforem zrušen. Poté byl přestavěn na zámek a z chrámu se stal farní kostel. Tolik Seznam.cz Do kláštera se dá sice vlízt, ale propadlý shnilý podlahy znemožňujou 
prohlídku. Za zatáčkou u rozcestníku na nás čeká Němej. Společně pokračujeme po zelený značce k Postřekovu přes bejvalou obec Skláře. Lesákama rozrajtovanou náves procházíme v kolejích po traktoru. Němej zase nabíra 1. kosmickou. Než se dostaneme na louku nad Sklářema, je zase v prachu. Zkratkou šel přímo k rozcestí Valtířov. My jako starý voli jdeme po značce okolo louky. Peťa chytil na louce mládě Varana komodkýho a přináší ho blíž k foťáku. Hrozivej plaz pózuje, ale hned jak se dofotí, bere čáru a schovává se v trávě. Ještě okukujeme noru v bejvalý pískovně. Pak jdeme za Němým k rozcestníku. Do dnešního cíle to máme už jenom 2,5kiláku, přes Oslí mlýneček. Dnešní noc strávíme na osadě Chospíl. Je tady dřevo, voda, nádobí a klid. Rozděláváme oheň, u přístřešku stavíme přístřešek. Peťa dostal chuť na jedno, tak odchází na několik a pro informace do hospody U Hadamů. Vaříme si jídlo, čaj a já vodu na koupání. Před uložením se do hajan provádím očistnou sprcháž v 1,5litru teplý vody. Peťa se vrací s informací, že osadníci jsou na nějákým koncertě, tudíž budeme na noc sami. Jdeme spát, ráno vstáváme brzo.
Po probuzení rychle balíme. Něco slupnout ke snídani a hybaj na vlakový nádraží do Postřekova. Slunce svítí, ptáci kvílej. V Postřekově je klid, všichni vyspávaj sobotní ráno. I přijíždějící vlak jede tiše, aby spáče neprobudil.
Nastupujeme, průvodčí nám prodává jízdenky do Práglu. Z okýnka koukáme na Čerchov mizející v dáli. V Domažlicích přestupujeme do Expresu na Prahu. Obsazujeme místa ve vágónu s německou pivní výpravou. Průvodčí nás informuje, že naše místa budou z Plzně zadaný. Dojčmajstři hulákaj, až drnčej okna, spolucestující si stěžujou, průvodčí někam volá. V Plzni je jasný kam to bylo. Vágón obestoupili MiB s vlčákem. Během chvíle jsou opilci venku, přesto máme 10minut sekeru. Zbytek cesty trávíme na chodbičce s kolama a dalšíma bezmístenkovcema. Na Smíchově se spěšně loučím s kmenem Válků a krtkem se řítím na Čerňák k autobusu. Stíhám ho, jenže fronta u jeho dveří dává tušit, že bude fakt narváno. Deset míst přede mnou, řidič vystrkuje hlavu ze dveří a oznamuje: „Už jen dva pasanti a mám plno“. Na další slova nečekám, otáčím se a krtkem jedu na Wilzoňák stihnout vlak. V kase si kupuju lístek i s místenkou, páč nehodlám sedět celou cestu vedle hajzlíku. Vyplatilo se! Vlak je taky natřísknutej, jenže já sedím. Radostně to sděluju do Vlaku na Brno. Odpověď se nedá publikovat a zněla něják takhle: „Super! Si to užij! My se furt stěhujeme, kornůto duo! Konec konverzace.“ Teď vyrdržet až domů. Tak se skončil letošní květnovej vandr.
Fotky jsou tady. Itinerář tady.
Video je zde.