Najít datum, kterej by vyhovoval všem, nebylo jednoduchý. Jura tedy rozhodl tak, že jsme jeli ve středu 17týho května. Sraz v Čáslavi na vlakovým nádraží. Ať jsem hledal jak hledal, spojení stálo za starou blažkovou. Přestupovat minimálně 5x, nebo jet přes Prahu se mi opravdu nechtělo. Nezbylo než jet Ignácem a zanechat ho u čáslavskýho nádraží. V 8:55 stojím na místě a ještě než se vyprostím z pásů, něco mi cloumá vozidlem. Je to Jura, připlíživší se z poza nádražní budovy. Vítám se s Jurou a Peťou. Šusťa je kde? Přijede zejtra večer, ještě musí přeposunovat několik nákladních vlaků. Vyndávám bágl z kufru a přesunujeme se na zastávku autobusu, neboť nám to jede v devět. Pokérovanej řidič s prstenem od Arabely a příjemnej jak pondělní ráno, nám prodal jízdenku, zavřel dveře a vyrazil. Za dvacet minut stojíme v Babišově ráji. Vlastně u pole žlutě kvetoucí řepky u Paběnic. Nasazujeme bágly a vyrážíme vandrovat. Na všechny strany to vypadá na fádní skoro rovinatou krajinu. Po sto metrech asfaltu silnice č. 339 odbočujeme vpravo na polní cestu, kde je vidět jak poslední dny vydatně pršelo. Teď je sice slunečno, ale vítr je docela studenej. Dlouhý pole tak dlouhý nebylo asi proto, že se cesta stočila vlevo do údolí k Medenickýmu potoku. Ještě nejsme na cestě ani kilometr a je tu překážka. Potok tu je, cesta tu je, ale kde je mostek? Není! Potok není sice kdoví jak širokej ale přeskočit ho s plným báglem?! Pomohl padlej stomek a zúžení toku. Cesta ke Karáskovu mlýnu teď vede do kopce, protože podél potoka to dál nejde. Vystoupáme do Lomce ale hned u prvního baráku zase scházíme dolů ke mlejnu. Přecházíme potok přes mostek a zhruba po sto metrech potok znovu přeskakujeme, abysme znova vystoupali nad údolí k tvrzišti Lomec. Tvrz ze 14. století, která byla sídlem lomeckých zemanů uváděných roku 1385 i krátce poté. Další osudy tvrze ani doba zániku nejsou známy. Ze dvou stran tvrz chránil dochovaný příkop, zbylé strany nad údolím díky strmým svahům umělý opevnění nepotřebovaly. V severní části tvrziště je patrný náznak obdélné budovy. Jsme nad údolím a funí tady ledovej severní vítr, tak se oblíkáme a jdeme na 500metrů vzdálený Třebonický hrádek. Hrádek stával na úzkým skalnatým ostrohu, na západě a 
jihu spadající strmými svahy do údolí Medenickýho potoka. Od pokračující planiny na severu a povlovnějšího svahu na východě byl chráněn hlubokým příkopem a valem, přičemž se opevnění přibližně uprostřed východní strany, v místech zřejmě recentní přístupové šíje přes příkop, více zalamuje a stáčí k jihu. Zbytky případných staveb nejsou na povrchu lokality patrný, navíc se při povrchových sběrech zatím nepodařilo získat žádný archeologický materiál pro dataci osídlení. Proto byl hrádek pouze rámcově zařazen do 13.-14. století. Na skalnatým ostrohu si dáváme jídlo a odpočíváme. Najedený se posouváme o necelých 300metrů na světe div se, hradiště! Hradiště zaujímá plochu široký trojúhelný ostrožny, ze tří stran dobře chráněný skalnatými svahy. Pouze na severní a severozápadní straně bylo nutný zbudovat šíjový opevnění proti pokračující ploše planiny a dodnes se zde dochovaly mohutné pozůstatky příkopů a valů. Historie a okolnosti vzniku hradiště, nejsou dosud uspokojivě vysvětleny, a to i vzhledem k absenci archeologických nálezů. Zatím je jeho existence kladena nejspíše do 12. století, kdy mohlo být využito jako kolonizační opěrný bod a útočiště. Od hradiště jdeme dolů do údolí po strmým úbočí rovnou k Medenickýmu potoku. Pohled do mapy, rekognoskace terénu, kde že jako ten Horní lom leží. No jasně, za potokem! Nacházíme místo kde překračujeme tok a vydáváme se do protilehlýho svahu. Horní lom leží asi 400 m od středu obce Třebonín je to vlastně rozsáhlý zařícený převis kopírující okraj starýho lomu, o němž máme první zprávu z roku 1843. Celková délka podzemní chodby je 60 m při průměrný šířce 10 m a výšce 14 m. Chodba je podepřena skalními pilíři. Podzemním dobýváním mramoru, který sloužil buď jako stavební či ozdobný kámen anebo ještě častěji na pálení vápna se setkáváme v oblastech chudých na vápenec. Lomy obvykle sledují vápencovou polohu, která se noří do rul či amfibolitů. Prolejzáme vyrubanou dutinu a vydáváme se ke Spodnímu lomu, opět přes Medenickej potok, tentokrát mělkým brodem. Spodní lom je tvořenej dvěma zatopenýma komorama o délce asi 30 m. Z údolí se vydáváme okolo Mlejna Vápenka na Třebonínskou náves. Peťa si fotí pomník padlých z 1. 
války a já s Jurou jdeme k původně románskýmu kostelu, založenýmu nejspíše koncem 12týho století ale pravděpodobně už kostel stál v roce 1194. V tý době byl zasvěcenej svatýmu Kříži. První písemná zmínka, v níž je uvedenej pod latinským označením Alba ecclesia, pochází z druhý poloviny čtrnáctého století. Pozdějc byl kostel upraven a rozšířen v gotickým, renesančním a barokním slohu. K rozšíření lodi a presbytáře došlo v roce 1790. V průběhu dějin se změnilo zasvěcení. Kostel je uváděn jako zasvěcený svatýmu Matoušovi nebo svatýmu Matějovi. Při zdi kostela jsou starý náhrobní kameny. Na osmi kilometrech to bylo docela dost rozmanitých památek a pět brodů. Dobrý ne?! Jsme z prvního údolí venku. V dáli komíny Chvaletický elektrárny, v blíži čáslavská skládka odpadů, no a vůkol kvetoucí řepka. Zcela neromantickou krajinou se přesouváme zhruba kilometr asfaltkama do další romantiky. Než odbočíme znova do přírody, fotíme si u Paběžovickýho potoka opuštěný kamenný mostek původní cesty na Hraběšín. My ale odbočujeme za novým mostem vlevo a lesní cestou jdeme k Chedrbí, který po dvou kilometrech jen lízneme a hned zase odbočujeme do úzkýho údolí, potoka Klejnárka. Po půl kilometru za Chedrbím u limnigrafu odpočíváme, netuše co nás za zatáčkou čeká. Když se odpočatí dostáváme za zatáčku, hledíme do vod brodu. Co s tím? Jura se mnoho nerozpakoval a vyrazil. Voda nejenom že se nerozestoupila, ale vrchem, ba i gore i texem mu vnikla dovnitř. S Peťou se řehtáme na celý kolo ale rozhodně Juru nenásledujeme. Hezky se pokoušíme najít jinou možnost. Pohledem do mapy zjišťujeme, že cesta se za zákrutou zase vrací na naší stranu, následujícím brodem. Jdeme teda proti proudu a pro tentokrát vítězíme. Po 100metrech řídkýho kakamrdí jsme u brodu, jenomže Jura stojí na druhý straně Klejnárky. Protože už má nabráno, brodí se k nám. Ujdeme 200 metrů a je před náma další brod. Kdepak to ne! Jakási cesta vede po našem břehu, tak ji následujeme. Bohužel mizí v porostu, ale za křovím vidíme pole, tak jdeme tam. Díky tomu obcházíme zákrutu potoka vrchem a ke studánce u Jánskýho mlejna přicházíme s vrchu příjezdovou cestou. Studánka 
je ale prázdná. Nezbejvá, než si jít pro vodu do mlejna. Naštěstí je obydlenej a vodu dostáváme. 300 metrů za mlejnem stojíme zase u brodu. Nacházíme cestu podél skály a do vody opět nemusíme. Skála nás sice pustila, ale hned za ní musíme do prudkýho kopce zarostlýho ostružiním. Peťa šel napřed a zmizel nám za obzorem. Jura mi razí cestu, proplejtáme neprostupným porostem vysokým do půl pasu. Nohy nám ovinuly trnitý šlahouny ostružiní. V prudkým klesání ujela Jurovy kecka a jak širokej, tak dlouhej padnul do trní. Rozdrásal si ruku, až krev stříkala. Několik seknutí mačetonožem a jsme z toho venku. U brodu si opláchnul krev a zase můžeme pokračovat. Dlouho nám ta cesta nevydržela a je tady zase brod! Původní název vandru byl: Hornosázavskou pahorkatinou … Vysočinou. Jenže to nevydrželo ani den. Finsko je zemí tisíců jezer a Island tisíců vodopádů a gejzírů. V tom případě se náš vandr mění na „Vandr tisíců brodů!“ Tak tenhle brod, tak ten nám neunikne! Boty a fusky dólu, kaťata vyhrnout, boty uchopit a brrrrrr, to je ledový, šutry píchaj a smekaj se!!!!! Tři nekonečný metry brodění, voda do půl lejtek. Stojíme na suchý zemi a ta pálí, pálí a píchá! To se nedá vydržet. Nasazovat boty nemá cenu, po 70ti metrech je další brod. Cesta je tentokrát blátivá a studí jako čert. Je tu další brod a kruci není kolmo přes vodu, ale šikmo, takže dobrých 10metrů brodění. Jdeme podél břehu, snažíme si nadejít a zkrátit hluboký brodění. Kdyby bylo dno alespoň písčitý, ale není. Je to pekelný a v proudu jsou větší smekavý kameny. Rychle to prostě nejde a voda pálí a pálí. Ani né tak voda jako dno. Jsme zase venku z vody, ale chůze po suchu vůbec nepomáhá. Ostrý kamínky píchaj do rozmočených chodidel. Pět brodů za sebou a ten poslední už je příšernej. Osušit haksny a šup do bot. Jdu bez fuseklí, co kdybych se musel zase zouvat. Další brod je po půl kilometru. Naštěstí se už brodit nemusíme, zůstáváme na levým břehu a jdeme dál proti proudu Klejnárky. Nacházíme žlutou, dávno zrušenou turistickou značku a po ní jdeme až na místo dnešního kempu, pod skálou u potoka. Je tu ohniště a to se hodí. O půl šestý stavíme přístřešek, rozestýláme si, zapalujeme oheň. Nohy už jsou zase v pohodě, 
omrzliny nebo snad i opáleniny zmizely. Špekáčky, v případě Peti řízek, asi sto první dneska a čaj nás uved do naprostý pohody. Smrkává se, tak si jdeme lehnout. 17ti kilometrový pochod miliónem brodů a šumění potoka vykonalo svý. Než si pokecáme už chrupeme až do rozednění.
Ráno se štracháme ze spacáků, balíme, vaříme na ohni čaj. Peťa vytahuje ke snídani zase řízek. Evidentně má v báglu celý prase J . Po snídani dobalíme, zhášíme oheň a odcházíme. Za tábořištěm se potok přimknul ke skále, ale žlutá značka tudy někudy musela projít, takže procházíme i my. Peťa využívá padlýho stromu jako mostu a přechází na druhou stranu. Jura si není jistej a tak se oba vydáváme dál zátokou, až k místu kde nás zastavila vysoká skála. Vracíme se brodu. Boty a fusekle dolu. Nevyhnutelný je tady. Peťa už na nás čeká. Tím že přešel strom si tohle může odpustit. Lezu do brodu jako první. Voda je dneska ňáká teplá, ale u dna zase pálí a kameny se smekají. Na druhý straně, se rychle osušit a obout boty. Doufejme, že to je náš poslední brod. Jsme na pravým břehu ve směru našeho usilovnýho pochodu. U Svatýho Huberta chvilku odpočíváme. Jura chytá vlka na lavici z pravýho řezanýho kamene. Za dalším ohbí toku Klejnárky se zjevuje na druhým břehu skautskej tábor. Sestává z několika dřevostaveb a mostku k nim. Přecházíme a prozkoumáváme co to je. Peťa objevuje rezatý kolo a projíždí se na něm. Zase se vracíme na náš břeh a pokračujeme k Doudovskýmu mlejnu. Krátce ještě navštěvujeme ruinu srubu u cesty kde se zastavil čas a zůstala rozehraná karetní hra. Dvěstě metrů a jsme u soutoku Klejnárky a Vranidolskýho potoka. Sláva je tu lávka! Bohužel jenom k soukromýmu domu. Vracíme se za lávku, snažíme se to ňák obejít, ale cesta končí jak jinak brodem! Už né, už nechceme. Jdeme dál cestou necestou snad to někde pude, vždyť Klejnárka je už poloviční. Hmm nejde to. Na druhým břehu jsou ruiny Doudovkýho mlejna a dál se rozkládá Mongolsko! Na zplanýrovaným pozemku stojej jurty?! Jo stojej! Obcházíme Mongolsko obloukem a za ním, jako z udělání strom přes tok. Využíváme ho k překonání toku. Skrze Mongolskou osadu se dostáváme k Doudovskýmu mlejnu. Prohlížíme si ho a pak se jdeme 
podívat na místo, kde bylo v roce 1934 nalezeno 300 pražských grošů. Tuto událost připomíná nápis vytesaný do kamene. Nad památníkem nálezu grošů je ještě jeden. Trampský památník obětí věku. Vracíme se zpátky k mlejnu, vydáváme se pryč z údolí Klejnárky do Opatovic. Za kostelem u antukovýho hřiště, shazujeme bágly i boty a odpočíváme. Po několika desetiletích si musím zalepit puchejř mezi prsty. Rozmáchaný nohy z brodu si vybíraj daň. Nejsme v údolí funí studenej vítr, radši si oblíkáme mikiny. Odpočatí jdeme po silnici do Zbýšova, kde jak doufáme, bude otevřenej obchod. Procházíme liduprázdnou obcí, okolo vodyprázdnýho rybníka, dvou opuštěných hospod, kolem domku sběrače odpadu, abysme přišli k zavřenýmu obchodu smíšeným zboží. Co naplat, pokusíme si odchytit domorodce a vyžebrat pár litrů vody. U jednoho z domů se nám daří a tak můžeme pokračovat ještě zhruba 300metrů za Zbýšov, kde odbočujeme mimo silnici do lesa a na vhodným plácku si vaříme na liháčích oběd. Je jedna odpoledne a moc jsme se neposunuli, jen asi 10kilometrů. Po obědě se vracíme na silnici. Asi za 300metrů je vedle současnýho mostu vidět kamenný předchůdce. Fotíme si ho. Peťa se chce jít podívat na křížek nedaleko od tud. Nevrací se, tak jdeme najít křížek a taky Peťu. Abysme se nevraceli, jdeme souběžnou cestou a na asfaltku se vracíme o pár set metrů dál. Za dva a půl kilometru stojíme v Chlumu u zříceniny hradu. Hrad byl vybudován na místě hradiště ve druhé polovině 13. století nejspíše předkem rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka, Blehem, či později jeho syny. Tento starý český rod, který přesídlil z Litoměřicka do Čáslavského kraje v první polovině 13. století, vlastnil hrad téměř 300 let. V 15. století byl hrad rozšířen a opevněn. Během třicetileté války byl několikrát poničen císařským vojskem a poté zpustl. Kámen z hradu byl použit jako stavební materiál při obnově poničené vsi. Ze zástavby jádra, která zřejmě obepínala celý jeho obvod, se dochoval jen fragment východního palácového křídla s otiskem roubené komory. Sklepy – jde o tři místnosti, vzájemně propojené. Vchází se klesající šíjí do prostřední místnosti. Sklepy jsou zasekané do skály a chytře ji využívají. V západní místnosti se 
nachází studna, zasekaná do skály. Po prohlídce sklepů si nasazujeme bágly a pokračujeme přes Novou Chraňbože, za kterou odbočujeme na lesní asfaltku. Bohužel je na ní větší provoz než na státovce. Probíhá tu těžba a „kůrovci“ jezděj jak smyslů zbavený sem a tam. Až na konci týhle cesty vídíme těžaře v plný kráse. Drtič drtí hory větví a třísky hází do kamijónu. Necháváme je drtit a za vykáceným lesem přicházíme k louce stoupající a vedoucí do Hroznětína. Jsme na nejvyšším bodu dne. V dáli dvou kilometrů na nás vykukuje číhošťskej kostel. Někde pod ním se nachází Geografickej střed ČR, kam přicházíme po 22ceti kilometrech ve čtyři odpoledne. Obsazujeme na pár minut přístřešek a těšíme se, jak si dáme něco v místní hospodě. Netrčíme ve středu ČR dlouho, vždyť je čtvrtek a odcházíme na náves. Překvapení! Ve čtvrtek je hospoda zavřená. Tady mělo dojít k setkání se Šusťou, ale nedojde. Jdem se alespoň podívat ke kostelu, kde se měl odehrát v roce 1949 zázrak. Dne 11. prosince 1949, na třetí neděli adventní, se v číhošťském kostele při dopolední bohoslužbě a právě během Toufarova kázání, ve chvíli, kdy posunkem levé ruky ukazoval ke svatostánku (pravou ruku měl v době pohybu kříže položenu na hrudi), rozkýval dřevěný oltářní křížek postavený na svatostánku a zůstal stát nakloněn a zkroucen s mírným převisem směrem ke kazatelně. Záhadný úkaz vidělo 20 svědků, sám Toufar nikoliv. Farář Toufar byl obviněn, že zázrak zinscenoval, večer 28. ledna byl zatčen a dopraven do Valdic. Případ byl svěřen vyšetřovateli Ladislavu Máchovi. V noci z 23. na 24. února byl Toufar ve značně zbědovaném stavu, způsobeném Máchovými vyšetřovacími metodami, dopraven do Číhoště, aby se účastnil „rekonstrukce“. Akce byla filmována a získaný materiál měl posloužit k propagandistickému filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Mělo být ukázáno, že farář při kázání kříž rozpohyboval pomocí drátkového zařízení maskovaného květinami (jde však o zásadní chybu scénáře; 
číhošťský zázrak se stal v adventu, kdy květinová výzdoba v kostele podle liturgických předpisů není povolena). Cestou na kazatelnu musel být zmučený Toufar podpírán, ve filmu byl použit jeho záběr na kazatelně, na ostatních záběrech už byla jeho postava hraná. Natáčení probíhalo v noci, protože farníci se o něm neměli dozvědět. Toufar byl navzdory svému stavu odvezen téže noci zpět do Valdic. Dne 25. února byl převezen do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde byl večer operován kvůli zánětu pobřišnice vzniklého v důsledku prasklého žaludečního vředu. Několik hodin po operaci zemřel. Byl pohřben v hromadném hrobě kdesi u zdi Ďáblického hřbitova v Praze. V červenci 2015 byly jeho ostatky po 65 letech převezeny do čihošťské farnosti, kterou Toufar naposledy spravoval, a 12. července byly po slavnostní bohoslužbě za účasti církevních hodnostářů a tisíců věřících uloženy v tamním chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Od kostela odcházíme dolů ulicí ke Zdeslavicím. Bylo by dobrý doplnit vodu a tak se Jura s Peťou vydávaj žebrotou k místním. Ti jim ji ochotně dávají. Zároveň se dovídají, že obchod má ještě určitě otevřeno. Nabízím se, že pohlídám bágly, aby se s níma nemuseli tahat. Nechávám si donýst vodu v petce. Po nějáký chvíli se vrací s tím, že maj nakoupíno. Krom vody a chleba, taky ten tekutej petkovej Zlatopramen. Teď už nám opravdu nic, mimo Šusti neschází, můžeme se posunout na místo dnešního nocování. Za Číhoští nám jde v ústrety žokejka se dvěma koni. Stopujeme, avšak nám to není nic platný, jede jiným směrem. Ve Zdeslavicích na návsi je živo, místní mámy jsou na táčkách, okolo se rojí hrající si děti. Zdravíme se vzájemně. Za posledním barákem mizíme v pastvinách. Je na čase informovat Šusťu o drobný změně plánu. On teprve teď vyjíždí ze Štatlu a my scházíme do údolí Olešenskýho potoka 
k místu bejvalý vápenky. Za táborem ledečských skautů se ukrývá lom, kde se těžil vápenec. Lze spatřit i zbytky cihlových pecí, kde se pálilo vápno. Na místě bejvalýho lomu rozbíjíme po 26ti kilometrech ležení. Stavíme přístřešek, vaříme si jídlo. Peťa si čaj nevaří, má od Wonga uvařenej Zlatopramen. Je sedum večer a čekáme v kolik se vyloupne Šusťa. Ještě se ani pořádně nesešeří a máme ho tady. Tma nás ukládá do spacáků. Trochu klábosíme než usneme, ale pak spíme až do kuropění.
O půl sedmý se štracháme, oblíkáme, vaříme si čaj ke snídani. Najedený, sbalený, se vydáváme, teď už ve čtyřech na další štreku. Odcházíme loukou ke Kozlovu. Na konci louky musíme překročit Olešenský potok. Světe div se v tomhle kraji neznaj mosty! Zase máme před sebou brod. Naštěstí není hlubokej, překročení šlo ráz naráz. Dva kroky a jsme na druhý straně. Kozlov je před náma na kopečku. Kilometr stoupání a stojíme u autobusový zastávky. V ní je funkční zásuvka, kde si Peťa může konečně dobít telefon. O půl desátý má dobito, pročež můžeme zase pokračovat. Míříme do údolí Vrbeckýho potoka. Za Kozlovem u lesa míjíme raritní těžký traktor Škoda LIAZ ŠT180, potom se noříme do lesa, kudy sestupujeme k potoku. Po kilometru se štracháme zase do kopce ke hradišti Lacembok. Dnes z Lacemboku zbyla jen hromada kamení z bývalé brány a jen nepatrně již znatelné základy stavení a okrouhlé menší věže. Hrad Lacembok (na počátku 15. století nazývaný také Zíkev nebo Lancenbach) byl založen asi kolem r. 1360 Jarošem z Lacemboku, který je připomínán v l. 1350–1374. Ten neznámo kdy hrad s okolními dvory prodal jakémusi Haškovi, který se od r. 1384 nazýval z Lacemboku. Za husitských válek asi kolem r. 1420 byl hrad Lacembok i s blízkou vsí zničen. Po prohlídce valů a trempský boudy se vracíme k dolů k cestě a jdeme údolím k silnici. Za zastávkou autobusu Hradec-Hamry u bejvalýho hamru sledujeme krmení pstruhů na farmě. Baštýř nám ukazuje, jak jsou pstruzi hladový. Odtud to máme po silnici do Ledče nad Sázavou necelých 2,5kilometru. O půl 12tý stojíme u bejvalýho pivovaru. Adrián z Enkefurtu nechal postavil 
nový pivovar těsně pod hradem kolem roku 1646. Místo bylo velmi příhodné. Byl zde i výborný pramen vody vyvěrající ze skály. Poslední várka se uskutečnila v lednu 1949. Dnes je to nákupní středisko COOP. Jdeme si nakoupit nějáký to živobytí. Vylízaný prkýnko od nanuku odhazuju do koše a jdeme na hrad. Desítky schodů okolo železniční trati nás donutily vyšlápnout až nad trať. Čtyřobloukovým mostem pod kterým je i tunel trati se snadno dostáváme do hradu. Hrad částečně přestavěný na zámek na ostrožně nad Sázavou. Dobou jeho vzniku mohla být už první polovina 13. stol., což ho řadí mezi nejstarší šlechtické hrady v Čechách. Výrazněji přestavěn byl ve druhé polovině 15. stol., přeměna na výstavný renesanční zámek proběhla v 16. stol., r. 1642 ještě vzniklo nové opevnění s baštami. Zámek poškodil požár r. 1879, část vnějšího opevnění zanikla r. 1903 při stavbě železnice, která okrajem areálu prochází. Veřejnosti přístupná je také 32 m vysoká věž bergriftového typu, ze které je vidět daleko do okolí. Na nádvoří odhazujeme bágly a… Já zůstávám na stráži a hnípu. Jura, Šusťa a Peťa si jdou koupit jízdenku na věž, kam se i vylezou. Jak tak hnípu, ze sna slyším volání s hora. Že by mě volal nejvyšší? Ne! Je to Peťa a chce vyfotit i s věží. Plním mu přání a jdu znova hnípat. Když se dosyta vynadívali na město i okolí slezli dolu mezi lid, tedy ke mně. Spolu slejzáme z hradu do podhradí. Ulicema se jdeme podívat, zdali by se dalo někde najíst. Přecházíme Sázavu po mostě do centra a hned za mostem nacházíme jídelnu Jatka Perknov. Vcházíme do minulýho století a u pultu si objednáváme polívku vývar s nudlema. Jako hlavní chod má Jura sekačku s bramborovým salátem. Na mě a Peťu už nevyšla, tak si dáváme čínu s rejží. Šusťa se zdržel u zmrzliny a když se dostavil, nebyla ani polívka, ani nic jinýho. Odebral se teda do města najít si to něco jinýho, něco víc kebabovýho. Levně jsme pojedli a vydali se najít Šusťu k pivovaru Šepťák. U infocentra se potkáváme a jdeme k nábřeží na kterým je Restaurace u Řeky, kde se konečně dostává i na pivo. Šepťák byl totiž vyprodanej. Protože máme normokilometry zdolaný a do večera daleko, rozhodli jsme se jít pár kilometrů do Sluneční zátoky, kde míval Jaroslav Foglar tábory. Než se 
vydáváme dál, doplňujeme vodu, teprve pak odcházíme kolem mlejna a kostela Sv. Petra a Pavla Cyrilometodějskou stezkou ven z města. Peťa se Šusťou se jdou ještě podívat na místní hřbitov. Po necelých třech kilometrech stojíme u žulovýho památníku ve Sluneční zátoce. Pár set metrů od zátoky je na druhý straně Sázavy vlaková zastávka Vilémovice a jen o pár minut nám ujíždí vlak. Nevadí za hodinu o půl šestý jede další. S Jurou zůstáváme na zastávce. Šusťa s Peťou jdou do půl kilometru vzdálený vesnice na jedno. Ve stanovenou dobu všichni nastupujeme do Štádleru RegioSpider 841. V Ledči přestupujeme do RegioMaus 810 zvaný „orchestrión“ a před šestou vystupujeme na zastávce Chřenovice podhradí. Hrad je přímo nad zastávkou, necelých 600metrů. Cestou bereme kámen na opravu věže. To je cena za nocleh. Majitel sice přítomen není, ale bude rád za každej balvan. S Jurou stavíme na připravený lešeňový trubky přístřešek. Rozbalujeme si. Šusťa rozdělává na ohništi oheň, vaříme si poslední večeři vandru. Nad námi houká Kulíšek nejmenší, obyvatel hradní věže. Stmívá se, fouká vítr, praská hořící oheň. Klábosíme, dojídáme zásoby a přemítáme, kam se vydáme příště. Pak si jdeme lehnou a spíme.
Ráno vstáváme okolo sedmý. V klidu si balíme i snídáme. Šusťa ochuzen o jeden den se vydává do Ledče, avšak spletl si směr a dostává se do Chřenovic i tak stíhá vlak, kterej nám jede z podhradí o půl desátý. V Ledči společně přesedáme. Já se musím dostat do Čáslavi k autu, Jura, Šusťa a Peťa jedou přes Havlbrod do Tišnova a Brna. Ve Světlý nad Sázavou se loučíme. Kluci pokračujou, já přestupuju a jedu na opačnou stranu do Čáslavi. Tak se skončil vandr „ Krajinou tisíci brodů.“
Odkaz na fotky tady. Odkaz na video.
Itinerář zde.