Výprava se měla uskutečnit třetího srpna, ale posunula se o jeden den na neděli. Díky tomu se mohl připojit Tom a hnedle nás bylo tři. Štěpán, Tomáš a Já. V 9:00 děláme společný foto u BikeToweru a vyrážíme. Jedeme okolo dílen ČD, lokomotivního depa, podjíždíme železniční mosty. U brány bejvalýho skladu Technomatu, hned za mostama, 
široká cesta končí. Dál vede zarostlá cestička, kde z pravý strany je plot skladiště a nalevo je Úpa, asi 3 až 4metry hluboko pod břehem. Břeh je v jednom místě dost odplavenej, takže pád s bajkem do Úpy by nebylo nic příjemnýho. Přimykáme se k plotu a po pár metrech máme sesuv i plot za sebou. Vjíždíme na pozvolna stoupající stezku v úbočí Červeňáku. Díky stezce překonáváme předěl NeuHoffu kolem Dvoračky, abysme se dostali na Poříčskou stranu. Po silnici za nádražím střed a kolem Voletin míříme k mrtvýmu jezeru. Chrlič popílkovýho bláta je dneska bez chrlení, což Toma zlákalo vyzkoušet únosnost měsíčního povrchu. Městským lesem stoupáme asfaltkou k pastvinám Nad Záleským, podjíždíme horní stanici petříkovickýho vleku a pod Jánským vrchem u „větrníků“ atakujeme 600mnm, abysme vzápětí sjeli do Rybníčku, načež znova začali stoupat kolem bývalýho dolu Novátor z 50sátých let, ze kterýho zbylo pár ruin budov poblíž šestiboký kapličky. Na Mravenčím vrchu jsou vidět nějáký nový cesty, tak je jedeme omrknout. Když jsme k nim nastoupali, bohužel se ukázalo, že jsou strmý a plný suťovýho kamení. Vracíme se zpátky na traverz a jedeme tradiční cestou k vrcholu „prďáku“ vedoucím na Královecký Špičák. Na traverzu probíhá těžba, tak chvilku čekáme, než nás harvestor pustil dál ke stoupáku. Stoupák je po deštích trochu víc rozrytej a spláchnutej do naplavenin. Ale i tak Tomáš se Štěpánem vrchol zdolávaj v sedle. Já končím za obočkou. Suťoviště je nad moje síly. Posledních cca 150m k vrcholu ale znova nasedám. Ten výhled za tu námahu stál. Dole v Bernarticích znějí oslavný kostelní zvony. To máme přesně poledne. Odpočinutí mastíme dolu k odbočce. Širokým prďákem uháníme kolem lomu do Královce na oběd. V restauraci Kralovecký Kohout si dáváme smažáka a pivko. Pro Štěpána je to pro dnešek poslední společný dobrodružství. Za železničním přejezdem se s náma loučí, páč jede na rodinnou oslavu. Cestou k autu v TU, ho čeká ještě déšť. Já s Tomem jedeme skrz Černou Vodu na Růžovej palouček, kudy Jan Ámos opustil území Čech. Je odsud výhled na Žacléř, ale taky na mrak s deštěm padajícím na Štěpána. Po prozkoumání labirintu světa se pouštíme Polskou hraniční zelenou stezkou k Bobru. Stezka je málo používaná až zanedbaná. Zničehoš nic mizí a objevuje se na druhý straně potoka. Lávka nikde. Naštěstí je sucho, takže ladně přenášíme skrz kopřivy na druhou stranu. Rádi bysme do
ČR na posekanou pastvinu, jenže hlubokej zarostlej příkop to nedovoluje. Nějakou chvíli se projíždíme vysokým kakamrdím, než se objevuje vjezd na posekanou pastvinu. Vysvobození však přichází až na asfaltce do Bobru. V Žaclu u keramičky odbočujeme na Žacléřský hřbet. Začíná poslední stoupání dne k Rýchorský boudě. Pruďák dávám do 1/5. Tom do dobrý 1/2ky, kde kousek tlačí, pak zas nasedá a jede. Tlačím skoro k Hadí cestě. Dál už jde zase jet. U Hubertky chvíli nabíráme síly k závěrečný zteči. Pomalým tempem se škrábu k Rýchorskýmu kříži, okud to je zhruba ještě 300metrů k vrcholu 1001m vysoko. Odtud je to k Rýchorský boudě po rovině. Je 15:30 a za 1/2hodiny bufáč zavírá. Tomáš si objednává vrcholovou klobásu, mě stačí jablečnej džus s perlivkou. Odkud-si se objevil černej mrak a zahrozil kapkama. Je na čase svištět domů. Volíme Růženinu cestu. Lesem kolem studánky sjíždíme dolů k asfaltce, popohánění slabým deštíkem. Asfaltka je mokrá až na Slunečnou stráň. Odbočujeme a trailem kolem Medvědí jeskyně sjíždíme do Svobody. Po hlavní silnici do Buků, přes Kalnou Vodu do Horňáku, kde se s Tomem loučíme. Já jsem doma. Tomáš se ještě do Rokytníka pár kiláků projede.
Fotky: Tom+Slim ZDE.