Když nedopadl brzký jarní vandr, kvůli nemoci zvaný „bronchitida“, byli jsme plni
očekávání, jaký počasí nám nadělí květen ve svý první části, kdy jsou rána mrazivý. Sam naplánoval trasu v oblasti u západních Brd s výchozím místem Rokycany. Svěřili jsme se železnici a srazili se jako obvykle na Hlaváku v Praze. Šnelcuk 770 Berounka, či jak se rychlovlak menoval nás pěkně převezl a tak ve stanovenou dobu před polednem vystupujeme v Rokycaneh na perón. Už z dáli, ještě než vlak zastavil vidíme jak nad městem stoupá černočernej hustej kouř. Ve Vatikánu zrovna probíhá konkláve a možná zrovna signalizujou, že prozatím nebyl novej pápež zvolenej. Kouř stoupá v místech kam máme podle itineráře jít. A tu nám přichází eSeMeSka, abysme neotvírali okna a nevycházeli ven. Pozdě! Stojíme před nádražím, marně hledáme okna i dvéře, který by sme zavřeli. Peťa si fotí pomník obětem 1.války, já fotím Peťu, jak si ho fotí. Poslušni příkazu nevycházet, odcházíme do blízskýho obchodu dokoupit drobnosti, jako vodu, sušenky, rohlíky. Šusťa si pořizuje chleba a buřty. Je 7.5.2025 skoro poledne. Mezitím okolo projížděj houkající hasiči s požárníkama spěchající za svým každodenním chlebem. Po nákupu se vydáváme vandrovat. Stroupající kouř vede naše kroky směrem k „Můzeu na demarkační čáře“. Kouře začíná bejt míň a v jednu chvíli už to vypadá, že zvolili pápeže, protože je skoro bílej. Když už máme kouř na dosah, přelítá nad náma vrtulník, kolem projížděj hasiči a spáleniště nám jen zasmrdělo na pozdrav. To v uctivý vzdálenosti míjíme, přecházíme hlavní silnici a stojíme u můzea. Před bránou se chystá zejtřejší sláva 80týho výročí konce 2.války. Můzeum má dnes sice zavříno, ale Sam nám vyjednal pomocí e-majlu prohlídku. V kase nás přivítal majitel se kterým krátce hovoříme. Seznámil nás se stěžejníma exponátama, jako jsou repliky německých tanků PZK III, PZK VI Tiger I, PZK VI Tiger II „Königstiger“ který vznikly na
základě požadavků filmařů, neboť originálů je ve světě pomálu. Muzeum má snad všechny vojenský auta a tanky od druhý války do konce 20století. Po prohlídce jdeme na rozhlednu. Šusťa nás naviguje loukou k oboře na úpatí Kotle, kde jak tvrdí jsou pratuři. Sice to ponejprv vypadá, že skončíme v nějáký třídírně odpadu, ale obora je hnedle v sousedství. Z vyvýšenýho vyhlídkovýho mola bylo vidět zblo. Vůkol jen roští, po zubrech ani památka a divoký koně se pásli naproti odpadovýmu hospodářství. Když už to vypadalo na fiasko, zahlídli jsme zubry nedaleko v dáli za mlázím, jak se pasou. Za oborou začalo stoupání na Kotel. Bágly schováváme za houštinu, abysme se zbytečně nevyčerpali. Pod vrcholem jsou jakési stezky vypadající jako bajk traily. Hle! Na vrcholku se taky dva bajkeři chystaj k jízdě. Jsou to klucí z Plzně se kterýma krátce rozmlouvám, než se spustí po lajně dólu a my se vylezeme rozhlídnout nahoru. Nad stomovím fouká studeně, do dáli je vidět mizerně, ale Rokycany máme jako na dlani. Na opačný straně vidíme Radyni, ofšem Alpy jsou někde za oparem. Patřičně vofouknutý scházíme nejen z rozhledny, ale i z Kotle. Na modrý, takřka dole se nachází „Pramen krásy“ a chceme-li bejt krásní, musíme k němu. Cestou dolu opět potkáváme bajkery mířící nahoru na druhou rundu. U pramene zjišťujeme, že jsme krásní i beztak. Jdeme si pro bágly, avšak
inspirováni přežvýkavci, sedáme si u cesty, vytahujeme svačiny a svačíme. Peťa jako obvykle vyndavá svůj nekonečný řízek, já, Sam a Šusťa pojídáme něco konzerv. Odněkud se přihnal Samojed, očmuchnul si naše svačiny aby pak Šusťovy zkrátil chleba rovnou od huby, jedním samojedím hryznutím. Ještě jednou nás oběhl a na zavolání páníka zmizel v les. Najedni, někteří okradeni a všichni očmuchnuti jdeme dál po žlutý. Pokračujeme kolem Rakovskýho a Zíkova rybníka, kde ryby radši spáchaly sebevraždu než by čuchaly ten smrad. Stoupáme k Rakový. Začátek obce Raková vypadá jako Balkánský slum. Podivný slepence baráků, podivný antény a močůvka tekoucí k Rakovskýmu rybníku. Obec necháváme za sebou a stále po žlutý, už zase scházíme mezi loukama do Přírodního parku Kornatický potok. Blíží se čas na kempnutí. Nějákou dobu hledáme přihodný místo a po malým bloumání ho máme. Stavíme přístřešky, ohniváci pálí oheň, večeříme. Po večeři ještě čaj se sušenkou. Šeří se a tak zalejzáme do spacáků. Něco málo klábosíme než nám to uslo. První den končí po 13,4 kilometrech kousek od hájovny Potoky.
Ráno v 7hodin už jsme na nohou, snídáme. Po osmý hodině máme zabaleno, stopy přítomnosti jsou zahlazený a odcházíme kolem hájovny k Neslivskýmu rybníku, kde jsou stopy po bejvalý lesní drážce. Lesní železnice byla postavena v roce 1920 a sloužila
přibližně 6 let při dopravě dřeva po kalamitě způsobené škůdcem bekyní mníškou. Její trasa bývala dlouhá asi 6 km a měla rozchod 600 mm. Procházíme se po tělese bejvalý drážky, obcházejíci rybník. Odpočíváme pod hrází rybníka a pak pokračujeme po trase drážky k bejvalý tvrzi Neslivky. Roku 1361 jsou zmiňovány tvrz a obec Nestev, r. 1375 se v přídomku uvádějí už Neslívy. Počátkem 15. stol. byla tvrz s vesnicemi Hořejší a Dolejší Neslívy připojena k Lopatě, zanikly snad při dobytí hradu r. 1432. U Mazanovy studánky poblíž tvrze nabíráme vodu, Šusťa jde na mohylový pohřebiště Hájek a pak společně pokračujeme v trase drážky ke zřícenině hradu Lopata. Po shnilých schodech a mostku se dostáváme na nádvoří, kde odpočíváme před další cestou. Založení hradu Lopata se datuje do 40. let 14. století pány z Litic. Poprvé byl hrad obležen a dobýván v prosinci 1397 královským hejtmanem Prokopem. Podruhé byl hrad Lopata dobýván za husitských válek. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a proto se husité rozhodli posádku vyležet. Obléhání se
protáhlo od 27. října 1432 až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se probít z obklíčení. Vítězové po ovládnutí Lopaty hrad zbořili, aby se opět nemohl stát opěrným bodem katolíků nebo lapků. Od Lopaty pozvolna stoupáme k mohylovýmu pohřebišti Hádek, kde se zastavujeme na oběd. Šusťa pokračuje napřed dál k tvrzišti Javor. My v prostoru mezi mohylami obědváme. Mohyly neponičené orbou byly v letech 1878 až 1883 prokopány F. X. Francem. Franc prokopal, prozkoumal a popsal 20 mohyl z celkového počtu 42. Ostatní mohyly byly údajně porušené. V některých, kromě pár střepů nenalezl nic. Nálezy spadají převážně do střední doby bronzové. Po obědě jdeme za Šusťou na tvrziště Javor. Šusťa spí a odpočívá u cedule. Sam s Peťou si jdou prohlídnout příkop a pahorek tvrze o průměru osmi metrů, kterej je dokola obklopen příkopem a valem. Val není kolem dokola, na západě je přerušenej, pravděpodobně se tady spoléhalo na ochranu přilehlýho rybníka. Na tvrzišti nejsou povrchový stopy po stavbě. Podle typu tvrziště tady pravděpodobně stála dřevěná věž. Jsme přesně v půli dnešní trasy. Pokračujeme okolo zaniklý vsi Javor. V roce 1601 jsou ves i tvrz uváděné jako pusté. Z lesní cesty se dostáme na asfaltovou, ale asfaltku opouštíme už po 1/2kilometru a jdeme ke zřícenině tvrze Mydlná. Zbytky staveb se zachovaly při okraji tvrziště nad bývalým, dnes opět obnoveným rybníkem naproti vchodu do paláce. Pokud lze soudit, byl celý areál obehnán zdí z kamene spojovaného hlínou. Rybník obklopoval tvrz ze dvou stran a další rybník nad ní nadržoval vodu pro napouštění příkopu, uzavřeného k tomu účelu hrázkou s přepadem. V předpolí tvrze byly zjištěny
stopy objektů poplužního dvora a v širším okolí pozůstatky vsi, která násilně zanikla před polovinou 15. stol. Mnoho se nezdržujeme, protože zahnívající bahno v příkopech nás popohání vpřed. Obcházíme rybník, jdeme k silnici, přecházíme ji do řídkýho lesíka. Nízkým ostružiním se přibližujeme k louce. Za šáším je louka a tou jdeme nevysokou trávou stoupajíc, rovnou k obci Kakejcov, kde nás za silnicej vyhlížejí koňové. První písemná zpráva pochází z roku 1616. Pomník obětem 1. světové války. Hospoda Stodola : út.- pá 16:00- 22:00 Asi Gambáč !!? To nám říká Samův itinerář. Až na tu hospodu to všechno sedí. Hospoda je zavřená a na prodej. Nic kupovat nehodláme, takže pokračujeme skrz ves až za JZD, který obcházíme. Za Kakejcovem v lukách si sedáme a odpočíváme, načež pokračujeme mezi luky do 1,5km vzdálených Přikosic. Míjíme odpočinkový místo U kříže, vcházíme do Příkosic vítání koněm, psem a jejich páníky. Procházíme napříč Příkosicemi. Máme projít skrze statek ke hřbitovu, jenže cesta je díky slintavce a kulhavce uzavřená, tak statek obcházíme. U hřbitova v přístřešku se zastavujeme, shazujeme bágly a odpočíváme. Chlapík v montérkách si točí vodu do konve z vodovodu. Ptáme se ho, jestli je voda pitná a on nám povídá, že je to nejlepší voda v okolí a jestli jsme se přišli podívat na místo fatamorgány, místního to zázraku. Netušíc o co jde, nechali jsme si to vyprávět: Povětří bylo pošmurné a celé okolí Příkosic pokryto sněhem. Podle vyprávění Vojtěcha Sedláčka toho dne kolem třetí hodiny odpoledne vyšel z otcova domu rychtářův syn podívat se na oblohu, zda bude sněžit nebo pršet. Podíval se k jihu a ke svému velkému zděšení spatřil velké množství jízdního vojska, přijíždějícího od lesa panství Spálenopoříčského. Mimo potůčku dělícího panství poříčské od mirošovského nevedla tudy žádná silnice nebo cesta. Před lesem se rozprostírala dosti rozlehlá planina, pokrytá sněhem, třpytícím se jako stříbro. Bylo prý bezvětří a všude panoval klid. Zděšený rychtářův syn viděl, že se vojsko neustále přibližuje k Příkosicím, běžel ke svým rodičům a řekl jim, co se děje. Rychtář vyšel s ním ven a jeho syn prý pravil: „Hle, otče, kampak s tím vojskem v naší malé vesnici?“ Rychtář se zarazil. Zatím jízdní vojsko cválalo směrem k vesnici a na poli „Spáleniště“ se rozestavilo do jedné řady po třech jezdcích. „Zdálo se, jako by všichni koně byli vraní a jezdci v bílé pláště odění.“ Jejich palaše se blýskaly a bylo vidět, jak jimi vzdávají poctu“. Na obou křídlech se chvěly krásné korouhve, a to na pravém červená a na levém bílá, vojsko zdobíce.“ Zatím vesnice byla vzhůru nohama, neboť kdekdo chtěl být svědkem příchodu neznámého vojska. Lidé se hrnuli ven; ze svých příbytků; všichni se divili, kterou cestou tam mohlo tolik jízdy přijet, mnozí se domnívali, že asi vojsko zabloudilo. Jinak se to nedalo vysvětlit. „Když jezdci tak čtvrt hodiny postáli, obrátili se pojednou na polopravou stranu (halbrechts), pochodovali přes ten potůček a jej překročivše, všichni mžikem zmizeli.“ Na to prý příkosický rychtář samou radostí prohlásil: „Ti již více sem nepřijdou! Kdepak bych byl pro ně nabral bytů a chlívů?“ Avšak tak nenadálé zmizení, celého jízdního vojska v místech, kde nebyla veřejná silnice, bylo velmi podezřelé. Vesničany pojal strach a hrůza z toho, co viděli, a z toho, co mohlo ještě přijít. Nepochopitelné. Zakroutili nechápavě hlavou, a když se obrátili, spatřili v témže směru pěchotu, která táhla tou samou cestou, a rozestavila se na tomtéž místě jako jízda. Pěchoty bylo prý mnohem více než jezdců. Pěšáci byli oděni v šedé pláště a slunce se odráželo od ručnic, bodáků a šavlí. Opět došlo k podivným ceremoniím. Když se řady pěchoty rozestavily, jako prve jízda, vstoupili dva černě odění důstojníci, obrátili se k vojsku a něco zaveleli. Vesničané se prý domnívali, že toto vojsko určitě potáhne k vesnici. Avšak k velkému jejich překvapení asi po čtvrt hodině i pěchota zmizela tak nenadále, jako prve jezdci. Pak ještě bylo vidět mnohonásobné pohyby koňstva, vozů o dvou kolech, na nich sudy nebo děla vezli; dále bylo vidět řadu dalších vojenských vozů. Fronta vojska šla od jihu k severu obličejem obrácena k západu. Tato nová podívaná ohromila vesničany. Tři osoby prý onemocněly, jakási žena se vrátila domů a chtěla vyprávět, co právě viděla, hrůzou prý ani slovo nemohla ze sebe vydat. Teprve třetí den mohla promluvit o tomto prazvláštním úkazu. Na místo, kde se objevilo vojsko, se nikdo neopovážil jít, kromě jediného rychtářova syna, který spatřil jako první podivné scény. Avšak nenašel ani stopy po nějakém vojsku. Potud tedy vyprávění prof. Sedláčka. Tento prazvláštní příkosický úkaz byl přírodním jevem jak správně usoudil ve zmíněném článku Vojtěch Sedláček. V týž čas totiž, kdy se toto vše sběhlo v Příkosicích se konala kdesi v Bavorsku vojenská přehlídka. Lomem a odrazem světla se přenesl tento zajímavý obraz vojenské přehlídky do zasněžených plání u Příkosic a Příkosičtí se stali svědky neobvyklé podívané, aniž by k tomu potřebovali televizi. Je to však, jak se zdá, jeden v mála pozorovaných a popsaných úkazů toho druhu v Čechách, proto stojí za povšimnutí. Ohromeni touto vyprávěnkou si plníme čutory vodou a odcházíme přes Kuželkovic vršek
ke kilometr vzdálený zřícenině hradu Homberk. Hrad se poprvé připomíná v r. 1368. Do poloviny 15. století patřil rodu Homperků. Kolem poloviny 15. století Homberští vymřeli a jejich zboží připadlo jako odúmrť králi. Jiří z Poděbrad je r. 1457 postoupil Bedřichovi z Donína, který se už předtím v jeho okolí zakoupil. V té době hrad, nevyhovující novým nárokům šlechty na pohodlnější bydlení, rychle pustl a před koncem 15. století zanikl. Zbytky přepálené malty dosvědčují zánik hradu požárem. Pokus o vytvoření názorné podoby hradu znesnadňuje zjištění, že část skály byla v minulém století odstřelena. Dnešní čtvrteční cesta nám končí po 18,3km. Pod hradní skálou si na příhodným místě stavíme přístřešky a ještě než se smrkne, večeříme. Po západu slunce zalejzáme do spacáků, chrupeme až do rozednění.
O 1/2sedmý ráno se od horizontu na východě odpoutává slunce, vytahuje nás jednoho po druhým ze spacáku. Hodinu na to už si vaříme čaj ke snídani a snídáme. Před devátou vycházíme od hradu, scházíme dolu k lomu ven z lesa. Mezi poli s ozimy obilí jdeme do vísky Vísky. V obci Vísky bylo podle pamětníků kolem roku 1890 až 200 obyvatel, 2 hospody, výčep a kořalna. Procházíme skrz, krom historických úlů, rezivý škody 105, drůbeže, koček a jedný funkční pumpy na vodu, nikde nikdo. Kilometr po asfalce a jsme na Pančavě u zavřený hospody. Na zrcátku auta se pýřil Konipas bílý, jinak klid a mír. Přesně v devět se kolem zastávky u hospody mihnul autobus. Odcházíme ve směru hájovna Trokavec, kde vcházíme do CHKO Brdy a konečně začínáme klesat. Prozatím jen k hradu Drštka. Před střelnicí Kolvínka odbočujeme vlevo a jdeme ke zřícenině hradu Drštka. Pro stavbu hradu byly vybrány dva skalní bloky. Na vyšším byla postavena hlavní stavba, věžovitý palác (10 x 10 m ) s přihrazeným dvorkem. Na druhém skalním bloku, vlastně na jeho nejvyšší části stála menší stavba, střežící možný přístup útočníků po podlouhlé skále. Od této stavby skála kolmo spadá do stísněného nádvoří, odkud bylo možné po stupňovitém terénu vystoupat k hrazenému dvorku před věžovitým palácem na sousední skále. Protože po zřícenině není mnoho památek, vydal se Sam se Šusťou najít kde se nacházela, aby nás po objevení hradu odvedl na nádvoří k ohništi. Rozděláváme oheň, vaříme si oběd, odpočíváme, nabíráme síly k dalšímu pochodu. Po odpočinku jdeme ke studánce blízko hradu. Znovu a naposledy stoupáme lesní cestou až k obci Skořice. Od teď už budeme jen klesat až do cíle. Zastavujeme až u pomníku padlým ve válkách. Peťa si pomníky fotí, já se sluním na schodech před nimi. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1352. Obec se jmenuje podle kostela, nikoli podle koření, jde tedy o obec lidu Skorových. Pak se přesouváme ke kostelu. Kostel sv. Václava byl postaven na skále nad obcí (558 m.n.m.) jako jeden z nejstarších kostelů v Čechách v gotickém slohu, a to někdy kolem r. 1295. V r. 1667 byl kostel barokně přestavěn. Od kostela jdeme lukama k lesu a lesníma cestama k rozcestí u stříbrnýho kamene. Odtud po cyklosteze na kraj Dobřívi. Tady si fotím „Kačenu“, neboli
Tatru 805 s plachtou. Obcházíme obec podél lesa až ke zbytkům bejvalý Strousbergovy železnice, který nejsou kvůli vzrostlý vegetaci vidět. Znova vstupujeme do Dobřívi, procházíme mezi domy až k hamru. Původní dřevěný hamr stál v těchto místech už v 16. století, v roce 1634 byl vypálen švédskými vojsky. K obnovení došlo v roce 1657. Dnešní budova pochází z přestavby v letech 1825–1830. Od poloviny 17. století byl trvale v provozu až do roku 1956. V roce 2020 byla po třech letech dokončena rekonstrukce zařízení, během níž byly opraveny vantroky, vodní kola i hamernická zařízení (kladiva, vrtačky apod.). Sedáme si na lavičku u pokladny, ptáme se místních po hospodě. Dostáváme radu, že Stará hospoda u Švédskýho mostu nic moc, ať jdeme ještě kousek dál, že za poštou je znovu otevřená restaurace Hamrovka. Jdeme tam. Nejdřív se ale fotíme na Švédským mostě. Postaven snad před r. 1379 jako součást přístupové cesty k hamru. Délka 20 m, šířka 4 m, vzepětí nad hladinou 4 m. Na středu socha pravděpodobně sv. Barbory, před mostem sv. Jan Nepomucký. Potom už nás vcuclo po 15ti kilometrech doupě neřesti. Je tu prázdno, zabíráme si místa a objednáváme pivo. Krom mě si všici tři dávaj nějákej pivní ovocnej kekel. To já si rovnou dávám 10tku Gé nepasterovanou. Pak si dáváme večeři, tuším že to byl bramborák trhaný masíčko s kysaným zelím. A zase Gambáč. Pak se přihrnuli místní na hokej. Hrály Helvíti a
Našinci. Helvíti nejdřív vyhrávali, ale na konec to stejně odpískali a šmitec. Dáváme se do hovoru s chlapíkem vydávající se za starostu. Vyzkoušíme ho z „koksáku“! A pak už se v tom ztrácím. Ani nevím kdo se zkoksoval dřív. Rozhodně to stálo za to a 800kaček. Ještě si pamatuju, že nám dovolil spát u hamru na trávě, což se taky stalo. A ani nevím jak. Vlastně vím, ale nebudu to rozebírat. Noc to byla mrazivá asi tak -2C. Po probuzení zjišťuju úžasnou věc, a to tu, že celtu mám přes hlavu, ovšem zbytek mimo ní a tak je spacák mokrej od rosy. Navíc jsem se oblíknul na noc jen polovičatě. Od pasu dolu mám noční ústroj, ovšem nahoru až k hlavě jsem tak jak jsem sem došel. Hmm, ovšem hlava nebolí a to je zásluha „koksáků“. Bohužel negatívum je ztráta paměti. No nic, o ½ sedmý ráno balíme a jdeme na autobus. Čeká nás jízda domů. Autobus nás odváží do Rokycan, kde nastupujeme do vlaku a ten nás veze do Prahy. Tady máme hoďku čas, jdeme do čekárny a vyčkáváme na odjez našich vlaků. Jedou nám takřka zároveň. Klukům směr Tišnov, mě do Trutnova. Tak se skončil po 47kilometrech vandr „Přes Lopatu na Držtku“.
Odkaz na fotky jsou tady. Odkaz na video bude zde.
Itinerář zde.