Zářiový vandr tentokráte do Český Kanady, jsme podnikli začátkem září. A tak jsme se ve středu šestýho vydali vandrovat. Sraz s Jurou a Šusťou v HavlBrodu byl narušen lehkou disfunkcí lokomotivy M296.2 „Bóďa“, která nejprve zasmrděla, aby se posléze ve Smiřicích zastavila úplně. Personál rozbitýho vlaku, ohleduplně vyhnal všechny cestující na perón, seřadil postižený do trojstupů po dvou a oznámil, že každou chvíli je tu následující vlak RegioPanter jedoucí taky do Pardubic. RegioPanter přifrčel a houf cestujících z rozbitýho „Bódi“ rázem vyplnil veškerej volnej prostor. Já se svou almarou, lehce zapadl do mezery mezi lidma. Naštěstí většina lidí vystupovala už v Hradci Králové a do Rosic nad Labem, místu mýho přestupu do dalšího vlaku, si tak jedu jako pán a s minimálním zpožděním. Dokonce událost nemá vliv na další spoj. Od Pardubic přijíždí Regionova naplněná až po strop. Opět se vkládám s nasazeným báglem do mezery a vší silou udržuju rovnováhu. Za Chrudimí ve Slatiňanech studenti vystupujou a hnedle je vůkol volno. Uvelebuju se na sklapěcí sesly u hajzlíku a nechávám se kolíbat Regiošukafonem. Páč už se korpulentní konduktér konečně dokáže prosmýknout celou soupravou, štípe nám lístky a zároveň informuje o výluce ze Žďárce u Skutče do Hlinska. To mi fakt jako udělal radost. Někde jsme nabrali sekeru a do toho 
tohle. To teda nevím, jestli v HavlBrodu stihnu následující spoj. Doufám že kucí nádražácký dokážou plánovat výluky tak, aby zpoždění dohnali. Autobus do Hlinska jel jako drak, přestup směr HavlBrod pakárna haupt bánhof je bez zádrhele a helemese na příjezdu v HavlBrodu jsme skoro bez zpoždění. 2minuty na přestup by snad mohly stačit. Panický popoběh, popodchodem, schochodydydy a huž jsem u třetího nástupiště, kde stojí vlak do Slavonic a uň dva statní vandrovní, Jura se Šusťou. Nastupujeme do RegioSpideru, kterej se za dvě minuty dává do pohybu, aby nás za 2hodiny a 23minut vyplivnul ve Slavonicích. Cestou si sdělujeme zážitky, pokukujeme jak krajina ubíhá, přičemž se za okny míhají masokombináty Kostelec u Jihlavy a dneska už zavřenej v Hodicích. O půl jedný stojíme na peróně Slavonickýho nádraží. Kdysi by vlak odfrčel dál do Rakouska do Schwarzenau na hlavní trati Vídeň – Gmünd, teď kdyby jel dál by skončil v roští hnedle za poslední výhybkou, protože od roku 45 je tu konečná. Nádraží stojí nad hřbitovem, kolem kterýho se vydáváme na náměstí. Osada Slavonice, založená ve 13. století na středověké zemské stezce spojující Prahu s Vídní, byla v držení pánů z Hradce. Ve 14. století se osada díky velkolepý výstavbě proměnila ve město. Součástí jsou dvě náměstí (dnes pojmenovaný jako náměstí Míru a Horní náměstí), který jsou 
obklopený středověkými měšťanskými domy. Dominantou je Kostel Nanebevzetí Panny Marie z poloviny 14. století. Městská věž byla postavena v letech 1503–1549 za finanční podpory soukenickýho cechu. Barokní střecha trojlodní baziliky je z roku 1750. Do dnešní doby se ze tří bran dochovaly dvě Dačická a Jemnická, kromě toho zbytky hradeb, na jihovýchodním okraji historickýho centra čtvercová bašta a severovýchodě polygonální bašta. Dačická brána zvaná Dolní nebo také Červená se nachází v ulici Dačická a stejně jako brána Jemnická je gotickýho původu, přestavěná renesančně v 16. století. Vnější oblouk brány je hrotitý a má vysokou drážku pro padací mříž. Ve druhý polovině 15. století byl před bránou zbudován tzv. barbakán. Do dnešního dne se zachovala vysoká třípatrová hranolová stavba brány se sedlovou střechou a věžicí ve hřebeni. Průjezd je sklenut valenou klenbou. Fasádu zdobí renesanční sgrafita v červený barvě, podle toho má taky brána svůj název. Po prohlídce Slavonickýho náměstí i Dačický brány a nákupu drobností v místním obchodě se vydáváme k muzeu opevnění 20týho století, přičemž město opouštíme skrze opevnění ze století 13týho. Za oválnou baštou městskýho opevnění a rohem baráku na nás vykukuje panzer 1, zaparkovanej u hlavní silnice. Replika německýho tančíku je umě vyrobená z 
překližky na kolovým podvozku. Ale na první mrk k nerozeznání od originálu. Muzeum má zavříno, tak jdeme o dům, vlastně o kostel dál. Po čtvrt kilometru se nachází u silnice kostel sv. Jana Křtitele z první poloviny 14. století, nejpozději z konce století 13týho. Stavba několikrát vyhořela, naposledy to bylo roku 1845. Jednolodní stavba má užší presbytář, zvnějšku ho zdobí opěráky. Na fasádě jsou sgrafitová pole, původně epitafy z roku 1582 znázorňující: Ukřižování, Kladení do hrobu, Setkání Ježíše s Veronikou, Návrat Tobiáše, Evangelisty Matouše a Lukáše a také fragmenty donátorských textů. Za železničním mostem se vracíme na červeně značenou stezku. Šusťa se mezitím odpojuje a jde si prohlídnout křížovou cestu jdoucí od kostela Jana Křtitele ke kostelu sv. Ducha. S Jurou taky začínáme stoupat ovšem pouze kolem dančí farmy. Na vršku u Strážnýho kopce jdeme podél polí se slunečnicí až k asfaltce u který stojí první z řopíků zdejšího muzea opevnění. Areál je ukázkou části obranné pevnostní linie, tvořené systémem pozorovacích a palebných (střeleckých) průseků, protipěchotními a protitankovými překážkami v délce téměř 200 m a 11 rekonstruovanými bunkry vz. 37 (řopíky) do stavu z období mobilizace v září 1938 i do stavu socialistický reaktivace v letech studené války 1949 – 1989. Samotný muzeum se 
nachází asi 200m za silnicí v lesíku, kde sundáváme bágly a v turistickým přístřešku čekáme na příchod Šusti. Společně se vydáváme okouknout řopíky a jejich palebný průseky, překážku z ježků, prasečích ocásků, ostnatýho drátu a španělský jezdce. Naučnou stezku procházíme podél Protrženýho rybníku až ke Starýmu koupališti, po jehož hrázi se znova vracíme na červenou značku. Míjíme rybník Ožralý a za Dědkovým rybníkem odbočujeme na zelenou vedoucí nás k Pfaffenschlagu. Místo bylo pravděpodobně osídleno již Slovany, ale původní sídliště zaniklo někdy v průběhu 12. století. Slavonický farář na jeho místě na konci 13. století nechal postavit novou kolonizační vesnici, která byla nazvána Pfaffenschlag. Osada však nepřežila dobu husitských válek. Současný rybník pochází až z roku 1483, kdy ves již padesát let neexistovala. Vesnice se skládala z více jak deseti usedlostí, který byly uspořádány ve dvou řadách. Každá stála na jednom břehu potoka, který tak vlastně protékal návsí. Domy byly stavěný z kamene, navazovaly na ně hospodářský objekty a u některých byly zjištěny podzemní sklepní prostory. Návštěvník má možnost prohlídnou si základy všech stavení a prozkoumat dispozici středověkých obytných objektů. Takováto lokalita má nejenom republikový, nýbrž celoevropský význam. 
Jednotlivé domy sestávaly z jizby s pecí nebo ohništěm, síně a komory; větší stavení měla i patrovou sýpku, která byla zapuštěna do země. K vesnici patřily přilehlé louky a pastviny, dneska je tady vzrostlý les a z Pfaffenschlagu jsou jen vykopávky. Po prohlídce pokračujeme po zelený značce k silnici, překračujeme ji a jdeme Slavonickým lesem na Graselovu stezku, dál kolem rybníku Dolní Šatlava až ke Kančáku, kde by měla bejt studánka. Někde před Slavonickým potokem Šusťovi nacházíme vedle cesty v houští „menhir“. Po vyfocení ho s ním, jdeme k nedalekýmu Kančáku. Studánka je ale studnou, takže nabrat vodu ze dvou metrů bude fuška. Studna slouží jako zdroj vody pro letní skautský tábor oddílu Nezmaři, nachází se na louce kousek pod hrází rybníka Kančák. Studna je obedněná prkny, zhora zakrytá víkem, uvnitř jsou betonový skruže. Vodu zatím máme tak si necháváme rébus s nabráním na ráno. Ještě si fotím žabku Skokana zelenýho, než odcházíme k nedalekýmu skautskýmu táboru ve skalách u Stálkova. Blíží se šestá odpoledne, bylo by dobrý se ubytovat. Kromě zmíněný skautský základny, upoutá výrazná vrcholová skála a seskupení volně ležících kamenů. Dominantou lokality je výrazný skalní blok s věšteckou miskou na vrcholové 
plošině, boční trhlinou a převisem. Samotnej tábor se sestává ze zamčenýho srubu a na okolních skalách postavenýho lešení s plošnama , kde si skauti staví stany. Nám stačí rozbalit karimatky a spacáky. Nejdřív jdeme pro trochu dříví na oheň. Ohniště je vzadu mezi balvany, kam už slunce nesvítí, takže je tu chladno. To ale nevadí lesnímu myšákovi, kterej slídí na kamenech po spadených drobcích chleba. Posilnění špekáčkama se přesunujeme zpátky na lešení, kde je přeci jen teplejc. Než se smrkne úplně, okukujeme dřevěný lešení a hlavně vymejšlíme, jak zejtra dostaneme vodu z dvoumetrový hloubky. Na obloze se pomalu objevujou hvězdy a letící letadla blikaj na svý cestě k cíli. První den máme za sebou a 11kilometrů v nohách. Usínáme.
O půl sedmý se probouzíme. Krátce na to, si s Jurou balíme. Ještě se jdu podívat po okolí, kvůlivá neodkladný záležitosti ale na zpáteční cestě mě zlákala vyšlapaná cestička k vrcholu kopce, kde už svítí slunec. Vracím se k ležení, kde dobalím, abysme mohli jít ke Kančáku posnídat ale hlavně, nabrat vodu. Už mám vymyšlenej způsob, jak vodu nabrat. Šusťa pořád leží ani se nehne. Sdělujeme mu, že jdeme ke studni nabrat vodu a snídat. Jdeme kolem vrcholovýho kamene na louku a scházíme dolu ke studni u Kančáku. Na lavičkách vyrábíme s pomocí provazu a ešálku naběračky. Každej sme si vyrobili prototyp a jdeme ho vyzkoušet. Oba fungujou na jedničku, takže feliny jsou za chvíli plný. Čaje si můžeme dát, co hrdlo ráčí. Ráčil se přivalit i Šusťa. Společně snídáme, avšak Šusťa zjišťuje, že postrádá svůj multifunkční nožík. Vrací se tedy k nocovišti, kde ho u ohniště objevuje. Po snídani se můžeme vklidu vydat na dnešní vandrování. Pokračujeme ve včera 
započatým sledování Graselovy stezky a zhruba po jednom kilometru stojíme u skály s Graselovou trojmužnou předovkou a děláme si selfíčko. Jan Jiří Grasel pocházel z rodiny pohodného (rasa), což bylo tehdy všeobecně opovrhované povolání. Narodil se 4.4.1790 v Nových Syrovicích. Z důvodů všeobecného vyčlenění z venkovské selské společnosti se rasové stýkali s tuláky a zloději. Sami si také nezřídka dopomáhali krádežemi. Grasel byl veden k loupežnému řemeslu už svým otcem. Jeho odvaha z něj učinila brzy nebezpečného zločince a na jeho dopadení byla vypsána odměna. Byl chycen roku 1815. Soudní proces, ve kterém byl odsouzen za dvě vraždy a přes dvě stě loupeží a krádeží, trval téměř tři roky. Od předovky jdeme ke Graselově sluji a o kousek dál stojícímu Schillerovu kameni, kde podle pověsti slavný německý básník Friedrich von Schiller údajně stvořil drama Loupežníci. Na skále je nápis „Schillerstein 1905“. Někde na půl cesty ke Graselově koupelně se na vykácený pasece objevily „Šukací skály“. Možná že se, takhle tady ty šutry rozmnožujou :-). Koupelna je miska v balvanu naplněná špinavou vodou a koupat v ní se nedá doporučit. Ve skalním útvaru se nachází „vana“ (rozměry 120 na 90 cm, hloubka 30 cm) a „umyvadlo“ (průměr 60 cm, hloubka 20 cm). Cestou z kopce od koupelny nám v ústrety jela bajkerka, 
který radši uhejbáme z cesty. Sto metrů a jsme na asfaltce. Jdeme ke křižovatce u Stoječína, kde odpočíváme v přístřešku, načež pokračujeme Graselovou stezkou lesem k Doubkovu mlejnu, což je ve skutečnosti vodní pila Peníkov. Doba vzniku vodní pily s mlýnem není známa, vnitřní vybavení pily se datuje k roku 1865. Voda proudí vstupní částí náhonu a plní nátokovou skříň. Průtok přes kolo se ovládá pomocí táhla a ramene z pilnice. Náhon vede vodu na vodní kolo hlavního pohonu. Zpětný chod vozíku pohání pomocné vodní kolo na konci náhonu. Voda je na něj ale vedena až po dokončení řezu samočinně se přepínající klapkou. Současně se tím vypíná chod pily. Hlavním strojem je svislá rámová pila celodřevěné konstrukce. Voda na vodní kolo byla naháněna ze sousedního rybníka. Pravidelně pila fungovala až do 50. let 20. století. Potom chátrala až do rekonstrukce v letech 2001-2005. Pilu si prohlížíme kolem dokola, a protože je teplo, jdeme se s Jurou osvěžit vodou z rybníka. Opouštíme Graselovu stezku procházíme skrze Peníkov po modrý značce. Za bejvalou fabrikou si trháme dozrálý špendlíky a za posledním domem u rybníka opouštíme i modrou značku. Stříbrný kopec obcházíme z leva, kde objevujeme v houští u cesty pro 
Šusťu „menhir“. Tentokrát si ho nejen fotí, ale zadává jeho polohu do apky Mapy.cz. Po dalších 600tech metrech vycházíme na osluněnou louku u silnice mezi Českým Rudolcem a obcí Matějovec. Silnici přecházíme a kousek za kapličkou na cestě ve stínu si dáváme velkej odpočinek. Je jedna hodina, vaříme čaj a dáváme si něco k obědu. Najedený, odpočinutý se zvedáme a míříme do Radíkova, kde jsme znova na Graselově stezce. Poprvé se ves uvádí v historických pramenech k roku 1358. Roku 1924 ve vsi fungoval Spořitelský a záloženský spolek, živnosti tu měli dva kováři, krejčí, mlynář, dva obchodníci se smíšeným zbožím, pokrývač, truhláři, dva trafikanti a hospodařilo zde dvacet rolníků. V den kdy jsme vsí procházeli my, nebylo nikde ani živáčka. Na konci vsi se zastavujeme U chlupatýho Tygra, zakrytýho pramene ze kterýho si čepujeme vodu. Potom stoupáme nad Radíkov na Skalku. Vrchu Skalka se lidově říká Kofrštán podle německého názvu Kupferstein – měděný kámen. Přes vrchol prochází Graselova stezka. Skalní masiv je dlouhý několik desítek metrů. Nejvyšší stěna je na severní straně vysoká 10 až 15 metrů, ovšem opačná strana se zvolna snižuje a na skály lze celkem snadno vystoupit. Strmým klesáním se dostáváme na 
louky Za humny. Fotím si bylinný patro luk a pak jdeme na Filipovy kameny, kde stojí popsaná prkenná bouda. Název Filipovy kameny je nejspíše odvozen od původních majitelů tohoto pozemku, kteří bydleli v Horním Radíkově na č.p. 13. Měli jsme v plánu zajít k rozhledně na Havlově hoře, ale vzhledem k časové tísni ji necháváme stát tam kde je a míjíme ji. Míjíme i Kaskádu rybníčků a jdeme rovnou k hlavní atrakci dne. Ve čtvrt na šest stojíme u skály „Ďáblova prdel“. Děláme nemravný fotky, trochu odpočíváme, než jdeme znova o kousek dál. Nejkratší cestou jdeme k Novýmu Světu, respektive k samoobslužnýmu výčepu na jeho okraji. Dáváme si pivo a kofolu. Je už pozdě, blíží se soumrak a tak se rozhodujeme jít do lesa ke skalce pod Novým Světem poblíž červený značky. Příhodný místo k postavení přístřešku nacházíme za potůčkem po 18,5kilometrech. Než se úplně smrkne, stavíme přístřešek, rozbalujeme si a pak teprve děláme večeři. Když se smrklo úplně, zalejzáme do spacáků a spíme.
Probouzíme se docela pozdě, protože východ slunce byl za vysokýma stromama. Vaříme si snídani. Já si konečně dělám slepičí vývar s karotkou. Slepice i mrkev byla dehydrovaná uvnitř pytlíku z francouzskýho KáDéčka. Celkem to bylo jedlý. Nasnídaný balíme. Fotím si 
kapradí u potůčku, potom odcházíme najít studánku u čevený značky. Máme naplněný čutory, tak můžeme jít k Terezínu. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1842. Po Mnichovské dohodě byla 8. října 1938 jižní část katastrálního území Mosty začleněna do nacistického Německa, následně byl veden spor o lokalitu čistě českojazyčnýho Terezína, který byl následně 24. listopadu 1938 s celým okolním výběžkem Čech Československu vrácen. Za Terezínem odbočujeme spolu s červenou značkou k rybníku Zvůle. Na pasece vykácenýho lesa se právě vynořuje „keporkak“. Necháváme ho se vynořit a noříme se do lesa za pasekou. Míjíme rybníky Šándor a Aladár, u kterýho se odděluje Šusťa, vylákaný restaurací Česká Kanada. My s Jurou pokračujeme k rybníku Zvůle po červený značce. U přítoku do zvůle pozorujeme hejno delfínů a dokonce i hrb lochnesky. Ovšem Zvůle překvapila i jinak. Na pláži západ se nacházely dvě „dračí“ lodě. V areálu Chatky Zvůle se koná jakýsi teambuilding firmy Peri a možná je díky tomu otevřenej kiosek. Míříme k němu a hle z opáčný strany přichází Šusťa, protože v restauraci bylo zavříno. V kiosku si vystojíme frontu na pivko a kofolu. Trochu odpočíváme, než odcházíme k Ďáblovu chlebu. Hned za 
kioskem odbočujeme na neznačenou lesní cestu, po který stoupáme na rozcestí pod chlebem. Tady se nemůžeme shodnout kudy. Já tvrdím, že přes cestu a následují stezkou vlevo vzhůru, zatímco Jura se Šusťou říkaj, že rovnou vlevo. No uvidíme řknu a jdu přes cestu. A mám pravdu heč, je tu červená značka. Vystoupám kolem vývratu až na planinu u chleba, shazuju bágl a jdu omrknout Ďáblův chleba. Než bys řekl mrk, jsou tady J+Š, zjistili že cesta vlevo vede jinam a tak mě následovali. Společně lezeme pod chleba a děláme si s ním selfíčko. Z vrcholu balvanu vedle chleba se rozhlížíme ve směru, kam půjdeme a není to radostnej pohled. Kalamita nebo snad těžba obnažila „Kanadu“, až na vyjímky, od stromů. Kam až dohlídneš holina, občas ňáká ta čupřina lesa ale jinak prd. Má to sice jednu výhodu a to tu, že jsou vidět skalní výlezy nebo obrovský balvany, ale ty stín neudělaj. Nasazujeme bágly a sestupujeme po čerevený od chleba na rozcestí „Pod skalkou“. Přecházíme silnici Terezín-Kunžak a na malou chvilku se noříme do lesa. U Mosteckýho polesí se znova vracíme na červenou značku a taky vstupujeme znova do bezlesí. Je půl jedný, chtělo by to přístřešek a najíst se. V mapách objevujeme, že za Velkým kopcem jeden je, tak se k němu šineme, 
okolo několika suchohřibů. Dobrých 300 metrů za Velkým kopcem je opravdu přístřešek ve kterým zřizujeme jídelnu a odpočívárnu. Vaříme si čaj a ujídáme vydatně ze zásob. Šusťa upadá do spánku, a tak nám pěkně plyne čas. Za hodinu a kousek ho probouzíme a jdeme dál tou pustinou k nejvyššímu vrcholu Český Kanady. Po kilometru překračujeme silnici č.151 Kunžak-Kaproun a za dalších 200metrů stojíme pod vrcholovým obeliskem. Vysoký kámen je nejvyšším vrcholem Český Kanady. Na vrcholu je mohutný skalisko s řadou balvanů. V 1. pol. 19. století byl na nejvyšší skále vztyčen sloup označující triangulační bod, který je dnes technickou památkou. Trochu se rozhlížíme zpod obelisku po krajině, pak odcházíme z vrcholu ke Kaprounu. Musíme po silnici, jiná možnost tu není. Hned na začátku obce odbočujeme na zelenou značku, vedoucí k zastávce úzkorozchodný trati. Kilometr za vsí, pod svahem je zastávka. Železniční správa uvažovala o zřízení zastávky Kaproun již před rokem 1930, avšak až nasazení motorových vozů řady M 11.0 umožnilo tuto myšlenku uvést v tento rok v život. Od tý doby v zastávce Kaproun zastavovaly osobní vlaky (až do přerušení provozu v roce 2022). Od 3. 10. 2022 byl na dobu neurčitou přerušen provoz úzkokolejných tratí, společnosti JHMD vypršela platnost osvědčení o 
bezpečnosti provozovatele dráhy. Prohlížíme si okolí zastávky i otisk J.D.Cimrmana, než se vydáváme po kolejích do následující zastávky Senotín. U zastávky v trávě odpočíváme a zdá se, že budeme zkracovat. Nedostává se nám čas a sil už taky moc nemáme. V Senotíně u odbočky na Kunějov je rozhodnuto. Kunějov a kamenej stůl vynecháme. Jdeme rovnou po silnici do Dobrý Vody. Až k Dolnímu panskýmu rybníku klesáme, nad Dobrou Vodu je to do kopečka a pak krátce dolu do Dobrý Vody. Nikde žádná hospoda, tak jdeme hledat dárce vody. Bágly shazujeme u pumpy s železitou vodou. Naproti slyšíme zvuky sekačky, tak obsluhu žádáme o vodu. Bez problému nám plní čutory, ukazuje nám bateriovou sekačku a taky říká, že voda z pumpy je taky pitná, no holt Dobrá Voda. Slunce už je hodně nízko, musíme urychleně dojít k lomu nad Číměří. Naštěstí už to není daleko, jen nějákych 1,5kilometru. Kilometr za Dobrou Vodou odbočujeme ze silnice na lesní cestu vedoucí nad lom. Ještě se zastavujeme u domělýho menhiru a rozhlížíme se nad lomem. Je půl sedmý, slunce je hodně nízko a v lese je docela šero. V místech kde kdysi stával hrad Beistein, hledáme příhodný místo k přespání. 
Písemné zprávy o lokalitě se nedochovaly, z archeologických nálezů vyplývá doba existence v 15. stol. Ještě v 19. stol. je popisováno dnes nedochované do skály vysekané schodiště, který umožňovalo přístup na vrcholovou plošinu. Na ní stála dřevěná stavba, patrně charakteru obytné věže. Jednoduchý objekt zřejmě plnil strážní a kontrolní funkci na zemský stezce z Raabsu přes Landštejn do Jindřichova Hradce. Okolo je to samý balvan, přesto nacházíme jakštakš rovný místo nad kterým stavíme přístřešek a rozestýláme. Vaříme si večeři, slunce hází poslední zbytky šajnů mezi stromy. Když došajnilo, zalezlo někam za obzor. A protože se už docela smrklo a je tma, jako v ranci, taky zalejzáme. Jen né za obzor, ale do spacáků. V nohách 20 a půl kiláků, tak netrvá dlouho než se ozejvá první pila chrápalka. Ráno vstáváme v 6 hodin, balíme si, vaříme snídani a v 7dum odcházíme kolem lomu do Číměře na autobus. V 8hodin přijíždí, kupujeme si lístky do Slavonic a obsazujeme sedačky u dveří. Jedeme přes Novou Bystřici, Albeř, Landštejn, Starý město pod Landštejnem do Slavonic. Znovu si prohlížíme Slavonický náměstí, než se vydáme k vlakovýmu nádraží, odkud nám jede o půl desátý vlak do HavlBrodu. Tady se loučíme. Jura se Šusťou jedou k Brnu, já přestupuju do vlaku na Hlinsko. Výluka je pořád platná, takže autobusem do Skutče. Přestup na vlak do Rosic nad Labem, další přestup na Hradce Králové. Půl hodinky počkat na spoj do Trutnova – Zelená louka a v 17hodin jsem doma. Vybalit, vyprat, umejt a můžu relaxovat po 52kilometrech :-). A to je konec zářiovýho vandru.
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video tady.
Itinerář zde.