Kovidová 3tí vlna komplikující úplně všechno, začala koncem dubna pomalu ustupovat a tak díky květnovýmu rozvolňování bylo možný určit
termín. Obvyklej komplikant, teda já, navrhnul termín vandru na 26.5-29.5.2021 protože jindy bych nemohl. To zase komplikovalo život Němýmu „Starostovi“, jenž ale nakonec přeci jen nejel. Tím pádem se v Praze na Smíchovským nádraží na nástupišti číslo 3 scházíme čtyři. Jura, Šusťa, Peťa a Já. Jak jsem vyrozuměl cesta vlakem z Brna pohoda. To autobus z Trutnova se lehce zašprajcoval ve dvou ucpaninách, ale spoždění nebylo velký. Vlak ze Smíchova do Klatov přijíždí přesně. Devět minut před půl jedenáctou R770 Berounka vyráží. Konečně máme čas na svačinu, jenže ejhle! Šusťa postrádá svoji somračku naditou jídlem. Chvíli ji hledá, než konstatuje, že zůstala na nástupišti. Trochu si z jeho utrpení děláme legraci, jako že zásahovka vyhodí somračku do luftu i s nádražím, nebo že hladoví nádražáci všechno sežerou. Na trati jsou ňáký uzle a než přijedeme do Klatov, máme 10minut sekeru. To znamená, že autobus do Sušice je f…pryč. Náhradní spojení jede za hoďku, takže má Šusťa čas nakoupit novej proviant. Pak už to jede jako dráha J. Klatovy-Kolinec-Sušice-Modrava. Celej den se počasí kaboní, je proměnlivo. Když už jsme konečně na startu v Modravě, začíná pěkně lejt. Vzhledem k tomu, že je kolem pěti odpoledne a leje, máme i tak dobrou náladu. Chvíli bloumáme v zastávce, pak vytahujeme deštníky a jdem. Zprudka stoupáme kolem Modravský hory na Cikánskou slať. Už neprší jen je všude mokro a okolo ni noha. Za slatí opět stoupáme, ale už mírnějc, až na Březník, kde funí studenej vítr. Je jasný, že dál už dneska nepůjdeme. Hledáme vhodný místo a po nějáký době ho nacházíme v lesíku za březnickou myslivnou. Přístřešek stavíme 1175m nad mořem v mlze a v šumění větru ve větvích smrků. Když se setmělo, jsme po večeři a uleháme. Spíme dlouho až do svítání. Vítr skoro zmizel, jen mlha je tu s námi. Jura nachází v 1.zóně parku barel ve kterým zapaluje bezpečnostní oheň, bezpečnostními zápalkami. Na takhle zabezpečeným ohni si vaříme snídani a ohřejváme zkřehlý kosti. Ohřátý, najedený strháváme celty, balíme se na cestu. Než vylezeme z lesa,
přijíždí k hájovně auto. Opatrně vylejzáme skze mokřinu k myslivně a u pramene si nabíráme vodu do čutor. Hájovna se zdá bejt otevřená, jenže není. Zaťukáním na okno se všechno mění. Pronajímatel otevírá, zve nás dál s tím, že elektrika je zatím odpojená, ale grog zvládne udělat i tak. Než ho vytvoří, jdeme omrknout Expozici Karla Klostermanna, na kterou si svítíme baterkama. Po návratu je grog připravenej. Hodnou chvíli popíjíme a hovoříme s nájemcem. Pak teprve odcházíme. Počasí je furt proměnlivý. Mlha se poflakuje po kopcích, sem tam zaprší. Na Ztraceným odbočujeme k Ptačí nádrži, pak odbočujeme za stálýho stoupání k Černý hoře. Počasí se trochu zlepšuje, sem tam vyleze puchejř, ale studenej vítr pod vrcholem ve 12set70ti je vlezlej. Když se sešikujeme, protože jsme se cestou do kopce roztrhali, scházíme dolu ke křižovatce U pramene Vltavy. Sedáme u rozcestníku, vaříme oběd a roztahujeme celty, aby uschnuly. Tady jsme za bukem, žádnej ledovej vítr. Ale hlavně vylezlo hřejivý slunce. Šusťa jde navštívit falešnej pramen Vltavy. Po odpočinku pokračujme po červený značce na Bučinu. Na bývalý Horní Zlatý stezce, vedoucí z Kašperských Hor do Fünsterau, v těsný blízkosti zemský hranice s Bavorskem, se od roku 1790 rozkládala nejvýše položená obec v Čechách. Za první republiky tu stávalo přes padesát domů, budova celního úřadu s kasárny finanční stráže, myslivna, hájovna, obecná škola a spořitelna. V provozu byly hotel Fastner, známý hostinec Zum Tiroler a později postavená Pešlova chata. Nově opravená kaplička svatého Michala, stojící u bývalé odbočky k pramenům Vltavy, pochází z roku 1891. Hotel Alpská vyhlídka byl postaven ve stejném stylu a na stejném místě jako byla původní Pešlova chata. Hotel byl návštěvníkům otevřen v roce 2010. Ale už v roce 2008 byla postavena signální stěna, jako připomínka jak vypadala skutečná železná opona. Z Mlýnský mýtiny nic nezbylo jenom pár opravených křížků a pamětní kámen. Původní cesta je dnes podmáčená. U křižovatky cest Chaloupky si prohlížíme zbytky po těžbě tononalitu, neboli křemenného dioritu. Přes Furik jdeme na Knížecí pláně z nichž zbylo torzo hřbitova a něco málo trosek kostela. Po osídlení zbyly jen
rozkvetlý ovocný stromy a vyrovnaný hromady kamení oddělující pozemky. Po povalech překračujeme slať u Červenýho potoka. Stodůlky taky neexistujou. Podél cesty se občas objeví několik vyrovnaných kamenů, zřejmě základy budov. U Žďárek opouštíme značku, abysme okouknuli menhiry na žďárecký hoře. Jsou tady sice panely s popisem, jen cesty k nim jaksi scházejí. Nacházíme je jen díky apce Mapy.cz. Protože už je pozdě odpoledne, hledáme kus rovnýho místa k přespání. Místo nacházíme na jižní straně pod vrcholem, ale že by bylo rovný, to zrovna není. Na nocování nám to stačí. Než se smrkne, stavíme přístřešek, rozděláváme oheň a činíme přípravy na noc. Ráno si na ohni vaříme vydatnou snídani, balíme si bágly a zahlazujeme stopy po nocležišti. Noc jsme strávili u zídky z rovnaných kamenů a podél ní pokračujeme v našem vandru. Lesem míříme k červený značce v čemž nám pomáhá navigace. Po nalezení značky putujeme ke Slunovratovým neboli Pohanským kamenům. Pohanští obři jsou dva menhiry stojící na vrcholu skály. Usuzuje se, že mohly sloužit k určování data letního slunovratu. Jejich německý název zní Heidensteine nebo též Heidenmicheln – pohanští obři. Východní z nich byl v minulosti několikrát povalen a jako ležící též popsán v knize Tajemná místa Pošumaví. V roce 2003 byl příznivci megalitů opět postaven přibližně do původní polohy. Návštěvníci tedy mohou spatřit působivou dvojici menhirů, která přivedla kdysi českokrumlovského badatele Schefczika k názoru, že jde o vizíry ke sledování data letního slunovratu dle východu slunce. Ten se měl na místním horizontu odehrávat v azimutu 53°. Odtud byl odvozen i další název kamenů Sonnwendsteine, to jest slunovratové kameny. Oba kameny jsou aktility, tj. vyzařují energii kamene. Dlouho se nezdržujeme, protože fouká. Navrhuju jít zkratkou rovnou dolu z Homole, ale trochu víc jsem podcenil terén. Nejdřív to nebylo tak krpatý, jenomže pak co krok to 1/2metr dólu. Popadaný stromy se nám pletly pod haksny, pramenící prameny čvachtaly, les houstnul. Než jsme se sobě navzájem ztratili z očí, našel Peťa jelení paroh. Ihned provádíme zkoušku, komu by padnul nejlíp. Pak ho pokládáme, tam kde
byl a překračujeme bludnej kořen. Po nějákou dobu se nevidíme, jen občas je slyšet prasknutí větví. Shledáváme se až na cestě a spolu jdeme k Jelení stezce, což je normální asfaltka do Strážnýho. Ve Strážným si u prvního občerstvení, dáváme občerstvení a pak pokračujeme okolo liduprázdných, ale otevřených tržnic k bývalýmu Splavskýmu mlejnu. Cestou obdivujeme bicykl vrostlý do roští u rozpadajícího se baráku, práci bobra a most skoro rozpadlej až do vody, kterej musíme přejít, pokud ho nechceme obejít několika kilometrovou zacházkou. Z radosti, že jsme přežili, vyndáváme jídlo a vydatně svačíme. Posilněný jdeme na rozcestí bejvalýho Dolního Cazova. V dubnu 1945 měla americká armáda překročit československou státní státní hranici z Bavorska přes Kunžvartský průsmyk směrem na Strážný a dále přes horní tok Vltavy na Vimperk. Na místo přechodu přes říčku Řasnici byly vyslány bojové jednotky 5. US pěší divize. Ty byly následně vystřídány ženisty, kteří postavili ženijní most pro přesun amerických tanků. Po překonání říčky vedla silnice do Dolního Cazova vzdáleného asi 300m od státní hranice. Do obce Strážný přijel první tank 1. května 1945. Ženijní most přes říčku Řasnici tvoří čtyři díly mostovky typu M2-Treadwey. Jsou to dvě kovové lávky asi tři metry dlouhé a půl metru široké. Po prohlídnutí mostovky pokračujeme na Mlaka. Kousek od rozcestí schováváme bágly do lesa a jdeme omrknout hraniční závoru neboli „objekt zváštního zařízení Ippen“ na hranici u Bishofreutu. Po návratu pokračujeme na Krásnou horu, kde byli ještě v roce 2004 krásný výhledy do Bavor. Teď pastviny zarůstaj. Za Spálencem mizíme v lese a hledáme místo pro poslední přespání. Počasí straší deštěm, ale naštěstí z toho nic není. Šusťa se vrací z průzkumu a vede nás na místo, kde si stavíme přístřešek. Večeříme, klábosíme a po setmění uleháme do spacáků. Ráno vstáváme do slunečnýho dne. Vaříme si bohatou snídani a naposled balíme bágly. K nádraží do Novýho Údolí to máme nějákých dva a půl kilometru a odjezd je ve 1/4na 10. V prostoru hraničního přechodu si prohlížíme zařízení Pošumavský jižní dráhy, ve
freešopu kupujeme dárky a probudivší se obsluha „Krčma vagónu“ zapíná pípu, aby natočila první tři krýgle dne. V devět přijíždí náš vlak. Nastupujeme, usedáme a pak se necháváme vézt do Budějovic. Bohužel z Budějic do Veselí nad Lužnicí je výluka a jedeme autobusem. V Praze se loučíme a jedeme domů.
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video tady.
Odkaz na fotky od Šusti tady.
Itinerář zde.