Začátkem letošního roku se nám podařilo dohodnout termín květnovýho vandru s tím, že
v dubnu pojedeme na víkendovej minivandřík na řeku Oslavu. Z minivandříku nebylo nic, páč nás gerontodontní problémy přikovaly k domovům. Jedinej kdo jel, byl Šusťa. My s bolavejma haxnama jít nemůžeme. Termín velkýho květnovýho, byl ale stanovenej na 20.-23.5.2026. A krom odvolání dubnovýho minivandříku se rozhostilo ticho. 14týho května ticho proříznul Peťa otázkou, jestli se teda jako jede či co. Šusťa se optal kam, jako že jedeme a v kolik. I já měl otázku a to na itinerář a odpověď Jury byla překvapivá. Itinerář jsem posílal vloni. Prohledal jsem poštu, ale vandry 26 jsem nenašel. Po drobný konzultaci se pravda vyjevila. Opravdu v poště z 9.8.2025 byly dva itineráře s nápisem „vandry podzim“ a jeden z nich je ten náš květnovej :-). Ladíme příjezd do Provodova – Maleniska, přičemž se zdá pravděpodobný, že se potkáme už ve Zlíně na autobusáku před 11tou. Ráno 20.5. odjíždím v 5:36 spěšňákem do Pardubic, avšak z Hradce Králové je náhradní autobusová. Bez problémů a včas jsem v Pardubicích, kde přesedám do rychlíku R18 (R 885 Slovácký expres). Vybaven místenkou usedám v 8hodin na místo a v přeplněným kupé sedím celou cestu do Otrokovic sám. Někde u Třebový se ozvalo z pod sedačky zlověstný cink, po kterým se vyvalil ven deseticentimetrovej šroub! Po prvním šoku, že je to ten co všechno drží pohromadě, jsem se uklidnil a na radu konzultanta Peti na nic nešahal :-). S drobným zpožděním vystupuju v Otrokovicích, hledám kudy se jde ven z labyrintu podchodu a kde je spoj do Zlína. Tu mě oslovuje známej hlas. Je to Šusťa hledající totéž. Náš osobák stojí na první kolejí u staniční budovy. Nastupujeme a jedeme do Zlína, kde
jsme za 20minut. V sousedství vlakovýho je i autobusový nádraží, jenže odkud nám jede autobus do Provodova-Maleniska nevíme. Trochu zmatkuju, protože na přestup máme 1/4hodiny a proto pádím k terminálu omrknout odjezdy. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím Juru a Peťu a nevidím je, ale na tabuli je odjezd do Provodova v 10:50 stanoviště 47. Pádím tam a tu na vzdálený straně vidím i J+P+Š jak se flajzaj a nespěchaj. Gestikuluju, hulákám, popoháním, jenže netuším, že jedeme jiným spojem v 11hodin jedoucím trochu jinou trasou. Po 1/2hodině jízdy autobusem vystupujeme, ale spíš seskakujeme rovnou do pangejtu na zastávce Provodov – Maleniska. Jen co se vyhrabeme z pangejtu a urovnáme si bágly, začínáme pěkně zvostra stoupat k poutnímu místu, přičemž nás veverka sleduje ze stromu, jak se potíme. Stoupajíc míjíme místní hřbitov, ktrej naštěstí prozatím nepotřebujeme. U prvního baráku Maleniska, je za Škodou oktávkou opřená o stodolu lyra struníku z piána a o pár kroků dál nad ní je zavřená hospoda. Nad schody za hospodou se tyčí kostel Kostel Panny Marie Sněžné se zázračným pramenem. Poutní místo pochází z počátku 18. století. Legenda vypráví, že mlynářka Anna Vlaštovicová z Dolního provodovského mlýna trpěla těžkou oční chorobou. Ve snu se jí zjevil stařec, ukázal jí místo se studánkou na okraji lesa a řekl: „Zde je voda, která bude na
přímluvu Boží uzdravovat nemocné na těle i na duši“. Mlynářka si umyla oči vodou ze studánky a uzdravila se. První co děláme po příchodu za kostel je, že odhazujeme u venkovního oltáře bágly a jdeme se opláchnout k prameni. Zázračně ochlazeni vybalujeme oběd a jíme. Peťa tradiční řízky, já si dávám lovečák, Jura vysočinu, Šusťa obchází areál. Najedení s vypláchnutýma očima, pokračujeme ve stoupání až k modrý značce a po ní na zříceninu hradu Starý Světlov, kde se tyčí mohutné reliéfní pozůstatky a zbytky zdiva hradu. V písemných pramenech se objevuje r. 1360. Jako jeden z mála hradů v oblasti přečkal i česko-uherské války, svému osudu byl ale ponechán zanedlouho po založení Nového Světlova. R. 1517 je už zmiňován jako pustý. Hrad je obehnán příkopem o šířce cca 15 m a dodnes dochované hloubce až 5 m. Hrad obklopoval okružní příkop a val úctyhodných rozměrů – obvod valu přesahuje 300 metrů a objem zemních prací podle M. Plačka odpovídá těžko představitelným 30 tisícům metrů krychlových, tj. 7 tisícům plně naložených Pragovek V3S. Po prohlídce prokračujeme ve stoupání na Komonec 762mnm, nejvyšší bod prvního dne. Podle pověsti prý Komonec nese své jméno po uprchlících z Komně, kteří se na kopci skrývali za tureckého vpádu roku 1663. My jsme měli mít na vrcholu možnost občerstvit se ve zdejším lesním baru. Bohužel v lednici se proháněl luft a pavouci. Peťa se chtěl zhoupnout na houpačce, ovšem za držkopád ze steřelý konstrukce to nestálo, tak jsme si alespoň oddechli na lavicích. Zkratkou a z kopce jdeme pod Komonec kde se napojujeme zpátky na modrou značku. Po třech kilometrech přicházíme k další zřícenině. Hrad Sehradice (Engelsberk) se připomíná r. 1261, založen byl krátce před tím; zanikl zřejmě v souvislosti s česko-uherskými válkami
na přelomu 60. a 70. let 15. století. Roku 1518 je zmiňován jako pustý. Šlo o mohutný (obvod měří 900 kroků) dvojitý hrad, jehož obě části byly odděleny hlubokým příkopem a spojeny mostem. Jdeme zpátky na modrou a zhruba po 1/2kilometru s Jurou ochutnáváme vodu ze Záhradištního pramene. Cesta stále klesá až k silnici č.492, kterou u hájovny přecházíme. Za hájovnou si sedáme na mez u cesty a radíme se, kde postavíme dnešní ležení. Je okolo pátý odpoledne, v nohách 12kiláků a kolem samej kopec. Už po jednom kilometru vidíme trochu roviny, tak jdeme omrknout jestli by to někde mimo značku šlo. A vono jó. Jenom na oheň to nevypadá, což Šusťu znepokojuje. Schazujeme bágly, stavíme ležení, zatím co se Šusťa vydal na průzkum, jestli nenajde lepší flek. Po postavení přístřešku zjišťujeme, že na jednom místě pod listím je pískovec a když nebudeme blbnou s vatrou a vystačíme si z malinkatým ohníčkem, že si ty buřty přeci jenom opečeme. Všechno připravujeme na buřtobraní, ale Šusťa furt nikde. Hlad je hlad, tak nečekáme. Už jsme najedený, ohýnek zhasnutej a Šusťa nikde. Peťa vytahuje mobil a vyvolává ho. Po chvíli se Šusťa ozejvá a že se prochází po okolí a trochu zakufroval, ale že už se zase našel a vrací se. I on si udělal klobásky, a co prej budeme dělat teď. No co by, lehneme si a uvidíme. Neviděli. Krom malýho nočního uvolnění spíme až do dalšího světla.
V sedm hodin vstávám. Po úvodním filmování, poslouchám koncert ve stromoví a potom si připravuju snídani. Přidávají se ostatní. Najedeni balíme, upravujeme les do původní podoby a po osmý se vydáváme na štreku. Jdeme z 525mnm na Spletený vrch 565mnm, za kterým by měla bejt studánka. A vodu potřebujeme. Studánka s rourou je několik desítek metrů od cesty ve svahu pod místem s ohništěm. Sundáváme bágly a jdeme si nabrat vodu. Naše dnešní rychlost pohybu je takřka nulová. V 8hodin jsme vyrazili, je 10 v nohách 4km a už parkujeme na svačinu. S Jurou si vaříme z donesený vody čaj a Šusťa si na ohni rožní klobásky aby se mu nezkazily. Odpočinutí 🙂 se vydáváme dál. Klokočí, Svatý Vendelín s údajnou vyhlídkou v 630mnm. Z vyhlídky kde stromy a keře narostly, toho ale moc vidět není. Ovšem výklenková kaplička je pěkná. Sv. Vendelín je patron poutníků a pastýřů, tedy i nás. A proto vandrujeme dál. Od Vendelína kousek z kopečka a pak vzhůru na Doubravu 676mnm k rozhledně. Propocený, teda já určitě, se dostáváme k věži s anténama, avšak rozhledna má zavřeno. Km7,5. Chvilku posedím na trávníku před brankou, ale mám hlad. Je totiž po dvanáctý a u studánky v deset bylo pro mě na jídlo ještě brzo. Vzdaluju se, scházím do sedla pod Doubravou. Km8, výška 600mnm. V sedle u silnice 120cátý třídy se silným provozem je přístřešek v něm si vařím lečo z plechovky a oběduju. Spolu pak
odcházíme k Suchýmu vrchu. Km12. Na rozcestí Pod Suchým odpočíváme. Šusťa se jde podívat ke kapličce Sv. Františka. Když se vrátil, pokračujeme přes vrcholek Rovně 702mnm pod Klášťov. Povážlivě se mračí, ale nemělo by. Km15. Na křižovatce pod Klášťovem zastavujeme, čekáme na Juru. Mezi tím jdeme s Peťou k prameni dobrat vodu. Zrovna když máme dobráno, začíná pršet a než se stačíme vrátit k deštníkům leje jako z konve. Kličkujeme pod stromy mimo cestu k báglům s deštníky. Zrovna když nás Šusťa informuje o velikosti mraku nad náma, přichází Jura zabalenej do ručníku. Půlhodinku se schováváme pod smrky a pod deštníky než se znovu vyčasí, potom odcházíme k hradišti Klášťov. Než začne závěrečný stoupání, zastavujeme v přístřešku. Jurovo koleno se bouří a odmítá jít, necháváme Juru odpočívat. My tři se pomalu šineme k vrcholu na hradiště, kam už to není daleko, ale vysoko. Musíme vystoupat o 100metrů výš do 753mnm. Před vrcholem procházíme valem a pak už jsme na vrcholu. Vrcholové partii Klášťova dominuje skalisko Čertův kámen s křížem. Po celém obvodu hradiska je patrný kamenný val, který má dodnes výšku přibližně jednoho metru, v severovýchodní části dosahuje výšky až tří metrů, zatímco v jihovýchodní části se ztrácí úplně. Pravěké a raně středověké hradiště Klášťov je nevýše položeným pozůstatkem opevnění tohoto typu na Moravě. Depoty železných předmětů objevené na hradišti jsou
významné nejen v regionu, ale i v rámci střední Evropy. V přístřešku pod Čertovým kamenem necháváme bágly a jdeme najít místo k přespání. Na samotným vrcholu silně fouká, ale na východní straně pod vrcholem na valu nacházíme rovný místo a fouká tady míň. Jdeme si pro bágly. Objevuje se Jura, tak ho vedeme po 18ti kilometrech na spací flek. Je šest odpoledne stavíme si přístřešek a večeříme. Pyroman Šusťa je v sedmým nebi. Má fůru dříví, ohniště a tak si může pálit jak libo. Po večeři zalejzáme do spacáku, načež zase vylejzáme a sklápíme přístřešek ze kterýho děláme klasický Áčko. Vítr si nás našel. Šusťa dál chodí pro klacky a pálí a pálí. My ležíme a pak chrníme až do rána.
V sedum ráno nás vytahuje slunce ze spacáků. Po snídani balíme a odcházíme. Dneska půjdeme převážně z kopce to nebude pro kolena nic moc. Vracíme se na modrou značku, míjíme Košár, U Kotka, vrchol Svéradov 735mnm. Pod kopcem Svéradov prý byla v dávné minulosti osada stejného jména, v 10. století u ní potulný rytíř postavil dřevěný hrad o který se nestaral a ten ještě za jeho života zchátral a vyhořel. Později zanikla také osada Svéradov. Pod Svéradovem se po 2,5kilometrech zastavujeme a jdeme nabrat vodu k prameni Vláry. Jenže voda stojí a neteče. Jdeme dál na rozcestí Bařinka, kde opouštíme značenou cestu. Zkratkou stoupáme na Vařákovy paseky okolo studánky Chladnice, která
odedávna sloužila rodině Vařákově až do doby, kdy byly vypáleny Vařákovy paseky v noci z 2. na 3. května 1945. U památníku obětem v km4 sedáme do přístřešku a odpočíváme. Po krátkým oddechu odcházíme loukou už znova po modrý na rozcestí Vrátnice, kde odbočujeme k Lačnovským skálám. Km8. U Horních Lačnovských skal děláme obědovou pauzu po který si někteří i krátce bucnuli. Po obědě jdeme po žlutý značce k Dolním skalám a to dost prudkým klesáním. Jak Horní tak Dolní skály tvoří mohutný mrazový srub vyvinutý na čelech pískovcových a slepencových vrstev, v délce asi 70 m. Příčně orientované pukliny člení stěnu mrazového srubu do několika bloků, nejvyšší dosahuje výšky až 14 m. Svislé stěny jsou pokryty velkým množstvím voštin, dutin typu tafoni, kulovitých dutin, které mají průměr až 70 cm a hloubku 65 cm. Dolní skály jsou o 100metrů níže a bohužel takřka zakrytý vegetací. Skály obloukem obcházíme a neznačenou cestou znova stoupáme k modrý značce, značku ale opouštíme už po 200metrech. Míříme ke studánce Krajčice. Vody v ní je minimálně, tak pokračujeme k další vzdálený jen kilometr a půl pojmenovanou V Račném. Je kousek nad cestou a z trubky voda teče čůrkem. Od studánky jdeme ke skautskýmu táboru, jehož areálem procházíme. Mírným stoupáním po úbočí Krajčice 730m vysokýho se dostáváme po dvou a půl kilometrech na vedlejší vrchol
Vrchkopec 699mnm. Km12. Nevelké pravěké hradiště Vrchkopec mělo strategickou polohu a pravděpodobně nesloužilo ke stálému obývání. Na základě nálezů lze hradiště datovat do pozdní doby bronzové až doby halštatské. My jsme na vrcholu nalezli dřevěnou kozu a starý, steřelý polena dříví. Z vrcholovýho kamene je vidět průsekem pouze západním směrem vrchol Javorník 720mnm, v ostatních směrech roste les. Někde za vrcholem se nachází jeskyně Naděje a k tý odcházíme. Rozsedlinová jeskyně je 101,5m dlouhá. Její dvě patra jsou propojena 6 m hlubokou propástkou. Vstup do jeskyně je zamezen mříží. Od jeskyně jdeme rovnou dolu, jak my z Krkonoš říkáme: “Moravským padákem“, ze 700set do 550ti mnm a to na vzdálenosti jednoho kilometru. Kolena dostávaj co proto, občas se valí i stržené valouny. Poslední doskočil Jura, už viditelně pajdající. Klesání ještě není konec, zatím jsme jen na zpevněný cestě a ta nás vede po úbočí Vysoký hory mírným klesáním až k Čertovým skálám. Skalní stěnu tvoří až několik metrů vysoké lavice pískovců uložené těsně nad sebou. Jsou vypreparované ze svahu erozní činností a vypadají jako obrovské kamenné schody, mající délku asi 150m, místy 6-25m vysoké a široké 2,5-3m s úklonem 70-80°. Už jenom poslední krutopřísný klesání podél skal a jeden málem fatální Šusťův vozembouch na úplnej závěr pod skálama. Stačil malej kousek a Šusta by se proklál
vinklem trčícím 15cenťáků ze země. Naštěstí se tak nestalo, sebral se ze země a společně jsme doklopejtali po 14ti kilometrech do restaurace Čertovy skály. Nejprv to vypadalo na hospodu kde nechtěj naše peníze, ale nakonec to jakš takš šlo. Servírka vypadala jako částečně umělá, ovšem cyborg ani barbiebot to nebyl, jen si nechala něco napíchat do gezichtu. Ale točili Pernštejn i vařili, což z mýho pohledu nebyl zas ta velkej problém. Po třech hodinách, několika pivech a jídle jdeme bydlet na nedalekou louku pod Čertovy skály. Uléháme do trávy. Sem tam se ozejvá do tmy chrápání, přehlušující okolojedoucí auta i kamióny. Občas se objevily osoby s čelovkama, na cosi čučej do tmy a zase odcházej, aby se ve 3 ráno objevil kdosi se spacákem a ulehnul vedle nás. Ve 1/4na 6 vstáváme, balíme a jdeme na autobus s odjezdem 6:20. O hodinu pozdějc vystupujeme ve Zlíně. Peťa s Jurou jdou na autobus do Brna. Já se Šusťou jdeme na vlak do Otrokovic, kde se loučíme. Šusťa jede vlakem do Brna přes Břeclav, já nasedám do vlaku na Pardubice. I přes zpoždění chytám výlukovej autobus a v Hradci Králové si kupuju v pekařství pizzabuchtu a pak nastupuju do vlaku směr Trutnov-Horňák. Dneska byla cesta domů oproti minule bez sebevrahů i vypnutých vlaků. Vybalit, vykoupat a může nastat odpočinek. Co říct závěrem. Asi tolik: „ Ještě nikdy jsme neušli tak málo za 3 dny a zároveň netrpěli tolika gerontoproblémama.“ 45kiláků a tři kolena je fakt rekord a nezmění na tom ani to, že si Šusťa koleno opravil cestou ňákým práškem. Tak zase někdy.
Fotky jsou tady Video bude někdy bude zde
Itinerář tuhle.