Na podzimní vandr jsme si zbyli, stejně jako loni jenom my dva s Jurou. Toulání v kraji
mezi Bavorovem a Pískem, kraji Markéty Lazarový jsme se věnovali od středy devátýho do soboty dvanáctýho září. Samotná cesta do výchozího bodu pod hrad Helfenburk se z mojí strany obešela bez zádrhelů. Autobus do Prahy, Metro B Černý Most – Anděl a zase autobus Praha Na Knížecí – Strakonice. Setkání s Jurou před nádražím ve Strakonicích a ještě jeden zcela prázdnej místní bus Strakonice – Krajníčko zastávka Helfengurk. Přeci jenom maličkej a taky jedinej zádrhelík byl při vystoupení z metra na Andělu, kde na výstupu ještě název Na Knížecí byl, ale ve vestibulu už se nikde neobjevuje. Takže kde jsou odjezdy busů toť ré-bus. Na první dobrou volím správnej výlez z krtka na rozborbambardovanej autobusák a dokonce u stanoviště 3. Ale to byl fakt jedinej zádrhelík. O 1/2dvanáctý vystupujeme u hájovny, pár kapek na uvítanou nám pleská do čela. Jdeme k hájovně, jdeme okolo vývěsky na který je plakátek s nápisem: Ve dnech 8 až 11.9. je hrad zavřenej. Nó, to to pěkně začíná! Je asi 20oC, prádelna, hrad na kopečku, tak teda jdeme. Vpravo hájnovna s opodál stojícími červenými kláty, vlevo obora s bílými pasoucími se daňky, abysme došli na hrad stačí sledovat modrou značku. Pod Šibákem se odbočujeme vlevo k hradu. Asfalt nám duní pod botama, pot se řine, mravenci budujou super hromady. Helfenburk highway, 50ti metrový převýšení, my, Mravenec lesní (Formica rufa) a ještě hukot motorů stíhaček z probíhajícího cvičení „Ampel Strike“, jinak klid a mír. První kilometr a stojíme u
zavřenýho hradu. Spolu s námi jsou tu starší manželé s nimiž zíráme na zavřenou bránu! Ano je to pravda, je zavřeno, nekecali! Zřejmě probíhá NEjenom Ampel ale i školení kastelánů „jak chrastit klíčema“ někde na Zvíkově. Holt se dovnitř nepodíváme. Helfenburk jsou rozsáhlé zříceniny hradu na dominantním vrchu u Bavorova, jehož stavba byla povolena r. 1355 Karlem IV. Dvoupalácové jádro vzniklo v letech 1360–1370 za Rožmberků. Kolem r. 1480 proběhla výrazná pozdně gotická přestavba, jejímž cílem bylo zlepšení obranyschopnosti. Při prodeji koncem 16. stol. se už Helfenburk uvádí jako pustý. Odhazujeme bágly a alespoň hrad zčásti obcházíme podél hradeb. Fortnou nakukujeme na nádvoří, z valu koukáme na městys Dub v dáli a potom se vracíme pro bágly. Po modrý jdeme vlnící se hřebenovkou, přes Velký Šibák 668mnm, U Baby 654mnm pod Duškovec do přístřešku, kde hodláme obědvat a kde se schováme před deštěm, co má přijít. Ještě než začne lejt a než si vybalíme jídlo, přijíždí kamión z jedný strany, drtič následovanej dalším kamiónem naplněným štěpkou ze straný druhý. Přímo před náma dělaj rambajz, avšak po 1/2hoďce jsou v prachu, do něhož začalo pršet až lejt. V klidu obědváme a čekáme na konec pršení, který ale nepřichází. Déšť nepřestává, jenom občas polevuje. Nezbejvá než vytáhnout čínskej deštník v případě Jury šustku a vyrazit. 3/4tě kilometru ještě sledujeme modrou značku, potom jdeme k severu po asfaltce od který se odpojujeme u Skalky. Jura má
šustku skrz naskrz, mě kape na maják. Soudruzi v číně udělali někde chybku a švy propouštějí vodu, ledaže by čínský molekuly H2O byly o milimetr větší :-). Lesní cestou jdeme vlhcí, obzvláště od kolen dolů, jdeme V Bombách ze kterých se vynořujeme nad Kváskovicema „Na Celině“. V dáli se pasou srnky z nebe ještě padá a do toho ze strnišť funí nárazovitej vítr, co mi obrací deštník naruby. Teplota se z 20oC srazila asi tak na 13. Déšť pomalu ustává. Opravdu nemusí pršet, stačí když kape. Strništěm jdeme k silnici a po ní do Kváskovic na náves. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1334, ale zmínka o hradu žádná. Jura si opatřuje u domorodce vodu, pak jdeme na hrad. Je označován jako nejmladší a nejmenší hrad v Česku. Byl založen v roce 2007 Janem Švecem a několika dalšími lidmi z nedaleké vesnice. Hrad je postavenej z kamenů, který se Janu Švecovi a ostatním lidem podařilo sesbírat na okolních polích. Než dojdeme na hrad, přestává definitívně deštit. Jak tak stojíme v jádru hradu, máme dilemno. Kde si lehneme!? V předhradí křoviny, před nima oraniště. V hradu je jedna věž plná schodů a jedna miniaturní místnost + zastřešená malá veranda s lavicemi. Navrhuju využít verandu s lavičkama a přespat na nich, což Sama moc nenadchlo, ale stalo se. Po úpravě nocležiště, to je napnutí plachty na přístřešek, si jdeme povečeřet na kamenej stůl. Pomalu se šeří, na západě se tvořej červánky, nebe se čistí od mraků. Spolu s tmou se soukáme do spacáků a mezi jedna20tou a dvaa20tou usínáme,
přičemž se snažíme nespadnout z laviček. První den máme za sebou 12kilometrů.
Ráno vstávám o 1/2sedmý. Filmuju Švecburg, připravuju si snídani. Jura ještě chvíli počítá šprušle na lavici, ale i on nakonec vstává a chystá si snídani. Děláme samospouštní foto, pomalu si balíme. O 1/2devátý odcházíme na náves ke krámku. Mají otevřeno, tak si ze skromný nabídky kupujeme několik málo věcí. Koláče, housky, paštiku, jogurt. Necháváme si naplnit čutory vodou a posléze odcházíme k Radějovicům. Silnice k Radějovicům pozvolna stoupá, teplota je přijatelná na nebi se proháněj letadla. Na začátku Radějovic u JZD po dvou kilometrech odbočujeme a stoupáme úzkou asfaltkou na Pařeznici. Podivný silný hučení na nebi nám zaklání hlavy. AmplStrajkové zrovna prováděj tankování za letu. Ke Airbus A330 MRTT jsou zrovna připojený dva JASany a sosaj. Taky sosáme ale jen vodu a pokračujeme lesem k Dunovicím. Na kraji Dunovic v přístřešku odhazuju bágl a nořím se do houští. Po návratu popocházíme skrze Dunovice nad kterýma dochází znova ke spojování MRTT s JASany. Za Dunajovicema přecházíme silnici č.22 a po části starý státovky jdeme k přístřešku na Cehnicema. Je 11 pryč, mám hlad, navrhuju teda oběd. Na novým přírodním Workout hřišti jsou lavičky se stolem, kde se rozbalujeme. Děláme si konzervy. Já mám Čili kon karne s houskama, Jura má Ravioly al pomodoro. Mezinárodní kuchyně nám prostě jde, interhotel hadr. Po jídlíčku čajík a sůšu. O1/2 jedný už šupajdíme „V
Prádlech“ k Mladějovicům na tvrz. Pozdně gotická mladší tvrz v obci mezi Strakonicemi a Protivínem, vznikla po dobytí a zničení původní mladějovické tvrze (hrádku) r. 1467, v nároží hospodářského dvora na východním okraji obce. Kolem r. 1600 byla doplněna renesanční přístavbou jihozápadně od hlavní budovy tvrze. Po prodeji r. 1622 byla využívána jen jako obydlí úředníků spravujících statek a později obyvatel dvora. Tvrz se v nedávné minulosti nacházela v kritickém stavu, v současnosti je staticky zajištěna, nově zastřešena a záchranné práce snad budou pokračovat i nadále. V roce 2019 proběhla rozsáhlá rekonstrukce objektu do původní renesanční podoby. Poblíž renesanční budovy stojí torzo tankstelle ČKD z roku 1961 tu asi renovovat nebudou. Do školy v Mladějovicích chodil Josef Skupa. Jako desetiletý tady navštěvoval v roce 1903 dvoutřídní školu. Je zde dokladované jeho vysvědčení a ve svých pamětech vzpomíná na toto období jako velice přínosné pro další tvorbu. Po shlídnutí volně přístupného Skupova koutku a odpočinku, odcházíme k rybníkům Markovec, Škaredý a Prostřední. Usedáme na lavičku před mohylou Žižky a bosí rozjímáme nad Bitvou Sudoměře z roku 1420. Podle všech náznaků boj trval několik hodin, přesněji do chvíle, kdy zapadlo slunce a na bojiště se snesla mlha. Snížená viditelnost a vysoké ztráty patrně vnesly do řad útočníků zmatek, který je obrátil na ústup. O celkových ztrátách v bitvě prameny nehovoří, lze se však
domnívat, že na obou stranách byly vysoké. Kronikáři zanechali pouze lakonickou informaci, že v čele kališníků padl Břeněk Švihovský z Dolan a z královských byl těžce raněn mistr johanitů Jindřich z Hradce. Svému zranění v příštích měsících podlehl. Po rozjímání a slunění se obouváme a po zelený značce, po hrázi, podél Markovce odcházíme k silnici. Silniční akátovou alejí jdeme asi 100metrů. Přecházíme na druhou stranu na louku za kterou přecházíme železniční přejezd a jsme u rybníka Velký Markovec. Před hrází potkáváme lovce bezezbraně s velkým 1000 – 2000mm Canonem. Prohazujeme několik slov o ptactvu a jeho focení, načež pokračujeme ke Lhotě u Kestřan. Na polní cestě fotím motýla Babočku Admirál jak sosá vodu. Lhotou procházíme, překračujeme Otavu po mostě za kterým už jsou Kestřany. Ještě než ale překročíme řeku, fotím kočičáka v okně posledního baráku a špalkovitý králíky u branky před ním. Kousek za mostem jsou teda Kestřany a my procházíme zástavbou ke tvrzím. V sousedství tvrzí stojí raně barokní kestřanský zámek postavený Františkou Polyxenou Paarovou po roce 1652. Kolem byla vybudována okrasná zahrada a vinice. R. 1924 přešel pod správu státu, který jej využíval jako byty, sklad obilí a dílny. Od roku 2005 je v soukromém vlastnictví a nepřístupný. Původně gotický kostel svaté Kateřiny se nachází naproti v sousedství zámku a prošel přestavbou roku 1852. Vpravo od zámku se nachází Barochovská neboli dolní tvrz. Sirotkové po vnukovi Alberta z
Kestřan, Mikuláši řečeném Baroch, si spolu s Matějem Brusem z Kovářova vystavěli během 14. století vlastní tvrz pod starší (horní) kestřanskou tvrzí. Když r. 1491 kupoval obě kestřanské tvrze Jindřich ze Švamberka, byla neobývaná dolní tvrz již pustá a částečně přestavěná na pivovar. Dolní tvrz je považována za jednu z nejzachovalejších svého druhu v Čechách. Tvrz vznikla v období 14. a 15. století a v této podobě zůstala do dnešních dnů. Dnes je soukromá a nepřístupná. Horní tvrz stojící vlevo za zámkem, byla vlastněna Albertem z Kestřan, připomínaným poprvé v r. 1315. Nejstarší částí tvrze je tzv. purkrabství v severní polovině nádvoří, které si dosud zachovalo v přízemí raně gotické klenby a portály. Za Švamberků byl vystavěn vstupní pozdně gotický palácový trakt vložený před starší jižní hradbu. Součástí východního křídla paláce, byla kaple sv. Maří Magdalény, klenutá sklípkovou klenbou. Tvrz je obehnána příkopem původně napájeným vodou z blízkých rybníků. Za vstupem do areálu si pomocí QRka kupujeme vlezný a jdeme si Horní tvrz prohlídnout. V pět odpoledne máme prohlídnuto a tak se přesouváme do Resturace Platan. Bohužel se odpoledne nevaří, ale klobáska s chlebem „bodla“. Od vedlejšího stolu se štamgastama se odlepil vagus a chce si s náma povídat. Jura ho ignoruje, místní radí ať ho prostě vyhodíme. Mě je to blbý a tak ho necháváme povídat si s námi, bez nás. Pojednou platí a vytrácí se. I my se po 18tý platíme a odcházíme zpátky ke Lhotě,
přecházíme Otavu, odbočujeme do leva a jdeme po proudu toku. Míjíme oporu starýho mostu strženýho v 70tých letech. Ještě 1/2kilometru sledujeme tok Otavy a po překročení Řežabnickýho potoka se vydáváme vpravo kukuřičným strništěm k lesíku pod Řežabincem, kde nacházíme za agrární zídkou místo pro ulehnutí. Stavíme přístřešek a se smrknutím, což je po 1/2devátý zalejzáme do spacáků a ani moc nekecáme a už spíme, po 20ti kilometrech vandrování. Navzdory předpovědím prozatím nepřišlo slibovaný ochlazení, takže noc byla pohodová.
Ráno se budím jako vždycky brzo, ale ležíme aspoň do 1/2sedmý. Pak pomalý pohyby, snídaně, balení a už před 9tou odcházíme k Putimi. Ještě před ní procházíme osadou, za níž je v roští Fortschritt E512. Záhy přecházíme silnici č.140. Před námi je Putim. Stačí přejít železnej most Zoréz přes Blanici, jehož železnou konstrukci zhotovila firma Bondy z Prahy. 22.listopadu r. 1884 byl most slavnostně vysvěcen. Na mostě v jeho konstrukci jsou vidět zásahy po střelbě vposledních dnech 2WW a nad mostem prolétávající volavky. Na ostrově míjíme svatýho Jana a už stojíme u Kamenýho mostu, známýho z filmu o Švejkovi. Silniční kamenný most přes mlýnský náhon byl podle lidové tradice postaven již v 17. století. Realitou ale je, že byl postaven v letech 1862–64, kdy nahradil starší dřevěný
most. Za mostem se se Švejkem fotíme a o kousek dál i s filmovou četnickou stanicí. Budova četnické stanice v Putimi opravdu stojí, jedná se ale o soukromý dům a nikdy četnickou stranicí nebyl a dokonce by se scéna líčená ve filmu nikdy odehrát nemohla, protože v Putimi nikdy skutečná CK stanice ani nikdy nebyla. Dům je ale označen oválnou smaltovou cedulí „k.k. gendarmerie station, c. k. četnická stanice“. Vyfocený odcházíme skrz obec k Podkostelnímu rybníku a podél něj jdeme k železničnímu přejezdu. Stoupáme kolem posledních baráků a na první odbočce opouštíme Putim i silnici na lesní cestu. Lesní cesta se po několika stech metrech na okamžik vynořuje u louky nad Putimí. Sedáme si, koukáme do kraje, odpočíváme. Potom se zase noříme do lesa, míjíme dvě bedly rostoucí na cestě. Míjíme i rybník Boubelíkovec rozlejvající se někde za stromy a mlázím. Přicházíme na rozcestí a červenou značku, kterou následujeme až k rozcestí Pod Zubovským vrchem. Tady kontrolujeme stav hladiny ve studánce, jenže hladina je hluboko. Odbočujeme na Naučnou Stezku školní polesí, a nahoru-dolu jdeme až nad zahrádkářskou osadu, kde začíná pršet a kde si pod jedlí nebo smrkem sedáme a vaříme oběd. Po obědě scházíme k osadě a asfaltkou pak jdeme k východu, kde na břehu Blanice, stojí Maletice, vesnička má milená. Než dorazíme na náves ke stojanu ADAST z roku 1980,
uskakujeme v bokáži několika autům, skútrům a náklaďáku. Od stojanu jdeme do AlmaCaféé v dolní části návsi. Uvnitř je liduprázdno ale ochotná prodavačka nám na venkovním výčepu čepuje nebo i točí místní pivo z pivovaru Čížová a to 10oPepa. Po osvěžení jdeme omrknout Markétu Lazarovou, lépe řečeno Tvrz Klokočín, kde se natáčely záběry filmu Františka Vláčila „Markéta Lazarová“. Tvrz stojí na polosamotě u rybníka, asi 1/2kilometru od Maletic na břehu řeky Blanice a je doložena už r. 1401. Roku 1584 byla prodávána jako pustá. Dnes je nepřístupná a za zdí. Od Klokočí pokračujeme do Myšence. Je zase teplo, ale naštěstí je podél silnice álej, takže se krejeme před sluncem. Pod Myšencem u ramene Blanice ve stínu odpočíváme, než se vystoupáme okolo Myšeneckýho slunce ke zbytkům hradu Myšenec. Vybudován byl v 2. pol. 13. stol. písecko-zvíkovskou stavební hutí pro Přemysla Otakara II. Poprvé je zmiňován r. 1273, když zde král vydal listinu. Měl být stavbou reprezentačně prestižního charakteru. Po smrti krále r. 1278 byl hrad ponechán osudu. U hradu potkáváme místňáka, co má na zbytcích parkánu přilepenej baráček. Ten nám o hradu a nejen o něm rozpráví. Jura se pak podíval i dovnitř baráčku, jak je přistavěn k parkánu. Po příjemný rozpravě nás posílá do místní klubovny v bejvalý škole na Platana. Příjemný odpoledne se trochu protáhlo a za započatýho západu odcházíme. Cesta k Protivínu, netrvá hodinu, stromkama je sázená. Máme v plánu přespat co nejblíž
nádraží. Ještě u nádraží dopadají poslední paprsky slunce na nádražní budovu. Ale než se zanoříme do lesoparku vedle, začíná smrákání. Za ňákou chvilku nachází Jura plac na kterým stavíme přístřešek. V tom nejnevhodnějším okamžiku mi volá domov. Očekávám něco jako: V kůlně máš vajíčka, ale tentokrát néé. Strejda chce vědět jestli nechceme králíka a že nemá číslo na eR. Tvl. zrovna držím provaz, slunce zalejzá. To se nehodí, dím a hovor utínám. Po dostavění přístřešku hovor dokončuju. Pak uvařit vodu na koupel, 1a1/2litru v petce použít na očistu, oblíknout čistý prádlo, udělat čaj, navečeřet se, zalízt do spacáku a po 19ti km spát. V noci se citelně ochladilo a tak lituju, že jsem doma zapomněl legíny, takže mi byla trochu kosa. Spíme zamotaný do spacáků a mezi kořenama.
Ráno o1/2šestý vztyk, zabalit, dojít na nádraží. Mě jede vlak v 7:09 a Jurovi v 7:25. Jura to má na jeden rychlík do Brna. Já to mám na čtyři. Budějice, Praha, Trutnov, OberAltStadt. Oba jsme před druhou doma. Vybalit, vykoupat, mrknout na zahrádku, odpočinout a pak se věnovat vnoučatům.
Fotky jsou zde. Video bude jednou tady.
Itinerář je tuhle.