Gabreta, starodávnej Keltskej název pro pohoří, nám známej spíš pod názvem Šumava. Po kolikátý už budeme vandrovat zdejší krajinou? I kdyby to bylo po tisící, pořád je co objevovat a kudy jít. Naše, zřejmě devátá návštěva se začala ve Volyni na náměstí, kde se naše skromná výprava sešla ve středu 18.9.2024. Sam se Šusťou přijeli od Brna vlakem, já přijel skrze Prahu autobusem. Naše trio se ještě musí přesunout do Krušlova odkud už budeme skutečně vandrovat. Ve 12:10 přijíždí náš autobus. Za necelých 20minut vystupujeme u krušlovský kapličky a jdeme k Machovu včelínu. Odpolední návštěvní hodiny ale začínaj až ve 13hodin, proto se řídíme cedulej číslo dva a prohlídku objednáváme telefonicky. Průvodce se nejprve zdráhá, ale když zaslechne, že nás je až tři,
což je hafo platících, zanechal siestu siestou a otevřel. Jako správnej obchodník nám rovnou nabídnul točený, dřív než vybral vstupný. Roztočil, možná načepoval, tři kousky a začal s komentovanou prohlídkou. Machův včelín v Krušlově na Strakonicku je unikátem nejen v České republice, ale také ve střední Evropě. Jedná se o pozoruhodnou dřevěnou stavbu s vyřezávanými a malovanými prvky a sbírkou více jak 80 výjimečných řezeb a výtvarně ztvárněných úlů. Krušlovský včelín vyniká jedinečným provedením, za kterým stojí Josef Mach (23.2.1923 – 4.8.2008), řezbářský samouk a velký milovník včel. Josef Mach se v Krušlově narodil a se stavbou včelína začal ve svých 25 letech. Stavba mu trvala 4 roky. Malované úly v podobě domečků se všemi drobnými detaily byly plně funkční a bylo jich 65 kusů. Celý interiér včelína zdobí řezby, které jsou pozoruhodné rozmanitostí svých námětů i formou – najdete tu mimo jiné také vyřezávaný nábytek nebo hodiny. V současné době je včelín koncipován jako muzeum věnované odkazu Josefa Macha. Celou dobu prohlídky na nás dohlížely dvě kozy s oslíkem. Jedna z koz provedla kontrolu Šusťovy usárny a pak se uvelebila na lavičce. Oslík měl zájem o podrbání a hlavně by rád něco slupnul u včelína v květný zahradě. Obohacený o informace se za hodinu vydáváme na cestu k Česticím. Jdeme po zelený včelařský naučný stezce. Za posledním barákem následujeme ns z kopce. Krušlov je v nadmořský vejšce 750metrů, Čestice jsou o dobrých 200metrů níž. Jdeme k čestickýmu
potoku, kde je přístřešek a studánka, kde hodláme pozdně poobědvat. Cesta rázně klesá a ještě než dojdeme k přístřešku, jsme o 100metrů níže. Potoky obvykle tečou údolíma, jenže teď je i to jinak. Po velkých deštích, který spláchly Jeseníky, Opavsko a Ostravu, spadlo i na Šumavě hodně vody. Naštěstí né tolik aby z toho tady byla katastrofa, přesto i tady jsou místa, kde už se voda nemá kam vsakovat, a tak si našla cestu kudy týct. Odněkud se valí a valí a valí se po cestě, po který zrovna jdeme. Jak se voda na cestu dostala, tak se i po pár stech metrech z cesty zase ztrácí někam do lesa. U čestickýho potoka v přístřešku vybalujeme jídlo, na liháči si ho vaříme a konečně obědujeme. Nemoha najít studánku, nabírám vodu z rychle tekoucího potoka a vařím si čaj. Hlad byl zahnán, můžeme pokračovat! Pod vrchem Mlaď jsme se měli vydat k modrý značce, ale pokračovali jsme dál po zelený, přes osadu Na Kobylce, za kterou stojí zvonička a žulová lavička. Na pastvině se pasou krávy, za níma jsou dálavy a za horizontem už jsou Čestice, ale než dojdeme až tam, obdivujeme opravenou sochu svatýho Adalberta (Vojtěcha). Procházíme okolo telekomunikační věže sloužící zároveň jako rozhledna, několika kubických metrů dřeva, zemědělských strojů, hodně použitýho Favorita. Za Favoritem stoupáme okolo přístřešku poustevníka na Kalvárii. Kopec nad Česticemi byl využitej ke zřízení poutního místa zřejmě roku 1626. Tehdy zde byly vztyčeny dřevěné kříže a kaple Křížové cesty. Roku 1728 byly postaveny čtyři zděné
kaple, který se zachovaly dodnes. Současná podoba místa vznikla roku 1820. Mezi barokní výklenkové kaple byla vestavěna ústřední kaple Povýšení sv. Kříže, výjimečná svým dórským peristylem. Pro dotvoření místa vznikla i zřejmě nikdy skutečně nevyužívaná dřevěná poustevna na západním úbočí kopce. Komplex dotváří na východním úbočí kaple Bolestné Panny Marie a malá výklenková kaple u cesty pod poustevnou. Po prohlídce sestupujeme do obce. Pod kaplí je rozestavěnej barák, kolem kterýho je doslova bordel a pod plachtou teréňák ARO M461, což je licence GAZ 69. Míjíme to muzeum sajrajtu, dětskou ozdravovnu v sousedství a vystupujeme po schodech ke kostelu Stětí sv. Jana Křtitele. Čestice jsou písemně poprvé doloženy roku 1243 jako sídlo Přechů z Čestic. Tehdy už zřejmě stál dnešní kostel, jehož nejstarší části datují dochované články do počátku 13. století. Přibližně o 100 let později nahradil původní apsidu gotický presbytář, doplněný ještě ve 14. století o sakristii. Současnou podobu ovlivnily zásadně úpravy v 19. století: nová fasáda, předsíňka a oratoř nad sakristií z let 1819–20 a klenba hlavní lodi z let 1843–44. Někdy v tý době vzniklo i monumentální schodiště jižně od kostela, osazené velkým litinovým křížem. Nejvýraznějšími pozůstatky románský podoby jsou zvonový okna věže a západní průčelí. Pod kostelem stojí velká barokní fara, na jejíž boční stěně je nápis: Tuto budovu navštívil v dobách tuhého socialismu, při své návštěvě ČSSR, generální tajemník ústředního výboru
KSSS Leonid Iljič Brežněv. Jestli se tak opravdu stalo, na to neexistuje odpověď. Pro ty co rádi studujou, tak tady je tak trochu odpověď, neboť archivy mlčí. Jdeme si prohlídnout zámek a zbytky tvrze v areálu parku. Původně jsme měli jít až do Doubravice okouknout tvrz v soukromý zahradě, jenže majitelka přestala s Jurou komunikovat a tak jsme se na ně vyprdli a na autobus do Záselesí čekáme v Česticích. Těsně před pátou nastupujeme cestu do Zálesí škola, kde po dvaceti minutách vystupujeme. Potřebujeme vodu a máme štěstí. Paní starostka chystá volební místnost a umožňuje nám nabrat si plný čutory. Majíce vodu se loučíme a stoupáme pozvolna Zálesím Paloučky k vrcholu na Kváskovický kopec 819mnm. Šusťa chce někam k zelený značce a z kopce, já mám v navigaci Skalní kovadlinu přes nedaleký vrchol. Dělíme se a s Jurou jdeme ke kovadlině sami. Šusťova cesta byla o několik minut delší, ale taky furt z kopce. U kovadliny stavíme přístřešek s ležením, rozděláváme na ohništi oheň a než se úplně smrkne, večeříme. O půl devátý už jsme zalezlý ve spacáku a spíme.
Okolo sedmý ráno vylejzáme z kanafásu, oheň nám vaří snídani a čaj. Za skalkou vylejzá slunec, dělá romantický obrazy na mechu a stromech. Snídaně šampiónů je hotová :-). Po ozdravující kůře jdeme omrknout okolí. Znovu, už za světla okukujeme kovadlinu. Skalní
útvar se nachází v těsný blízkosti dvou téměř zaniklých vodních mlýnu a pily. Obrovský monolit ležící volně na vyvýšeným a holým skalním podloží tvořeným pararulou až migmatitem. Podoba s kovadlinou je tak zřejmá, že již kdysi dala vzniknout pověstem o obrech z Obřího hradu, kteří na ní kovali. Podle domněnek byl kámen na soudobý místo položen úmyslně lidmi. Pod kovadlinou prochází lesní cesta a zelená značka, pod cestou teče Ruždínský potok, protejkající skalní branou. Několik kroků po proudu mezi cestou a potokem je krytá studánka s vodou. Než se zabalíme a uklidíme flek po spaní je půl desátý. Odcházíme sluncem osvětleným lesem k samotě Biskup. 300 metrů silnice č.171, štrejchneme hranici Plzeňskýho kraje a zase šup do lesů. Jdeme lesníma, místy mokrýma, cestama k Zuklínu na menhiry. O půl dvanáctý dělá Sam v Zuklínským vodopádu ranní hygienu a v zápětí stojíme u Slunečního kamene. Tady se strhla první z mnoha dnešních roztržek. Do navigace jsem podle itineráře zadal trasu a podle ní měl následující bod bejt Větrnej kámen, což znamenalo jít kousek zpátky, odbočit do kopce a k Zuklínu jít přes les. Ovšem Šusťa drže telefon se zapnutýma mapy.cz sveřepě lpěl na pokračování. Ovšem i já sveřepěl. Asi existuje i jiná cesta k větrnýmu, pomyslel jsem si a pokračujeme k Zuklínu kratší cestou. Odměnou je rozhled z pastvin daleko do kraje. V dálce 14ti kilometrů je vidět i hrad Rabí. Těsně u Zuklína opět sveřepím, mysle, že musíme jít okolo Větrnýho menhiru. Po
nevinný roztržce typu: Tudy! Ne! V mapě žádná cesta není! Ale tady je! Nikam nevede! Se nechám vláčet událostma a mlčím. Šusťa – objímač menhirů, nechce vidět Vetrnej šutrák?! Nevídaný?! Mlčím a jdu vláčen, nepochopen :-(. Na rozcestí v Zuklíně u zvoničky mlčím, ať si cestu najde pchéééé. Stoupáme strmou asfaltkou nad ves. Šusťa se někde prochází Zuklínem. Jdu, jdu mlčky prudce stoupám. Sam zpomaluje, Šusťa se blíží. Na křižovatce s křížkem jsem opět na plánovaný trase. Po 300metrech jsem o 80metrů vejš na hlavnější sinici. Dalších 300metrů a shazuju bágl v přístřešku. Za několik minut příchází Sam se Šusťou. Společně jdeme k Měsíčnímu kameni, kde Sam čerpá enegii. Sam „natankoval“ energii, ovšem i tak si v přístřešku vaříme oběd, neboť energie z kmene hlad nezažene. Najedený pokračujeme k dalším menhirům. Jen pár desítek metrů jihovýchodně od Měsíčního kamene se nacházejí dva nedávno znovu vztyčený štíhlý menhiry – Strážci. Místo to bude magický, protože o pár dalších kroků dál, vytejká zpod stromu pramen. O několik desítek metrů dál stojí u cesty pamětní kámen, ovšem na co je třeba pamatovat se neuvádí. Po přejítí silnice stoupáme lesem k dalším menhirům. Za horizontem stoupání stojíme v Zuklínským lese v 1000metrech. Za zatáčkou pod cestou se tyčí téměř tři metry vysokej Mudrc. Pojmenování bylo inspirovaný jeho rozšířenou horní částí – jakousi moudrou hlavou. Při objevení byl nakloněnej asi o 45° od vertikály. Energie kamene je podle Pavla Kozáka oproti
průměrným kamenům více než dvojnásobná. Ta dvojnásobná energie zapříčinila Šusťovo odběhnutí k dalším menhirům v okolí. Se Samem jdeme k odpočinkovýmu místu se studánkou U koruny, kde nabíráme vodu a čekáme příchod energetika. Ten se po čase zjevuje a je tak nabitej, že nás nevnímá a kdyby Sam nezavolal, odsršel by do dálav. Se Samem se sbíráme a jdeme okolo Mezního kamene na Javorník. Šusťa to veme kolem Obrova lože rovnou k vrcholu. Pomalu stoupáme do sedla pod Javorníkem, procházíme skrze kamennou hradbu v sedle. Schováváme bágly do mlází a lehcí jako baletky, baletíme podél Asterixova valu, jak ho Sam nazval, k vrcholu k rozhledně. Když přicházíme k patě Klostermannovy rozhledny, Šusťa už sedí na židli u ní. Zakupujeme si v turniketu vstupenku a vzhůru k vrcholu. Z vrcholu máme Šumavu jako na dlani. S pomocí panoramatický mapy určujeme vrcholy kopců na horizontu. Vynadívaný sestupujeme dolů a odcházíme zpátky podél Asterixova valu na Královský kámen. Ve stěně blízkýho mrazového srubu je vytesanej velkej skalní oltář (nika) ─ datovaná rokem 1899. je vyzdobenej obrazy svatých a doplněnej vytesanýma německýma nápisama. Na chvíli posedíme a pak se vydáváme k bejvalý obci Ždánov. Po dvou kilometrech jsme na začátku katastru obce a bylo by záhodno najít místo pro přespání. V okolí přístřešku je jen vlhkej, svažitej zarostlej terén, proto pokračujeme dál. Nic vhodnýho se prozatím neobjevuje,
dokonce se zdá, že je to horší. Máme asi tak 3/4hodiny než se smrkne. U prostřed katastru bejvalýho Ždánova jsou louky a za jednou takovou objevujeme nádhernej, vzrostlej, čistej, mechem porostlej, suchej les. Rozbíjíme tábor, stavíme přístřešek, Šusťa chystá ohniště. Přípravy na spaní jsou za námi, oheň hoří. Večeříme, a stejně jako včera, jakmile je tma, leháme si do spacáků a za chvíli usínáme. Uprostřed noci nás probouzí poryvy větru, hučení ve větvích. Jak vichr přišel, tak se ztratil a místo něho vysvitnuvší měsíc šajnoval jako lampa.
Ráno vstáváme po 1/2osmý. Snídaně, zabalit, to všechno postupně a pomalu. Šusťa už od včerejška hlásí nedostatek chleba, ostatně jako vždycky mu druhej den dochází. Musí do civilizace, v tomhle případě do Kašperský Hory. Dobalíme, Sam zahladil stopy po ohništi a můžeme vyrazit. Nejkratší možnou cestou skrze les jdeme na trasu. Cestou objevujeme sejpy a pinky po nějáky, asi důlní činnosti. Poblíž cesty pak klikatící se zákop s viditelnýma střeleckýma pozicema. Vzhledem k tomu, že poblíž stojí jeden z několika ŘOPíků, možná se jedná o zákopy z mobilizace v roce 1938. Po Zlatý stezce jdeme směrem ke Žlíbku. Cestou si prohlížíme dva ŘOPíky H-40/2/A-160 a druhej s upraveným vtupem v 50tých letech H-40/3/B1-100. Přecházíme silnici a do Žlíbku to je jen necelej kilometr. Na návsi, si z pramene nabíráme vodu a za Žlíbkem odbočujeme k Pustýmu Hrádku 1/2kilometru vzdálenýmu. Z něho máme nádhernej výhled na hrad Kašperk, Kašperský Hory a Šumavu
v pozadí. Šusťa volá, kde jsme, že už je na hradě. Scházíme kořenovou cestičkou do sedla u hradu Kašperk, podél hradu přicházíme na jeho nádvoří, kde je několik návštěvníků a Šusťa pijící pívo. Že prej kde sme tak dlouho, že už si dal devítku, a ta že je jalová a teď že má Klostermana. Pak nám vylíčil, jak si kupoval chleba a navštívil pivovarskou prodejnu. Spolu se Samem šli na prohlídku hradní věže. Já hlídám bágly a svačím. Hned jak se vrátili, pokračovali spolu se Samem v degustaci. Protože nedegustuju, vydal jsem se k rozhledně Sedlo. Byla to, podle itineráře, varianta A, pro případ, že nebude dost času jít variantu B až k Obřímu hradu. Jdu pomalu, obdivuju obří mraveniště, totem Penzionu Na Habeši a dva úkryty typu ÚŽ-6 zatopený vodou v prostoru pod Sedlem. Samotnej výstup na Sedlo byl po prudkým úbočí zhruba 100metrů vysokým. Jak praví Wikipedie: Rozložitá a mohutná hora vysoká 905 m. Kdysi tu bylo hradiště datovaný do doby Halštatský, jehož zbytky valů až 10metrů vysokých jsou toho důkazem. Dnes se jedná o zalesněnej vrchol, kterej je přirozenou dominantou blízkého okolí. Vrchol je protáhlý ve směru severozápad – jihovýchod, některý svahy jsou pozvolný, jiný (zejména jižní) prudký a kamenitý. Ve vrcholový oblasti se vyskytuje mnoho skalních útvarů. Holou skálou je tvořena i vrcholová vyhlídka, na kterou v jižním směru navazuje prudkej skalnatej sráz hlubokej několik desítek metrů. Po štrapáci v jižní stěně, stojím u rozhledny. Jsou tu nějácí bajkeři mýho věku, jeden na e-
bajku, druhej na gravelu. Zapřádáme hovor, jak to jde, kolik dechu ještě máme a tak. Když jsme se rozloučili, jdu se mrknout na vyhlídku a posléze vystupuju na rozhlednu. Rozhlídnutej si dělám čaj a oběduju. Návštěvníci se neustále střídaj. Protože je tady trail lajna s názvem Epona, objevujou se i bajkeři v helmách a chráničích. Ti posléze mizí v dáli za klopenkou a lavicí. Po nějáký době se objevujou Sam se Šusťou. I oni se jdou rozhlídnout a pak je seznamuju s malým zítřejším problémem, kterej nafukuju do obrovských rozměrů. Věc se má tak, že pokud pojedeme z Albrechtic v 9:30, budu doma cca v 19:50 za předpokladu dobrých přestupů. Lepší varianta by byla přiblížit se Sušici a jet v 8:00 ráno do Prahy. Nakonec nacházíme variantu „Brod“. Přespíme u Albrechtic, ráno vyrazíme včas a pojedu v 10hodin do Klatov. Rozhodnuto, teď najít flek na spaní. Cestou dolu k Albrechticím je všude mokro, nehostinno. Šusťa se vydává na obhlídku a přichází s dobrou zprávou. Za malou loučkou je slušnej flek. Byl to nejlepší možnej flek v okolí. Celkem suchej, stranou cesty. Rozbalujeme, večeříme. Šusťa musí pálit oheň, to by jinak nebyl on. Jednou nám tak přivolá nechtěnou pomoc. Dneska to naštěstí nestihnul :-). Po smrknutí zalejzáme spát.
Ráno vstáváme o 1/2osmý, balíme snídáme. Po zahlazení stop odnášíme odpadky k Penzionu pod Sedlem a po červený značce odcházíme k Sušici. Cesta klesá do Záluží pastvinama. Slunce nám pomalu stoupá za zády nad obzor. V místě rozhledu vidíme slušnou inverzi nad Sušici, ze který vystupuje v mlhách vrchol Svatoboru s rozhlednou. Záluží je zahalený v lehký mlze. Sto metrů po silnici, odbočujeme, stoupáme okolo Záluží, míjíme zahradu 100vek akvárí i místní kotoučovej katr. Od rozcestí to je už jenom z kopce. Znova přicházíme k silnici. Pro urychlení cesty jdeme až ke křížku asfaltkou. Zjišťuju, že
musím zrychlit, jestli chci stihnout autobus do Klatov. Nechávám Šusťu se Samem za sebou, zrychluju, upaluju co stačím. Šibeník, Žižkův vrch s kalichem nad Sušicí. Město je prozatím v mlze. Prudkým svahem sestupuju k městu. Jsem na předměstí, mlha se nerozplývá, mlhou prostupuju okolo smuteční síně se hřbitovem do města Sušice. Takže to možná není mlha, ale mraky. Teď stačí neztratit čevený značení, přejít most přes Otavu, světelnou křižovatku u Muzea Šumavy a za ním na nábřeží Otavy je autobusák. Super mám 15minut do příjezdu autobusu. Mlžný mraky se zdvíhaj, aby se na chvíli objevila kaple Sv.Anděla strážce nad městem. 15vteřin před plánovaným odjezdem v 10hodin, přicházejí Sam se Šusťou, ovšem bus nikde. Zdá se, že pospíchat bylo zbytečný :-). Loučíme se. Přijíždí můj opožděnej spoj, nastupuju. Šusťovi se Samem jede vlak do Horažďovic a pak na Brno z opačnýho konce Sušice, kam se musí dostat s MHD. Můj autobus vyráží přes Velhartice do Klatov k hlavnímu nádraží, kam přijíždí včas. Kupuju si jízdenku na vlak do Prahy Smíchova. Pokladní mi sděluje, že před budovu právě přijížděj výlukový autobusy do Dobřan. V Dobřanech jsm konečně ve vlaku. Zajišťuju si další jízdenku na spoj z Prahy do Trutnova. Autobus občas bejvá plnej a nemusel bych se vejít. První pokus končí chybou. Asi jsem nestihnul limit pro zadání kódu ověření. Druhej pokus opět chyba!? Divný dám krk na to, že jsem limit stihnul. Další a další pokus. Už jedeme z Plzně a nic. Když už to
klaplo, právě vjíždíme do Ejpovickýho tunelu a …. signál je fpr… Po výjezdu marně čekám na potvrzení a dodávku jízdenky. Kontrolou účtu zjišťuju, že 190ká bylo poukázáno! Hmm jízdenka na autobus nikde grrrrr. ( Někde byla chyba a platba byla nakonec po několika dnech vrácena 🙂 ). Nezbejvá než se spolehnout, že budou místa. Praha Smíchov, krtkem na Čerňák a autobus do Trutnova přijíždí. Místa jsou, není co řešit. V pět odpoledne vystupuju na autobusáku Trutnov. Ještě sockou do Horňáku, shodit bágl, napustit vanu a relaxovat.
Odkaz na fotky jsou tady. Odkaz na video bude zde.
Itinerář zde.