Z května odložený brdský kempy, se v září opravdu uskutečnily. Září bylo hodně babí, teplo skoro jako na konci prázdnin. V sobotu 24.září ráno, popadám zabalenej bágl a jdu na zastávku místní MHD, která mě přibližuje k dálkáči, aby ten mě dovez do města všech 
opravdových pražáků. Žádný neočekávaný komplikace se nekonaly, takže osobák do Řevnice se Samem a Němým, odjel beze mě, tak jak naplánoval IDOS :-). Naštěstí jsme v jednadvacátým století, století tunelů a odklonů, takže doprava jezdí ve 2/4tečním taktu číslo5, Cmoll. Osobní vlak SupeChcípni, Ludwig Van BigBeet hoven, Pha – Řev, jezdí co hodinu, takže klucí nečekali ani moc dlouho. Po uvítacím proslovu, nahazujeme bágly a jdeme. Seznamuju je s novinkou v naší navigaci. Po mimořádně dlouhý době, se mi podařilo nahrát plánovanou trasu do navigačky a díky tomu, bysme měli jít přesně. Což jim názorně ukazuju hned, po prohlídce zbytku C&K decimálky na rampě skladiště. Vedu je úplně nenápadnou stezkou mezi ploty a vycházíme na náměstí. Vocaď zcela neomylně naviguju skrz vilovou zástavbu, do Kejný rokle. Za posledním barákem, vidíme blížícího se běžkaře. A není to běžkař, je to wall-king-nordickson a jde se mrknout na Challenge, kterej se právě dneska koná v Řevnici. Po pokecání, stoupáme kejnou roklí vzhůru. Potkáváme houbaře, potvrzující, že je velký sucho a nic neroste. To ostatně vidíme vůkol na vlasní oči. V potoce je vody prdlajs, což je vlasně štěstí, protože kdyby to bylo naopak, museli bysme brodit a to teď nehrozí. Cestička vystoupala po úbočí vpravo k vrcholu, díky tomu jsme minuli vodopád a první osadu T.O. Strong Boys. Na vršku řádil kůrovec s motorovkou a motorovým koněm. Necháváme ho řádit a po odpočinku jdeme najít tři studánky. Já bych je minul, ale Sam přesně věděl co hledat. Němej nabírá vodu a nad studánkama nacházíme Osadu Dětí Přírody, kde si děláme oběd. Dneska máme k obědu špekáčky, chleba, ukrajinskou hořtici a čaj. Buřty sníme radši dřív, než jim 
narostou nožičky :-). Po buřtobraní, stoupáme do Dánský země, Jelením výskokem, což je skalní hřbet začínající u Osady Dětí Země. Hřbet bejvalýho lomu na dlažební kámen je dlouhej několik stovek metrů. Skály tu padaj dolů do suťových polí a na nich rostou desítky pokroucených borovic, ostře kontrastující s bílým kamenem zdejších křemenců. Ve směru ku Řevnicím je otevřený výhled na Český kras a překvapivě i Karlštejn. Jméno místa, je po starým trampovi jménem Dán, který tu teď má pomník. Jeho srub byl prej úmyslně zasypán i s jeho popelem. V okolí je spousta dalších tábořišť a křížků. (+ jeden otevřený srub a v rokli pod skálou ukrytý srub T.O. Dánsko). Z Dánska se vydáváme po modrý zpátky k Řevnicím, ale pak odbočujeme na Strážný vrch, kde pod ním směrem K Babce, nacházíme osadu Želva. Na Babku není přímá cesta, protože Strážný a Babku dělí hluboká strž. Musíme sejít k silnici, po ní dojít vejš k zelený značce a zase se traverzem vrátit na Babku. Ani v Babským potoce, není voda k nabrání do čutor. Přeci jenom už je pozdní odpoledne a přemejšlíme, kde zalehneme. Na Babce si dáváme voraz a radíme se, kam až půjdem. Nezbejvá, než jít až ke studánce Landovka a doufat, že tam voda bude. Rozhodně ale jdeme přes Pišťák, křemencový bradlo, s až 100 metrů vysokýma srázama, skalní sutě. Na hřebenu jsou stopy prehistorickýho hradiště vybudovanýho pravděpodobně v mladší až pozdní době bronzový, od severovýchodu opevněnýho dvěma až třema valama a příkopama. Ostroh osídlen snad i v pozdní době kamenné a raném středověku. Drobné lůmky i ve východní části hřebene blíže Babce. V některých ukryté historické trampské osady včetně symbolického trampského hřbitova – T.O. Otroci vzpomínek. Od Otroků prudce klesáme k Nezabudickýmu potoku, kde je studánka Landovka. Na místě zjišťujeme, že byla. Místo studánky je rozježděnej příkop. Chvíli se motáme tu tam, tu tu, abysme popošli, kousek dál. Je docela šero, takže shazujeme bágly, vracíme se zpátky k Landovce, slejzáme k potoku a bereme vodu rovnou z potoka. Když do ní dáme pantocit a převaříme ji, možná malárii nebo lepru nechytíme :-). Vodu teda máme, teď ještě najit plac na taborák a spaní. Popolejzáme do kopečka, kde se svah narovnává. Chvílema je cejtit kouř. Vpravo pod značkou, nacházíme rovnaný kamení, za kterým se pod horizontem plápolá oheň. U něj sedí dva trampové. Obcházíme val, ptáme se, jestli si můžeme přisednout a 
přenocovat. Jak by ne, přisedněte k ohni. Sice došlo na představování, jenže: „Zčista jasna, vystartoval ze spacáku trhač a už nás chtěl vláčet do pelíšku!“ Z toho šoku, si pamatujeme jenom: „ Megino! To není divočák, nebo bezdomovec, mazej na místo! Nech páničky napokoji!“ Takže si pamatujeme, že Yorkšírský teriér je Megina a druhej tremp je Buk. Na přezdívku majitele trhače divočáků si né a né vzpomenout. Rozhodně je ze s Plzně. Připravujeme si ležení pod dubem a na ohni si v konvici vaříme čaj. Pak klábosíme, Buk hraje na kytaru, Megina si co chvíli odběhne, za neustálýho ňafání, ulovit dalšího divočáka, nebo bezdomovce do lesa. Páníček s Bukem popíjejí červený víno, přičemž se co chvíli ozve zvolání: „Romantikoš“ , když došlo víno, otevřeli flašku rumu CHE GUEVARA. Abysme neurazili, tak ochutnáváme. A opravdu: Romantikoš! Buk hraje Ryvolovky, plápolák plápolá, ňaf se mi usazuje na klíně. Někdy, kolem půlnoci jdeme spát. Noc byla klidná, jenom čas, od času, spadnul z dubu žalud, velkej jako pěst. Tím dostat do hlavy, byl by z toho otřesnej otřes.
Vstáváme kolem sedmý, rozděláváme oheň, vaříme čaj, snídáme. Dobrou hodinu ještě kecáme u ohně, pak se loučíme a jdeme do kopce k jezírku. Do roku 1921 obecní lom (majetek obce Lety). V roce 1921 se po odstřelu skály objevila voda a zatopila lom. Kolem roku 1923 toto místo objevili tři osadníci z osady Westend – Údolí hadrů. Ti si zde pronajali starou boudu na nářadí, kterou zde měli lamači kamene. Kolem roku 1924 zde postavili první boudu EL PASO. Postavili ji na jediném možném, trochu rovném a přístupném místě. Skládali kameny a každou sobotu nosili v uhlířských putnách z Haloun od hospody „U zrzavého paviána“ hlínu 
kterou jim zde hospodský připravil. Dnes je tu 8 chat. Po důkladným odpočinku scházíme dolů do Haloun, do hospody „U Zrzavýho Paviána“. Tady si dáváme oběd, dvě zrzavý vody, teda Němej špínu z trubek ( fofolu ). Napojení, najedení, odcházíme polní cestou k Hatím. U Vrahova potoka v Údolí hadrů, se jdeme podívat na zdejší osady. Někde by tady měl mít chatu Marko Čermák, jenže skoro u každý boudy stojí gumokol, tak se pakujeme a jdeme proti proudu vzhůru. Několikrát odpočíváme, než se dostaneme pod osadu Bílé Skály. I tady je živo, takže pokračujeme až na asfaltku vedoucí do bejvalý raketový základny Klondajk. Původně jsme měli jít i tam, ale nakonec jsme ji minuli. Kolem Klondajku jsou dneska turistický a kolní stezky. Protože je hezky, hemží se to tady, tůristama na kolech i bez nich. U Bílý studánky nabíráme vodu a mizíme z dosahu značených cest. Navigace nás vede k trempským kempům, bohužel k jiným než naplánoval Sam. Vracíme se kousek zpátky, pak se noříme do bažin a podél potůčku scházíme od prame Černýho potoka a nacházíme kemp Pražec. Tady se usazujeme. Jdeme na dříví, zapalujeme oheň, připravujeme spaní, vaříme si večeři a čaj. Konečně nebude nouze o vodu, potok teče podél osady. Sedíme u ohně, popíjíme čaj a odpočíváme. Smrklo se, je tma jako v pytli, tak jdeme spát.
Ráno se oplachujeme v potoce, kartáčkem provádíme očistu zubů, abysme si je hnedka potom zapatlali snídaní. Balíme si saky i paky, voheň zalejváme vodou. Na ohniště dáváme smrkovou větvičku, jak je tady zvykem a odcházíme podél potoka k nedaleký lesní cestě. Jen se chystáme zalízt do houštin, už se kolem prohnaly teréňáky s lesoplundrama. Naštěstí maj jiný starosti, takže nás 
nechávaj napokoji. Navigace nás vede cestou necestou ke kempům Michilimakinak, Samotář a Zlatý dno. Zdržuju se focením a jdu teda pozadu. Uprostřed pramenišť nacházím vojenskej kabát, kterej upad Němýmu. Ten má ale štěstí, jináč by ho šel hledat. V kempu Samotář odpočíváme. Po lehkým odfrknutí si, jdeme na Zlatý dno. Kolem roku 1929 zde trampové (generál) Packard, Svenny Krupička, Dawe, Venca Kunc, Johny (někdy je uváděn i Fox) z legendární Brdské zimní brigády založili Dice camp, později zvané Zlaté dno. Po skončení 2. sv. války zde spontánně vyrostla mohyla na památku vojáků-trampů zemřelých v boji (od občanské války ve Španělsku 1936 po válku světovou) a umučených trampů během protinacistického odboje (generál Jerry Packard a Bill Bronches zahynuli v koncentračních táborech v roce 1943). Bylo to místo každoročních pietních setkání, oficiálních i neoficiálních, kde se lidé poklonili, poseděli a podle tradice nepřespávali. Po pádu komunismu mohylu restaurovala Česká tábornická unie. Ode Dna, jdem podél potoka k asfaltce a pak na rozcestí u Knížecích studánek. V přístřešku svačíme, před jeden a půl kilometrovým stoupáním na Stožec. Odkud sme měli jít po hřebení na hradiště Hradec. Nedřív si ale nabíráme u Knížecí studánky vodu. O jeden a půl kilometru dál, stojíme propocení u rozcestníku pod Stožcem a podivná tečková červená značka nás vede vlevo. Až o kousek dál zjišťujeme, že to není, náma hledaná 
červená. Ta vede za hřebenem na druhý straně. Díky tomu ale vidíme laně pasoucí se u stezky. Na hradiště Hradec se dostáváme i tak. V jeho nejvyšších partiích se rozkládá kdysi pečlivě ohrazený prehistorický prostor s dodnes na 12m širokými a 5m vysokými kamennými valy. Celková plocha hradiště je rozprostřena na ploše 200 x 90m, přičemž ve vrcholové části je další výrazná vyvýšenina o průměru necelých 30m. Kdysi sem na vrchol vedla žlutá značka a určitě tady byl pěknej rozhled. Dneska je vidět od kříže, akorád tak Dobříš v dáli. Je zhruba třetí hodina odpoledne a zdá se, že nemáme dostatek času na to, dojít k Jíncům podle itineráře. Možná půjdem k Hostomicům, rozhodneme to ale až pod Studeným vrchem. Pod Hradcem si nasazujeme pohozený bágly, podcházíme vysoký napětí, překračujeme silnici a na druhý straně pokračujeme po hřebení ke Studenýmu vrchu. Míjíme kamenný valy, pomalu stoupáme vyšlapanou cestičkou. Ta ale končí u kempu THXXXIII. , a pak jdeme tak daleko, dokud nám to houštiny dovolej. Naštěstí se z houštin vymotáváme u přístřešku pod Studeným. Sedáme si a nad mapou mudrujeme, kam se vrtneme. Rozhodně vynecháváme rozhlednu, stejně je dneska zavřená. Navrhuju neopouštět vejšku a přes Kuchyňku dojít ke Komorsku na Three Boys, kde to znám. Je tam voda, ohniště, pila a tak. 
Navíc, to bude na vlak, asi hoďka cesty. Zatím, co u Hostomic, nevíme co bude. Jdeme teda na Three Boys. Jediný větší stoupání, máme ze sedla na Kuchyňku, ale pak už se sypeme z kopečka až na osadu, kam přicházíme v šest, docela ucaprcaný. Bágly dáváme na lavice, jdem na dříví a pro vodu. Tak málo vody, jsem tady ještě neviděl. To se ráno určitě nebudu koupat a domů pojedu jako prase. Na čaj, to ale stačí. K večeři dojídáme poslední konzervy, ale na ráno si necháváme trochu chleba. Protože jsme tři a lavice taky, rozbalujeme si hezky na kulánkách. V noci je dost teplo, tak se spacákem jenom přikrejvám i tak se budím v noci teplem.
Vstáváme kolem sedmý, snídáme a balíme si. Protože máme dost času, půjdeme se podívat na trilobity nad čenkovskou pilou. Cestou se dost flajzáme a navíc si přesně nepamatujeme, kde to je, takže radši jdeme rovnou na nádraží. Vlak přijíždí včas, odváží nás do Zdic, kde přestupujeme na Prahu. Tady se loučíme a jedeme domů.
Fotky i videa jsou tady.
Kilometráž a vejškovej profil tuhle.
Komentovaný video v HD kvalitě je tady.