Střela 2017 | Slim2009

Po roce se vydáváme znova podél Střely. Začínáme tam, kde jsme vloni skončili. Desátýho května nás železnej oř dovezl do Žihle, odkud jdeme přes Nový Dvůr do Rabštejna nad Střelou. V Novým Dvoře, stával zámeček, ve kterým byli vězněni za druhý války polský zajatci. Za jejich pobytu vyhořel. Ode Dvora odcházíme polema k Rabštejnu. Zastavujeme se na vyhlídce Hraběcí kříž a hnedle po vyhlídnutí, scházíme ke Střele, přecházíme kamenej, 65m dlouhej most z roku 1340. Za mostem se na silně svažitým terénu, pod dvěma hrady, rozkládá městečko Rabštejn nad Střelou. Není turistická sezóna, tak je všude pusto a zavřeno. Na náměstí chvilku odpočíváme, zavřenou hospodu necháváme za sebou a sestupujeme zpátky ke Střele. U jednoho z posledních domů prosíme o vodu a plníme všechny flašky i čutory. Než sejdeme až úplně ke Střele, prohlížíme si zbytky židovskýho hřbitova. Několik stovek metrů jdeme ještě po pravým břehu, pak řeku přecházíme po vyvýšený železný lávce. Po projití lužního lesíka, vycházíme na louku poblíž Horova mlejna, kde před i za mlejnem stojí řopíky vz.37, který byly součástí Plzeňský čáry. Stezka podél Střely, nás dovedla k bejvalýmu hamru. Každej hamr byl poháněnej vodou a měl náhon. Příchozí stezka vede zaneseným náhonem a v jednom místě náhon prochází nízkým tunelem. Stezka ho obchází po skalce kolem. Neustálým přelejzáním jsou kameny hladký. Jak si tak filmuju, tak mi hned po prvním kroku ujela kecka a protože jsem se narodil jako mrzák a mám, než dvě ruce, ve kterých držím foťák, tak mi chyběla ta třetí ruka, abych se mohl pevně něčeho chytit. Přitažlivost zemská vykonala, co měla. Řampnul jsem foťákem a hlavou vo tu skálu, přičemž se ozvaly rány a okamžitě vylítly sociální pracovnice do zadele. V kempu Železný hamr odpočíváme, já si kontroluju aparát a urovnávám myšlénky. Na protějším břehu dobíráme u pramene vodu. Pak pokračujeme k nedalekýmu Kozičkovu mlejnu. Je pozdní odpoledne. Po půl kilometru, se dostáváme na palouk u řeky, kde je ohniště. Vodu máme, takže rozbíjíme ležení, nosíme dříví, zapalujeme oheň a jíme to, co se může zkazit, například špekáčky. Po západu slunce se trochu ochlazuje. Jsme unavený, tak zalejzáme do spacáků a spíme. Ráno, je trochu kosa. Na spodní straně přístřešku se srazila voda, která čas od času ukápne na hlavu, ale větší překvápko se koná po vylezení ze spacáku. Ze spodu voda, ze shora led. Rozfoukávám oheň, přikládám klacíky, pak si beru foťák a všechnu tu krásu fotím. Ze spacáku vylejzají Sam s Němým, vaří vodu na čaj a připravujou snídaní. Končím focení a přidávám se k nim. Zpoza kopců se vyloupnul slunec, rozmrazuje to nestálý umění, zatím co my, si v poklidu snídáme. Pak balíme saky, ale i paky, vlastně celty. Ty jsou plný ledu, takže jsou asi o kilo těžší. Po zabalení, odcházíme údolím Střely směrem na Černou Hať. Kam ještě nedorazilo slunce, tam je furt jinovatka. Než vystoupáme do Černý Hatě, prohlížíme si rozvalinu řopíku, kde se natáčela scéna z Vorlova filmu Cesta z města. V Černý Hati žebráme zase o vodu. Dostáváme ji od jednoho domorodce. Chvilku kecáme s majitelem vodovodu, pak jdeme dál k Čoubovu mlejnu, kudy od nepaměti vedla zemská stezka, zvaná chebská. Betonovej most přes Střelu, měl bejt součástí okresní silnice Štichovice – Černá Hať, ale okreska nebyla nikdy dostavěná. Pod Martinem odpočíváme na louce, před stoupáním do Strážiště. Ve Strážišti na zastávce autobusu máme naději, že za čtvrt hodiny pojede něco do Mladotic. Naděje zhasla po půl hodině, díky internetu a idosu. Papír, teda jízdní neřád, snese hodně, jenže nuly a jedničky se rozhodně nemejlej. Jeden bus ráno, druhej večír a nic mezi. Tak šups, zu fuß do Mladotic. Operatívně měníme plán, a z Mladotic půjdeme po kolejích. K 1. lednu 1997 provozovatel ČD zastavil veškerou dopravu v úseku Čistá – Mladotice (21 km). Úsek nebyl zrušenej, byla tady zavedena dlouhodobá výluka ,, za účelem rekonstrukce trati”. Rekonstrukce trati byla zahájena až po pěti letech, ale jenom na části Čistá – Kralovice. Provoz na tomhle úseku byl obnovenej 12. prosince 2001. Do Mladotic obnova nedorazila, zato my jo. V Mladoticích na nádraží pauzírujeme. Regionova s obsluhou taky. Společně se rozcházíme v dobrým, oni jedou na Plzeň, my jdeme po vyloučený trati. Ta je poněkud zarostlá, navíc mostovka z motu, je odnesená. Díky tomu Sam s Němým brodí, já, přidržujíc se zábradlí, ručkuju na druhej břeh. Za mostem, se trať noří do neproniknutelnýho roští. Stěží se prodíráme vpřed i tam, kde už rostou stromy, proto postupujeme velice zvolna. Trať znatelně stoupá a tu hle, koleje odnesli indiáni i s pražcema. U nějákýho bejvalýho přejezdu, dáváme obědní pauzu. Celty přehazujeme přes větve a prostým odpařením vody, citelně odlehčujeme bágly. Po jídle se chvilku poflakujeme, jenže musíme dojít do kláštera. Tak teda konec odpočinku, zabalit a pár set metrů klopýtat po znovu se objevivších pražcích, až k přejezdu. Dál se radši přesunujeme po asfaltu, ze kterýho odbočujeme na polní cestu. IMG_8702_panorama Naposledy křižujeme bejvalou trať, pak se lesem i polema suneme 3 kiláky do Žebnice, kde odpočíváme na autobusový zastávce. Za Žebnicej začínáme klesat. Do Plasů se plasíme z posledních sil. Drobný občerstvení v Knížecím Pivovaru nám teda přišlo vhod. S nabranejma silama se plasíme dál, nejdřív álejí vzdechů, pak pěšinou podél Střely. Na kraji Nebřezin sedáme na lavičku, odpočíváme. Z lesa naproti něco vychází na louku. Z dálky to vypadá jako koza. Fotím ten úkaz a přiblížením na displeji zjišťujeme, že je to srnka, bílá jako sníh. Popásání netrvalo dlouho, stejně jako naše odpočívání. Začíná se smrákat, musíme si najít místo pro přespání. Procházíme Nebřeziny a za posledním barákem hledáme dobrý místo. Ještě kousek popocházíme, ale na lesní křižovatce zahazujeme bágly. Dneska nestavíme ani přístřešek. Lehká večeře, čaj, připravit ležení, šups do spacáku. Právě včas. Je skoro tma. V noci nepršelo, ani rosa nepadla, od spoda bylo měkoučko, to se nám to bucánkovalo. Po probuzení snídaně, zabalit a vyrazit. Stoupáme po zelený značce kolem hájovny Richardka k osadě Čečín. Z lesa vycházíme ve chvíli, kdy se spustil májovej deštíček. Naštěstí se v Dolním Hradišti schováváme v autobusový zastávce, dokud to nepřejde. Přešlo. Původně se měli naše kroky ubírat na skutečný hradiště, jenže mokrá tráva, nám v tom zabránila. Valy teda pozorujeme z uctivý vzdálenosti. Míjíme hradiště za Hradištěm, slejzáme ke kralovickýmu potoku, jenomže cesta se noří do toku a po mostu nebo lávce, ni zbla. Hrdinně se prodíráme mlázím nad meandrem. U druhý zákruty chytily Samovi a Němýmu saze v kanadách. Rách a cák, klopt i kruch, ladnými kroky potápěčů, jsou na druhý straně. Ale co já, já mám boty samou membránu, která umožňuje proudení vzduchu, tím pádem i proudění vody. Pár stovek metrů lamentuju, když se najednou zjevuje zúžení. Jsou to sotva tři metry šířky. To skočím! Předávám Samovi foťák a bágl. Pak se rozebíhám, na jedna, dva, tři, letím vzduchem, přičemž mám strach, abych neskončil v mezihvězdným prostoru, pak tvrdej náraz a šplouch. Nedoskočil jsem. Zřejmě špatnej výpočet trajektorie, případně nedostatek paliva. Příště si dám ke snídani fazole. Jedna bota suchá, druhá, lehce úplně plná. Jsme ale na druhý straně, a to je důležitý. Jdeme zhruba kilometr, když se situace opakuje. Potok se zařezává do svahu a tím nám zahrazuje cestu. Ještě jednou se pokoušíme obejít meandr. Kamzičí stezkou obcházíme vodu. Hahááá, to jsme na tě vyzráli potoku, haháá. Za meandrem se dostáváme na pohodlnou cestu, která se jako z udělání po párstech metrech zase brodí. Ještě jeden kamzík a je po nás. Nacházíme přijatelnější vejšku hladiny a hrdinně, se brodíme. Navíc, je čas oběda. Na haldě nacházíme ohniště, sestavujeme puzzle ve tvaru ohně, tak si vaříme jidlo, čaj a odvážnější se snaží usušit fusky. Po jídle a drobným vysušení, pokračujeme údolím. Zastavuje nás znova brod. Tentokrát překonáváme vodovodní tok, pomocí klacků a kmene, takže se už nenamočíme. Jdeme se kouknout k Čertovy hrázi. Před ní necháváme bágly na haldě břidlice. Haldy jsou pozůstatkem po výrobě vitriolu v 19tenáctým století. Ve stráních Kočínskýho a Kralovickýho potoka je několik štol. My našli jenom jednu pidištolu, dvě rozsáhlý nám zůstaly utajený. Kopidelským údolím stoupáme. Odpočíváme na další haldě, doufajíc, že na štoly přeci jen narazíme. Kdepak, nic takovýho. Na haldě má nějáká osada ohniště a totem, ale po štolách ani památka. Po odpočinku jdem podél potoka, jenže cesta se stáčí doleva ke Kočínu. U křížku odpočíváme. Průchod Kočínskou návsí proběhnul za úplnýho klidu, páč nikde není ani živáčka. Na konci vesnice svitla naděje na malý občerstvení, jenže jak to vypadá, už není potřeba ani hospod, natož škol. Pádíme dál do Kopidla. V Kopidle to žije, psi štěkaj, domorodci se poflakujou kolem baráků. Využíváme toho a žebráme o vodu. Dostáváme ji, takže je o jednu starost míň. Odcházíme skrze Kopidlo, ale do cesty se nám postavila zcela výjímečně otevřená “ Hospoda pod spálenou horou „. Do večera daleko, slunce, hic, únava, to příjde jedno vhod. Něž se odpoutáváme, dáváme dvě a k tomu fůru slaných tyček a brambůrků. Po podpisový akci mizíme do lesa. V prostoru Holýho vrchu, opouštíme modrou značku a hledáme místo pro spaní. Chvilku to dalo, ale máme flek, kde rozbíjíme, vlastně stavíme ležení. Za soumraku provádím úplnou očistu, koupu se v jeden a půl litru vody, oblíkám čistý prádýlko. S posledním světlem uleháme a spíme. Ráno vstáváme brzo. Balíme si, snídáme a odcházíme do Kralovic cape na vlak. Vylejzáme z lesa na silnici. Když se blížíme k horizontu, zjišťujeme, že klášter Mariánská Týnice, byl přestěhovanej k mysu Cannaveral. Fatamorgána trvala jen chvíli, za horizontem se objevily Kralovice. Zastavujeme se v místním Penny. Kupujeme si nanuky, petky s pitím, ale vlak na nikoho nečeká. Zrychlujeme krok, mastíme k nádraží. Koleje od Mladotic obsadily hordy mravenců, naštěstí směr k Rakovníku, ovládá furt ČD. Během několika minut se přiřítil „Hokajfón“ a zval nás, svým vrnivým zvukem dovnitř. Přeinvestovaný dráhy, nám umožnily vychutnat nesčetně pomalých jízd. V Rakovníku přesedáme do rychlýho rychlíku, takže v Praze jsme v cuku letu. Tady se loučíme. Sam a Němej svištěj na Tišnov, já se proplejtám k Černýmu mostu na autobus. Ke stanovišti číslo jedna, přijíždí zhruba 30tiletá bedna. Nebylo zbytí. Vkládám svůj osud do rukou muzea dopravy a umaštěnýho řidiče v tričku. Nic se za celou cestu z autobusu Karosa C734 neoddělilo a do Trauče přijel na čas. V Horňáku se spustil déšť a tím skončil vandr ke Střele.