První jarní vandr, takříkajíc vandr na rozeběhnutí, proběhl v předvečer a předednem velikonoc. Úplně přesně to bylo 6. – 8.4.2012, tedy těsně před pondělím se zajíčkama, kuřátkama, řechtačkama a vejpraskem něžnýho pohlaví. Veškeré přípravy se jako vždycky, nerozeběhly samy. Rozeběhl je sám Sam a naplánoval návštěvu několika hradů a rozestavěného rychlostního smetiště, dříve A88, budoucí R43. Do klidného plánování a zveřejnění trasy, se trochu vklínila zákeřná nemoc jednoho a sadomasochystická choutka druhehého spolupracovníka. Pro zvědavce uvádím, že zlá nemoc se zove Kronova ( neplíst s Kronerem – to je herec ), no a sadomasochysta si přerazil nohu vejčtvrt ( odborně na čtyři půlky ), při vystupování z auta. Jak 100hoven. No samozřejmě 200hoven. Nezbylo než doklepat směnu a na vandr vyrazit po práci. Nemoha se tedydostavit na start 1. etapy, přijel jsem alespoň do cíle téhož dne, teda v pátek podvečer. 
Tentokráte dostala příležitost autobusová doprava a nezklamala ani v nejmenším. Ostatně ČDráha zrušila osobní dopravu tímhle směrem a od Nového roku to ani jinak nejde než autobusem. Městečko Trnávka mě uvítalo zamračeně. Naopak Jura byl usměvavý a po poplácání ramen ,pocelování tváří po soudružským způsobu :-), odcházíme do jedny z místních taveren. Uvnitř se dozvídám krutou pravdu. Jsme tři. Já, Jura a Šusťa. Marcel nemohl a ostatním se buď nechtělo nebo nechtělo se. Týhle krutý pravdě se nedá čelit jinak než si dát jídlo a řádně tu krutou pravdu, že už se mnou nikdo nechce jezdit, zapít pívem. Po pár kríglech zlatavého moku už nepláču žalem ale protože nás kasírujou a lifrujou ven, do chladné noci. Bereme bágly, vodu, makaka a hybaj na zřícenej hrad Cimburk, vypínajícím se nad Trnávkou. Mraky se zlověstně mračí, straší nás nizkou oblačností a právě proto roztahujeme ilegality. Připravení na déšť uléháme pod hradbama. V noci padne několik kapek ale mraky se nad ránem vytratily. Ráno nás vítá slunečný den s chladnými proměnlivými větry. Nejenom větry, ale ještě někdo nás vytahuje ze spacáků. Jsou to pořadatelé pochodu Moravská Třebová – Cimburk, kteří tady v cíli budou rožnit, smažit a čepovat pro ušlé pocestné. My máme ale vznešené cíle v nedalekých Biskupicích a proto balíme, sestupujeme z Cimburku do Trnávky. 
Přestože spěcháme na autobus, někteří ( jmenovitě Šusťa ) nevydržel a musel si jít něco koupit do místního kvelbu s koláčí. Mezitím se přivalil náš antabáč. Nastoupili jsme a čekali jak to dopadne se Šusťou. Když vylezl z krámu, rozhlížel se jak holub na bání, jako by tam žádnej autobus nestál. Nakonec nastoupil a tak jsme zase byli všichni. V Biskupicích bylo klidno. Zámek se v poklidu rozpadal, na návsi visela nejdelší pomlázka a mladíci v černých oblecích s klapačkama a řechtačkama, obcházeli žebrotou dům od domu. Spatřiv nás jeden havran s řechtačkou, pravil: „Bacha paragáni jdou!“ A my vopravdu šli, para galáni hadr . Mířili jsme na hrad Plankenberk. Kastelán nás čekal od lesa a my přišli přes kopec. Trochu prudkej kopec ale jinudy to prostě nešlo. Leda by sme se vrátili a obešli to jinudy, ale to by nám zase mufloni nepřeběhli přes cestu. Na hradě už dlouho nikdo evidentně nebydlí. Kastelán nikde, brána nikde, kolem dokola nikde nic, jenom cedule na který je nápsáno cirka tohle: „Jednoho roku založeno, takovým a makovým rodem, zničehoš nic opuštěno a pak už jen pusto a prázdno.“ No a teď my a tady. Na oslavu si každej dal něco ze zásob. Malinkatý odpočinek, někteří i chrupec na slunci a pak zpátky na Biskupice ale jinou cestou, přes Hrubé kolo a Flintór. Jak tak slejzáme z toho kola do Biskupic, začíná se ochlazovat a u vlakovýho nádraží je vítr docela studenej. U Biskupickýho mlejna fičí zase o trochu víc a na půl cesty do Vísky u Jevíčka fučí ledovej severák a sem tam padne kapka. Vytahujeme kulichy, šály, Šusťa občas honí po poli slamák. Ve Vísce by sme si něco dali v mísní hospůdce, ale nechtěli naše peníze a ještě tvrdili, že maj zavříno. Díky tomu šel deštník auf, neb wasser šel nieder. Hned za Vískou pro nás začala Dálnice A88, neboli Exteritoriální Autobahn Breslau-Wien z roku 1938. Na mnoha místech jsou postavený mosty, propustky a dálniční těleso, jako zářezy i náspy. Během čtyř let se z téhle dálnice, částečně vybudoval pouze úsek mezi Brnem a Městečkem Trnávka. Někdy v roce 1940 začala stavba zvolňovat a do roku 42 se úplně zastavila. Po sedmdesáti létech, přišla naše chvíle na revizi stavby. Na naši pochůzce je závislá revitalizace a uvedení v život R43. Myslíme si, že stačí uklidit tisíce tun odpadků a 
harampádí, pokácet statisíce metrů stromového náletu, to samozřejmě z naších daní a pak to celý dodělat za nekřesťanský peníze daňových poplatníků. Nakonec vybírat rychlostní poplatky, aby si něčí kapsa přišla na svý. No prostě takovej normální tunel z Moravský Třebový do Brna. Fůra mostů a propustků vypadá jako by je někdo postavil nedávno. Nikde nezatejká voda, pískovcový obložení i spárování v naprosto perfektním stavu. Ale s tím by si Eurošmejdia a Skunkska dozajista lehce poradila, aby do těhle staveb zatekla nějáká ta voda a mohlo se to opravit už do půl roku od otevření. Cesta nám teda ubíhala až na dešťový přeháňky, klidně. Jen nebejt tý vyskočivší kočky z opuštěný kůlny. To se stalo tak: “ Bylo už pozdní ubrečený odpoledne a kluci se chtěli porozhlídnout po suchým místě na spaní.“ Na tělese dálnice, se v křoví objevila opuštěná ( aspoň si to Šusťa a Jura mysleli ) kůlna. Vydali se obhlídnout tu budovu ze dřeva. Pomalinku otevřeli vrátka, nakoukli dovniř a najednou se od stropu odlepila bílá kočka, plavným skokem oba přeskočila a prchla do křoví. Vyděšeni k smrti, jsme radši pokračovali v krasojízdě. Obkroužili jsme Velké Opatovice a v místě, kudy měla vést přeložka železniční trati a silnice pod dálnicí se vydali do Opatovic najít
odpočinkovou hospůdku. Naše kroky vedla železnice a tak nebylo od věci, zastavit se na nádraží, zdali by tam, se nedalo přespat. Dalo! Pokud by nás nevyhnal výpravčí, dozajista by nás mohli rušit ranní cestující. Ale byla to varianta k uvážení. Od nádraží však už rychle do nějáký ty občerstvovny. Na autobusáku jsem se rozhlížel, jestli by mi ráno nejel nějákej ten bus do Hradce Králové. Nejel. Našli jsme poměrně prázdnou osvěžovnu „U rockové pípy“, jedným a spícím hostem byl jakýsi umouněnec. Bylo tady teplo, vařili, tož zůstali sme. Od stropu vysela kytara, po stěnách byly paličky, gramodesky a blány z bubnů. Postupně se logál zaplnil místníma rockuchtivíma zákazníkama. Čas krásně plynul při popíjení a poslopuchání Rádia Beat. Ale ani tady se nezahálelo. Dohodli jsme postup na ráno. Půjdeme ještě pár kilometrů po dálnici a vandr zakončíme na nádraží v Šebetově odkud pojedem domů. Nezůstalo teda u původního plánu svištět zu fuß až do Skalice nad Svitavou ale to podstatný se nám podařilo vidět. Teď ještě najít dobrý místo na spaní. Na nádraží bylo sice pořád otevřeno ale představa, že mě někdo bude ráno překračovat, to bude lepší spát pod mostem. Jura navrhnul most, kde vlak a polní cesta podjíždí A88. Ostatně je to kousek od již zmiňované boudy s kočkou. Za nádražím sice tma jako v pytli, ale hvězdy nám svítily do kroku na poslední půlkilometr chůze po kolejích. 
Pod mostem jsem opět kveruloval: “ Co když ráno pojede rolník na pole!? Tady nikdo nikam nejezdí, pravil Jura. Nejezdí? A od čeho tady jsou ty vyjetý koleje! Asi od krtka s kapsama, pravím já. Kdo by tady jel, prosím tě, řekl Šusťa. No asi někdo, kdo taky bude chtít projet, třeba opilec na čtyřkolce, zase říkám já. Tobě se furt něco nezdá, remcali obá dva. Já si jenom tak představuju, jak tady někdo jede a nevidí nás. prásk a koukám sem mrtvej. Jak bych to doma vysvětlil, říkám zase já. No dobře, pravili Jura se Šusťou.“ Zase jsem je zavalil svými pádnými argumenty a oni povolili. Tak se stalo, že pod mostem nespal nikdo. Namísto toho jsme si ustlali na mezi vedle mostu a spali až do rána. Ani ráno nebylo teplejc než večer. Sice už tolik nefučelo jako včera, zato než se nám podařilo zabalit bágly, začala chumelenice. V dubnu už nemá tu sílu a tak to za pár minut vzdala. My se vydali po tělese dálnice směrem k cíli cesty. Snídaně se konala stylově na dálničním náspu, toho času používaným jako složiště kmenů. Po vydatné snídani už zbývalo několik mostků, propustků a dojít na nádraží v Šebetově. Na nádraží se trošinku zastavil čas asi tak v padestých létech. Suchý záchody, celý nádraží hodně použitý. Všechno ale klapalo jak mělo. V přesně stonovenou minutu stál před staniční budouvou orchestrión a zval nás svými otevřenými dveřmi dovnitř. Ani na chvíli nebylo nutný váhat s nástupem do vozu. Venku se totiž zase začal snášet ledově studený sníh a foukat severák. Nádražní kočka se choulila u misky s granulemi, výpravčí už chtěl zase do tepla výpravny a tak dal pokyn, po kterým orchestrión rozehrál svoji písničku, nejprve zabouchnul dvéře, pak motor zavyl ve vysokých otáčkách, kola se pomalinku začala otáčet a za tohohle kvílení nás začal orchestrión přiblížovat k domovu. Ve Skalici nad Svitavou došlo na loučení. Jura se Šusťou do Tišnova, já do Trutnova.
Fotky a videa jsou tady Profi trasy: den1 den2
Video ke stažení v HD: A88_duben2012