Tak dovolenou máme za sebou a před námi jsou vánoce. Ale houby! Před náma je vinobraní a vandr. Vlastně teď kdy to píšu, je to
všechno pryč. Na letošní dovolenou jsme jeli znova do lázeňskýho trojúhelníku, protože loni se všechny ty pamětihodnosti nedaly stihnout. Ubytování ve Vodný v „Apartmánu Pavlína“ nám v loni vyhovovalo, takže letos to dáváme znova.
Cestu do Vodný už známe, tak se v klidu přesunujeme po dálnici a pražskou jižní spojkou k prvnímu hlavnímu bodu dne, do Zdic na krkovičku. Tentokrát se mi naštěstí nepodařilo na barrandovským mostě udělat kličku až k Andělu a hned na poprvé jedeme na Plzeň. Moje radost trvala jen ke sjezdu do Zdic, kterej byl v opravě. Sjíždíme teda do Žebráku a na jídlo jdeme do příznačně pojmenovanýho baráku „Hotel Žebrák“. Uvnitř prázdno, sem tam , žebrák, teda obsluha. Usedáme, objednáváme si FOFOLU a místo krkovičky smažáka s tatarkou a bramborama. Čekání si krátím zízáním na obsluhu za barpultem. A je na co koukat! Pingl přinesl odkuďsi nedopitou kofolu. Osoba za barem ji někam přelila, sklenici opláchla. Dál jsem tomu nevěnoval pozornost, neboť dorazilo jídlo a v zápětí i FOFOLA. Na talířích byl 
smaženej sejra s bramborama a tatarka. Taky mohli dát nějakou oblohu. Znova vidím, jak za pultem něco provádí s fofolou. Dojídáme, dopíjíme, fuj ta fofola je nějáká divná. Asi je citrónová nebo co. Platíme a odcházíme. Jak tak jdeme kolem pultu, vidím co to, ta barmanka dělala s kofolou. Vona dělá slejváka a pak to nosej zase jinýmu hostu. Až když jsme venku, sděluju tu histórii Renče. Tos mi měl říct, já bych jim to tam vrátila. Proto byla taková divná! Proč s mi to neřek! Právě proto, aby nedošlo k výtržnostem. Hnedle vedle, bylo pomíchaný zboží Ngujenových. Jdeme koupit chleba, hořtici a zmrzlinu. Pak nasedáme a frčíme, přes Plzeň do Vodný se ubytovat. Protože nás nic nezdrželo a ve Vodný, jsme o hodinu dřív, než bylo v plánu, máme čas zajet do muzea hornictví v Krásně u Horního Slavkova. Do můzea, přijíždíme hodinu před 17tou. Paní kasařka nám poradila, ať přijdeme zítra, protože kompletní prohlídka trvá určitě dýl, ale, že se můžeme podívat v hlavní budově na parní těžní stroj z roku 1897, dolu Marie z Královského Poříčí a expozici modelů, stejnokrojů, upomínkových předmětů a artefaktů na dolování v Sokolovským revíru. Po prohlídce jdeme objevit kešku, ukrytou nad bejvalým lomem Huberův Peň www.laskaksutrum.cz/krasno-hubr-2/. Po šťasném nálezu a okouknutí části lomu jedem na základnu bydlet.
Ráno se balíme na cyklovejlet. Po včerejší návštěvě bejvalýho cínovýho dolu Vilém v Krásně, upravuju trasu cyklovejletu a místo do prďáckýho kopce, jedeme na vlak ve Vodný. Nastupujeme i s kolama do orchestriónu a štyrkilometrový stoupání objíždíme vlakem, do Horního Slavkova. Tam už ale vlak nikdy nedojede, protože koleje vedou jen do zastávky Kounice. Dál jsou koleje vytrhaný.
Vystupujeme a snažíme se nabrat směr Krásno, muzeum hornictví. Asi tak po kilometru, zjišťuju, že tudy cesta nevede a vracíme se do Kounice. Podle džípíesky se vydáváme směrem ke Krásnu. Nejdřív kolem bytovek, pak lesní cestou, hnedle cestou necestou a najednou stojíme u portálu tunelu a na kameným mostě, bejvalý trati do Lokte. Zdá se, že je tady čilý provoz, ač koleje jsou fuč. Asi je to zkratka odněkud někam. Pod tím mostem nám vede naše trasa, jen není jasný, jak se tam dostaneme. Jedeme proto po náspu, směrem k bejvalýmu nádraží Horní Slavkov. U vyrabovanýho vjezdovýho návěstidla odbočujeme v pravo a mezi barákama k silnici. Odtud pomalu stoupáme k můzeu, kolem Huberova Pně. U lomu potkáváme kolistu, kterej, jak se nám svěřuje, tady bydlel jako kluk a teď hledá bejvalý sousedy a známý, ánž to byli všichni v 50tých letech vyhnaný, stejně jako o 10 let dřív původní obyvatelé, jen s tím rozdílem, že se tady zřizovaly pracovní tábory pro těžbu cínu, volframu a kadmia a oni mohli svobodně vypadnou jinam. Dostáváme se konečně k můzeu. Kupujeme si lupeny a deme si prohlídnout zbytek expozic na druhý straně silnice a povozit se důlním vláčkem. Po prohlídce jedeme na krásenskou rozhlednu. Asfaltka krásně stoupá, až ke hřbitovu, aby pak zase stoupala polní cesta až k rozhledně. Renča na pastvině krmí krávy, já si prohlížím Dlouhou stoku a informační tabuli k ní. Na vrcholu se rozlížíme z rozhledny a pak si dáváme oběd. U rozhledny kdysi stávala restaurace, po který zbyly v lese zarostlý schody. Místo restaurace stál u paty rozhledny karavan ve kterým si bylo možný koupit kafe, limošku, sušenky nebo pohledy. My si dáváme donesenou paštiku s chlebem a od karavanisty kafe 
a kofolu v plechu. Po odpočinku sedáme na kola a jedeme k bejvalýmu dolu Jeroným, kde se počátkem 16týho století těžil cín. V roce 1982 znovu objevil tyhle štoly pan František Baroch a od roku 1996 se postupně podařilo zpřístupnit staré dílo turistům. V roce 2014 se začalo se stavbou výpravní budovy, kde dostane návštěvník helmu, lampu, případně plášť a průvodce seznámí příchozí s historií dolování cínu v Čisté. Ve středověku se k dobejvání rud, používalo takzvaný: „Sázení ohněm“, kdy se na čelbě zapálil oheň a po vychladnutí byla skála o trochu měkčí a dala se líp těžit. A to je tady možný názorně vidět. Stěny jsou i po 5tistech letech zakouřený a šlici po mlátku viditelný. Zhruba dvacet let od devadesátýhošestýho trvalo nadšencům odnosit ze štol naplaveniny, aby bylo možný se do dávných štol podívat. Práce na dalším zpřístupnění pokračujou dál. Zhruba po hodině a kousek se vynořujeme z podzemí, sedáme na kola a uháníme lobezským údolím, přes Milíře k rozhledně Krudum (Chrudim) u stejnojmenýho vrchu. Nahoru se jdu rozhlídnout sám. Vystoupal jsem na 60metrů vysokou rozhlednu, kouknul do okola. Z tý vejšky jsou vidět zbytky kostela sv. Mikuláše v údolí pod Krudumem, doly Stannum u Huberova Pně a Sokolov. Vítr hrál na díry v trubkách rozhledny svoje písničky a já chladnul. Radši jsem slezl dólu, abych nevychladnul nadobro. Udělali jsme si společný foto a začali sestupovat z kopce. Nejdřív zvolna, pak šupem. Radši jsem slezl, abych si neudělal au, nebo se nezrakvil. Postupně, za pomalýho smrákání, se vlečeme ke Slavkovu. Než se k němu dostaneme, ještě sledujeme leteckýho modeláře, jak bojuje s větrem a srnku pasoucí se u remízku. Projíždíme částí Slavkova. Stoupáme stejně jako ráno do Krásna, ale hned u bejvalý hospody, odbočujeme na Bečov. Kousek stoupáme nad důl Stannum a Vilém. Dost se šeří a je nám chladno. Oblíkáme bundy, zapínáme blikačky a spoušíme se čtyřkilákovým klesáním k hlavní silnici Bečov-Vary. Dole odbočujeme vlevo a po kilometru jsme úplně ucaprcaný v apartmánu. Po večeři sedíme, zízíme na debilizátor, 
tisková mlčící báňá venku retko. Přichází chvatně pro mě, že prej je venku na střeše kotě. A opravdu sedí v úžlabí, mňáká, jako, že potřebuje pomoc. Okamžitě, vymejšlím záchrannou akci. Beru židli, stavím ji na tři nohy, čtvrtá je ve zduchu. Vydávám pokyny k zajištění stability. Natahuju se a, a nestačí to. Slejzám, jdu pro další židli. Vylejzám na první židli, jištěnej manželkou, která udržuje rovnováhu o třech nohách a dvou rukách. Beru druhou židli, zvedám ji nad hlavu, aby jako kotě mohlo přejít, ze střechy naň. Povedlo se! Záchrana, se zdařila. Bereme macka dovnitř a už se ho až do rána nezbavíme. Noc se stává peklem. Kočičák má zapnutej motor a vypínač nikde.
Ráno po snídani vypouštíme kočičáka ven. Sami se pakujeme a jedeme do Plzně do ZOO a 3D planetária. Cestou k autu potkáváme paní majitelovou a dozvídáme se, že kočičák umí z tý střechy slízt, protože z druhý strany je střecha až k zemi, takže bylo zbytečný dělat tu akrobacii o dvou židlích. S vědomím toho, nasedáme a jedem na zvířátka. V Plzni parkujeme před ZOO. Kupujeme lupeny a jdem směr Afrika. Různý ptáci, opice, žirafy, gepardi, hadice a hrošík Liberijský nás nalákali, jenže pak byly i prázdný výběhy. Popisy u kdejaký kytky a trávy byly. U zvířat to bylo všelijaký. Například ZUBR. 
Vždycky jsem si představoval jako velkou krávu a tady pobíhal hubenej osel nebo co to bylo a zubr byl možná tam vzadu, zavřenej v ohradě. A tak to bylo i jinde, Takže nuda. Upozorňuju, že srpen i když konec, jsou furt prázdniny. Naštěstí nás přepadl hlad a rovnou u restaurace. Uvidíme, třeba, až se najíme, budou ve výbězích nějácí ti skotáci. Nebyly. U Madagaskaru si dáváme kafe a zmrzku. Navštěvujeme pavilon Madagaskaru, zřejmě nejlepší expozici, jakou v Plzni mají. Veliký netopíři, ještěrky, polopice. Po madagaskaru odcházíme lehce zklamaně pryč. Asi jsme namlsaný Královedvorskou ZOO. U východu naskakujeme do gumokolovýho vlaku a necháváme se odvízt na náměstí. Pěšky, se přesouváme ke Skodawerke a do Techmánie, kde chceme vidět 3D planetárium. Máme smůlu, promítaj pouze 2D i když do kopule. Je to trochu historický, trochu naučný a taky trochu erotický, v žádným případě nemáme odcházet před koncem, protože konec, ten je prej nejlepší. Sem tam, mi to v průběhu klimblo. Kdo má vydržet dvě hodiny sedět a čučet do stropu J. Po produkci, pospícháme zpátky na náměstí, k poslednímu vlaku do zoo, kde stojí naše auto. Odjíždíme do Glóbusu nakoupit kočičí laskominy a povečeřet do bufáče. Pak už hupky dupky bydlet. Kočičí lump už hlídkuje na střeše. Vida nás, okamžitě obíhá střechu a je uvnitř. Podrbání za ušima, něco zbaštit a už se chystá udělat kouzlo s obsazením postele. Naštěstí kouzlo nevyšlo a kočičáka před spánkem vystrkujeme na mráz .
Noc byla klidná a tichá. Žádnej nestabilní motor, pazoura na obličeji, nebo nečekanej výpad na nohu. Spíme až do rána. Ráno v klidu
snídáme a po rozčesání se, vyzubení, se vydáváme na vejlet, na hrad Seeberg do Ostrohu a do Chebu. Startujeme gumokol a jedeme. Bez problémů přijíždíme na parkoviště u hradu. V pokladně kupujeme lístky. Hrad byl založenej někdy po roce 1200, jistý je, že v roce 1322, se o něm poprvé píše v soupisu majetku města Cheb. Současnej hrad je úplně bez průvodců a tak si musíme vystačit se čtením popisků. Nad kasou je výstava věnovaná zavraždění Valdštejna. V hlavním palácovým komplexu je výstava vývoje interiérů 19týho století od empíru po chippendale, černá kuchyně a výstava porcelánu. V přilehlých budovách sýpky a stodoly, jsou vystaveny zemědělský stroje, nábytek a místní egerlandský kroje. V dětským koutku, zkoušíme postřeh a dovednosti, při zdolávání labyrintu s kuličkou. Tohle všechno, ale nemuselo bejt, nebejt jistýho Ph. Dr. Pavla Stříbrnýho, nadšení a fůry kolektývníků, který to od roku 1986 dávali do kupy. Z chátrající ruiny, tak udělali znova přístupnou památku. Po prohlídce vnitřku, obcházíme hrad kolem dokola. Rádi bysme poobědvali, jenže hospoda je trochu zavřená. Jedeme teda do Chebu. Když míjíme Mariánky, vidíme směrovku „Motýlí dům“. Má drahá eR, by ráda viděla motýla Emanuela na živo. Strhávám volant stranou, provádím manévr hodný závodníka F1 Niky Loudy a ještě v hodinách, tuším, že zhruba v půl dvanáctý, zařazuju jedničku, dvojku, trojku….šestku a jedeme zpátky k odbočce na motejlí barák. Než by Řek, řek Popokatepetl, stojíme na parkovišti u motejlů. V kase zakupujeme lupeny a vybavený poučením, že se nefotí s bleskem, stoupáme do místnosti s motýli. Asi tak hodinu zíráme společně s ostatníma na poletující krasavce. Po vynadívání se, se přemisťujeme do Chebu, na parkoviště u Teska. Oběd si dáváme uvnitř u pana Wonga. Najedený, jdeme okouknout náměstí se Špalíčkem. V infocentru píšeme pohledy a hnedle pak, jdem na hrad. Chebský hrad je románská falc se zachovanou věží, patrovou kaplí a zbytky paláce postavená pro císaře Fridricha Barbarossu kolem roku 1180. Zrovna se na nádvoří něco chystá na večer a divadelníci se houfujou ke zkoušce. Jdem si prohlídnout kapli Sv. Erharta a Uršuly. Za patrovou kaplí jsou zbytky paláce. V nich se dloubou v zemi archeologové. Necháváme je dloubat a obcházíme je podívat se z bastiónů na Ohři, tekoucí dole v podhradí. Nacházíme kanón z třicetiletý války i s koulema. Chybí úplně a zcela, střelnej prach. To si teda z nikoho nevystřelíme. Musíme se ještě podívat do věže a na věži se rozhlídnout dookola. Hradu máme dost, jdeme teda k Ohři pod opevnění. Přímo pod hradbama je barokní zahrada s 5ti metrovým kružítkem. Procházíme zahradou na vyhlídku a odtud kolem lidový knihovny zpátky k náměstí. Ještě hledáme a nacházíme poštu, kam odhazujeme pohledy. Cestou k parkovišti míjíme úřadovnu VZP. U Teska nacházíme zaparkovaný gumokol, nasedáme a jedeme zase bydlet. Kočičák si asi našel jinou oběť a neukázal se.
Ráno je zase hezky, jedeme na Kozel. Musíme projet skrze Plzeň. Podařilo se to skoro hned, jenom sme skončili na Borech. Naštěstí je to nákupní zóna a né basa. Odtud už to jde hladce a ve Šťáhlavech snadno nacházíme odbočku k zámku. Na parkovišti zanecháváme auto i s kilobikama na střeše a pěšky si jdeme prohlídnout Kozel. U kasy zjišťujeme, že tady straší Radouš. No moc si podobnej není. O to hezčí byla průvodkyně. Jak říká moje eR: „ Přesně můj typ“. Vlasy do půl zad, ruce, nohy, zkrátka, černovlasá, prsatá blondýna. To je pak jedno co blábolí o zámku J. A říkala asi tohle: Na svahu kopce v udržovaném parku se ukrývá na první pohled skromný lovecký zámek. Za svůj název vděčí podle pověsti starému pohanskému zvyku Slovanů. Právě v těchto místech naši prapředkové obětovali v době rovnodennosti na usmíření bohů a v naději na dobrou úrodu kozla. Četné archeologické nálezy v okolí zámku dokazují, že místo pro svoji výhodnou polohu nad řekou Úslavou bylo osídleno už před příchodem slovanských kmenů. Výstavba samotného zámku, který šlechta nazývala Jagdschloss /lovecký zámek/ bei Stiahlau, je datována do let 1784 – 1789. Stavbu objednal Jan Vojtěch Černín, nejvyšší lovčí Království českého a autorem projektu byl celkem neznámý pražský stavitel Václav Haberditz. Druhá polovina 18. století byla dobou společenských změn. To se odrazilo i ve stavebním slohu. Zámek byl budován jako venkovské sídlo šlechty. Je to ojedinělá klasicistní stavba u nás, v její architektuře a vybavení se vedle domácích uměleckých tradic 18. století projevuje francouzský vliv
období Ludvíka XVI. Na zámku se z části zachoval původní mobiliář, který vytváří představu o zařízení loveckých zámků a letních sídel šlechty na přelomu 18. a 19. století. V každé místnosti jsou keramická klasicistní kamna zdobená rostlinnými motivy ve vrcholu zakončenými vázou. V nich se topilo z nádvoří, aby nebylo panstvo rušeno služebnictvem. Do reprezentačních místností zámku se vcházelo přes vstupní halu s malými zvonky u stropu. Každý zvonek měl jiné ladění, aby služebnictvo vědělo, do které místnosti je žádáno. Modrý pokoj byl pracovnou hraběnky. Je zařízen stylovým nábytkem. Zvláštností je glóbus, který se nechá rozložit jako toaletní stolek nebo sekretář. Černínova první manželka Josefina, pocházející z rodu Thun-Hohenstein, byla milovnicí umění, a proto měla ve svém salonku různé hudební nástroje. Dnes je zde možné vidět i mimořádný kladívkový klavír z dílny Conrada Grafa. Do areálu zámeckých budov náleží spolu s jízdárnou, konírnou, lokajnou i kaplí, která dnes mimo jiné slouží jako koncertní a svatební síň, kde se konají civilní i církevní sňatky. Děkujeme za návštěvu, nashledanou a jsme zase venku. Jdeme se podívat okolo zámku na terasu, protože je poledne zastavujeme se v Zahradní restauraci na oběd. Po výborný grilovaný krkovičce, jdeme sundat kola z auta a jedeme na hrad Radyně. Původně, jsme jeli po červený značce, jenže ve Šťáhlavech, značka záhadně zmizela a my odbočili na Starý Plzenec. Naštěstí všechny cesty vedou na Radyni, i když trochu oklikou. Hradní věž je vidět odevšad, tak se v Plzenci dáváme první odbočkou k vrcholu. Vzápětí se objevuje žlutá značka, známka dobrýho směru. Uprostřed kopce si dáváme ostružinový osvěžení. Terén je nakloněnej, nezbejvá než tlačit až k vrcholu. Kola přivazujeme ke kandelábru pod věží a jdeme se rozhlídnout z věže. Ve věži jsou strašidláci pro děti, model hradu před zřícením a vyhlídka nahoře. Radyně (též Karlskrone, Karlshut, Kugelweit) je hradní zřícenina, která stojí na vrchu Radyně (569 m n. m.) mezi Plzní a Starým Plzencem v západních Čechách. Královský hrad byl postaven před rokem 1361 během vlády Karla IV. Původní německé jméno Karlskrone se neujalo, a hrad byl již krátce po svém založení nazýván podle kopce na němž stojí. Z někdejšího královského hradu dnes stojí obvodové zdi paláce s oběma věžemi. Hranolová věž je zastřešena a byla upravena na rozhlednu. Je na ní umístěn vysílač Českých radiokomunikací. Z ostatních částí hradu se dochovaly dvě hluboké cisterny, základy hradeb a hluboký příkop. Po vynadívání se občerstvujeme u stánku pod věží. Pak nasedáme a fičíme z kopce dólu do Šťáhlav a na parkoviště. Nakládáme se, a cestou na základnu, ještě ve Šťáhlavech kupujeme u místního pivovarníka pivo Radouš. Tak Rohlik má pivovar a že neřekneJ. Kupujeme pivo v igelitce a nádavkem získáváme tričko Pivovar Rohlík, teda Radouš. Pívo večír ochutnáváme. Nejni špatný, ale pěnu neudělá. Cesta na základnu proběhla vcelku dobře. Nikde nebloudíme, Plzeň projíždíme bez škobrtnutí.
Je ráno, čtvrtek. Po snídani jdeme na vlak. Jedeme do karlovarskýho lesoparku a na zámek v Doubí. Zastávka Doubí, je nahoře pod lesoparkem a zámek dóle. Na zámek jdem teda z kopce. U vchodu zjišťujeme, že otevřeno je až od 16ti hodin. Divná doba. Záhy je jasno proč. Asi je to prádelna peněz. Zámek kopil jistý ŘempoHol, a aby pokrátil daně, vymyslil „Vánoční dům“. Tak se tady říká prádelně na tisícovky. Tak si to prdíme zase zpátky, kolem nádraží do lesoparku. Karlovarskej lesopark, je prách obyčejnej zanedbanej les, kde není o sajrajt nouze. Rozdíl je v tom, že jsou na významných místech historický altány, po různu stojej zašlý lavičky. Z toho usuzuju, že asi tak před vyhnáním sudetenlandsmanschaftu, tu opravdu lesopark byl. Novinkou jsou tady vyhlídkový lávky, ze kterých by mohla bejt vidět zvěř. Ale ani € (Ojra ), daňky na planinu nedostaly. Jenom v jezírkách byly japonský kapříci, na břehu skokan zelenej a ve vzduchu vážky. Snad nebyly elektronický J. Zase kecám. Asi na 5ět vteřin se z houští vynořila opravdová daněla, nebo srnka. Ale hned zase zmizela. Od lávky se vydáváme k Linhartovi. Nejdřív ke Svatýmu. To je kaplička a zřícenina kostela, pak přicházíme k lanovýmu centru. Lanový centrum je obsazený dětma, my se jdeme kouknout na život stromů, krátkou vyhlídkou trasu ve stromoví. Od Linharta jdeme k nejvyššímu bodu dne, na Doubskou horu, kde stojí od roku 1905 kamenná rozhledna Aberg. Stojí, je ale zavřená a na prodej. Definytývně se stáčíme k Varům. Klesáme k další oboře s pozorovací lávkou. Tady máme štěstí a štětinatý čuňáky vidíme. Od obory pokračujeme na Dianu. V restauraci obědujeme. Flákota krkovičky je dobrá. Při placení Ó bědujeme. Abychom zapoměli, jdeme do
zdejšího motýlího domu. Je, co do počtu motýlů menší, zato motýli si sednou i na vola. Možná proto, že nevidí. Tady se totiž může fotit s bleskem. Dólu do Varů se necháváme snýst lanovkou. Ladnou chůzí lázeňských šviháků pospícháme k Vřídelní kolonádě, kde je umně schováno WC, který použijeme. Po prohlídce místních hajlíků se fotíme u Vřídla. U Tržní kolonády, kupujeme oplatky. Ladnými kroky Františka Janečka se posunujeme k vlakovýmu nádraží. Zastavujeme se ještě v Bile pro drobnosti, dáváme si zmrzlinu, ale pak už jdeme na vlak. Do apartmánů dorážíme včas, před deštěm. V noci leje, ale kočičák se už druhej den neukázal.
Ráno je po dešti, jenom je trochu zatažíno a vlhko. Po snídani jdeme k autu. Kočičák dovádí v kytkách u baráku. Dneska se jedeme podívat do DDeR. Teda do Kurort Oberwiesenthal na Fichtelberkbahn a lanovkou na Fichtelberg. Auto zanecháváme na parkovišti v Loučný. Překračujeme hranici a jsme v jiným světě. Tady i ruiny hotelu, jsou tak něják hezčí a podle velikosti. Tráva je zelenější a posekaná. No Německej die ordnung všude, až na jeden průsšvih, ale to teprve příde. Jdeme rovnou na nádraží. V kase si kupujeme jízdenky. Plynulou němčinou říkám: „ Gutentág, cvajmál fárkarte Hamruntvízentál, und rik.“ Jaja, odpovídá kasírmachr a ještě něco plácá. Ať si žvaní, na to my sme zvyklí. Aha, to von říkal, co to stojí. Podávám mu bankovku, on mi podává jízdenky a drobný zpátky. Přidává ještě: “Gute Fahrt!“. Danke a už se lifrujeme k vlaku. Nasedáme doprostřed vlaku a vyčkáváme odjezd. Všechno je vypucovaný, nikde nic otlučený. Netrvá to dlouho a písk a už to jede. Odcházím na plošinu natáčet video. Po pěti kilometrech vystupujeme 
v HamrUnterWiesenthalu. Máme dvacet minut, než přijede zpáteční vlak. Prohlížíme si odstavený vagóny a výpravní budovu, která je normálně otevřená. Ve vnitř není nic urvanýho, venku sou na parapetech fuchsie. Přitom nádraží je opuštěný. V přesně stanovenou dobu přijíždí vlak. Nastupujeme do vyhlídkovýho vozu hned za mašinou. S náma nastupuje konduktér. Lámanou češtinou nám chce prodat jízdenky, my ale vytahujeme svoje zpáteční. Poděkování a už mizí do dalšího vozu. Nablejskaná lokomotiva supí do kopce k Oberwiesenthalu. I ty saze jsou tak, něják, čistší než u nás. Po příjezdu se ještě díváme na vypřáhnutí a zbrojení pro další jízdu, pak se vydáváme k lanovce. Kupujeme si lupeny nahoru. Po několikaminutový jízdě, jsme na Fichtelberku. Funí vítr, od Jáchymova se něco žene. Ještě se rozhlížíme z vyhlídky. Protože začíná poprchávat, scházíme dolu. Někde uprostřed kopce si eR všimla ukazatele Sprung-Schanzen. Jdeme teda stezičkou k těm šprugům. Les se rozestoupil a před náma je můstek. Jdeme blíž, když tu, se najednou, před náma objevil chlap s lyžema. Fuj tajxl, kde se tady v létě bere. Jejda voni tady jsou závody ve šprungání na lyžích. A už se hrnou další lýžaři. Obcházíme areál a chvíli se koukáme u hrany můstku. Nad náma se lanovkou soukaj na horu další skokani. Začínáme mít hlad, takže slejzáme kolem dalších můstků do údolí. Dóle u doskočiště se nám něco nezdá na vlajkách, co tu vlajou. A je to tady, kdeje ten německej pořádek! Co se s ním stalo? Vidíme, že naše vlajka má defekt. Visí vzhůru nohama. Ať neříkaj, že je to neúmyslněJ Znova se rozpšelo, tak jdeme dál. U lanovky se koukáme na jídelák co bysme si dali, ale protože nevíme co je to za jídlo, pokračujeme 
kolem nádraží zpátky do Loučný, kde rozumíme a oni nám. Hned za hranicej v první hospodě jíme. Najedený a spokojený, nasedáme do vozítka a jedeme se kouknout na majora Zemana. V Měděnci parkujeme na Mědníku. Stoupáme se podívat ke kapličce. Fouká silnej vítr, tak se rychle rozhlížíme kolem dokola. Vítr nás sfoukává do auta, do tepla. Popojíždíme kousek za měděnec a ukazuju místo, kde se natáčel major Zeman. Udělali jsme několik snímků a pak zpátky do Vodný, odpočinout si před zejtřejším návratem do reality. U dveří nás očekával kočičák i s rezatou micinou. Podělily se o zbytek kočičích laskomin, zasyčely na sebe, přičmž provokatér kočičák udělal i několik výpadů. Rezatec, mu za to nabančil a odešel ven. Provokatér s námi zůstal o trochu dýl, ale i on byl odejít. V tu dobu už jsem byl umyt a když už jsem se chystal zalehnout, ňákej třetí, nebo snad šestej smysl mi říká: „ podívej se nad sebe.“ Mrknu nad sebe a tam na mě čumí kočičák střešním oknem. Vystrkuju ruku ven a drbu, drbu, drbu. Šups a mám ho na rameni. Pouštím lumpa na postel. Ten se nezdržuje a upaluje dolu. A už to slyším. Kde se tady bereš! Tys ho pustil? Já? On sám se pustil. Je nekompromisně vyveden dveřma ven. Už si leháme oba dva, když tu náhle:“mňau!“ Hlava čumí skrze střešní okno. Tak se stalo, že kočičák spal znova s náma.
Ráno balíme, nakládáme, loučíme se, a vyrážíme domů. Tentokrát se zastavujeme v oblíbený restauraci „Pod Skalou“ ve Zdicích a dáváme si masakrózní dávku krkovičky, po který si slibujeme, že už nikdy, ale opravdu nikdy, nebudeme jíst.
Fotky i videa jsou: zde
Výsledky a grafy: Cyklovejlet 01 Cyklovejlet 02 Pěšovejlet 03
Video ve vysokým rozlišení ke stažení tady.