Dlouho jsme nejeli na víkendovej vandr. První pokus na jaře nevyšel, tak to vyšlo teď o
prodlouženým víkendu. Návrh, že se 25týho v sobotu okolo 9hodiny sejdeme na náměstí v Nasavrkách, byl možnej splnit jen za předpokladu, že by plynule navazovala vlaková a autobusová doprava. Jenže dopravci to maj jinak. Jura se Šusťou by v Hlinsku trčeli hodinu a půl a do Nasavrk by dorazili až v 11hodin a to by znamenalo v tuhle roční dobu problém, když je tma už v 18hodin. Jedeme teda autama. Parkuju auto ve Slatiňanech poblíž autobusový zastávky a autobusem přejíždím, do Nasavrk na náměstí, kde jsem v 9hodin. Jedním z možných výkladů je odvození z „Nasswerk“, tj. „mokrý důl“ či složeniny „Nassau“, neboli „mokrá niva“, ve spojitosti s werk (důl, šachta), tj. výklad jména „Nassauwerk“ by byl „důl u mokré nivy“. Spojitost Nasavrk a středověkého dolování se však nepodařilo zatím spolehlivě
doložit. Dostávám zprávu, že Šusťa s Jurou mají zpoždění a dorazí za 30minut. Využívám času k tomu, že se jdu podívat do kaštanový áleje. Přírodní památka Kaštanka je unikátním sadem kaštanovníků setých (Castanea sativa), které plodí jedlé kaštany. Sad založil roku 1776 kníže Jan Adam Auersperg, dnes má rozlohu 1 ha a nachází se v něm přes 100 stromů, některé ještě z původní výsadby. Nejznámější je „Knížák“, který prý zasadil sám kníže Auersperg. Fotím si álej, sbírám několik kaštanů a vracím se na náměstí. Příjždějí opozdilci. Abysme líp zapadli do země
Keltů, upravujeme si ména. Šustix jako vždycky nemá kompletní proviant a nutně ho musí dokoupit. Naštěstí je na náměstí COOPix, kterej nabízí potřebnej chlebix a špekáčkix. Máme všechno potřebný, konečně můžeme vyrazit do Keltskýho území. Je 25ho října a Šustix, Jurix a Slimix vyráží. Jestli do devátý hodiny ledově foukalo, ale občas zasvítilo slunce, tak teď už funí a začíná pršet. Nasavrky opouštíme u hřbitova, za kterým je magickej kamennej kruh. Šustix u kruhu rozjímá, zatím co mu vítr rve z hlavy hučkuxiks. S Jurixem nerozjímáme a urychleně odcházíme do údolí Debrnskýho potoka, kde nefouká. U potoka nás Šustix
dohání. Bohužel se z údolí opět vynořujeme a futeř i s drobným pršením nám dává co proto. Stojíme před rozhlednou Boika poblíž Lhotice a nahoru do ochozu nás to netáhne. Hnáni větrem, bičováni kapkami vstupujeme do Lhotice. V asfaltce nacházíme první artefaxis po cyklistixistovi a to páčkix brzdy. Jak do obce vcházíme, tak zase odcházíme. Cesta od Boiky klesá, silnice kličkuje po vrstevnicích serpentínama. My jdeme přímo, serpentiny ignorujeme až do Hradiště. U Evangelickýho kostela jsou vidět valy Oppida. Šustix jde tentokrát po funerálních památkách. Necháváme ho v nekropoli a jdeme z předhradí do akropole. Oppidum na ostrožně obtékané Chrudimkou bylo dvojdílné. Boční strany ostrožny strmě spadají do údolí řeky a severní část vybíhá do protáhlého klesajícího hřbetu. Na východní straně se nacházelo předhradí o rozloze osm hektarů a západní část
ostrožny zaujalo vnitřní hradiště s rozlohou asi 23 hektarů. Nejlépe dochovanou částí oppida je trojnásobné opevnění na východní straně vnitřního hradiště. Vnitřní pás fortifikace tvořila hradba a příkop, který byl v místech archeologických sond původně 3-4 metru hluboký a částečně vysekaný ve skalním podloží. Mezi ním a vnitřní hradbou se nacházela berma, na které byla doložena dvojitá řada kůlových jamek po palisádě. Samotná hradba byla postavená technikou Pfostenschlitzmauer (Stěna s drážkou pro sloupky). Takovou hradbu tvořila řada svislých kůlů, mezi kterými byla bez malty vyskládaná kamenná zeď. Procházíme napříč oppidem a na severozápadě obcházíme valy kousek zpátky k severozápadní bráně, až na silnici. Stáčíme se znovu k severu a klesáme k hrázi Vodní Nádrže Křižanovice, u který přelejzáme závoru a podél pravýho břehu scházíme pod hráz až k Chrudimce. Vodní nádrž byla vybudována v letech 1948-54. Betonová hráz o délce 130 m a výšce 31,5 m přehradila tok řeky Chrudimky. Voda z nádrže vytváří jezero o rozloze
téměř 32 ha, z kterého je přiváděna přes 3 km dlouhým přivaděčem do elektrárny Práčov. Kromě energetických účelů je přehrada zdrojem pitné vody pro část Pardubického kraje. Hladina je viditelně o metr, možná i víc nižší. Pod hrází je vody taky málo a průtok je minimální. Cesta podél Chrudimky nás přivedla k první trempský chatě s příznačným jménem „Peřej 1“. Po 100metrech je druhá chata, vypadající opuštěně, s názvem „Krematorium“. Až sem by se dalo zajet autem, ale dál už je jenom stezka, teď na podzim zapadaná listím, občas i padlým kmenem, o kamenech nemá cenu psát, jsou na ní malý, velký i střední, musíme je překračovat i přelejzat a jsou občas i slizký. Stezka jde nahoru a pak zase dolu k řece. Na příhodných místech jsou trempský chaty, vesměs hodně opotřebený. Po čtyřech kilometrech od přehrady se u jedný slušný chaty v před Peklí zastavujeme. Je jedna hodina, to chce oběd. Chata má verandu, pod verandou ohniště a za verandou nasekaný suchý dříví. Půjčujeme si pár polínek, rozděláváme oheň, na kterým si vaříme konzervy. Na liháčích si vaříme čaj. Za necelou hodinku máme zabaleno a jdeme dál. Nasledující chaty jsou všecky trochu víc hogo-fogo. U Hradišťských vodopádů potkáváme dva trempíky? Těžko povědět, ale bágly mají. Taky prej maj kilo hovězího a budou si dělat guláš. Bohužel jdou opačným směrem. Prohlížíme si kapkovej vodopád o kterým se píše: „Tři metry vysoký dobře přístupný vodopád na přítoku Chrudimky.“ Pokračujeme na zelenou značku, vedoucí skrz chatovou osadu Peklo. V některých chatách je i osazenstvo a kouří se z
komínů. U chaty svatýho Antoníčka jsou vyřezáváný sochy a totem. U Pekelskýho mlejna děláme odbočku k hradu. Bágly necháváme za stromem a jdeme vzůru na ostroh nad údolím. Terénní pozůstatky po neznámém hrádku jsou na nevýrazné ostrožně nad údolím Chrudimky, blízko samoty „V Limbu“. V písemných pramenech se neuvádí, ale sloužil zřejmě ke kontrole cesty v údolí Chrudimky. Podle nalezených střepů spadá doba života do 14. stol. Ve 20. stol. byl prostor hrádku zčásti poškozen stavbou malé chaty, která byla poté bez stavebního povolení rozšířena. Následně ji musel majitel zbourat. Po prohlídce se vracíme pro bágly, po mostě u mlejna překračujeme řeku a pokračujeme po levým břehu, ke zřícenině hradu Strádov. Pod hradem je železnej most s dřevěnou mostovkou a zrovna probíhá oprava. Přes cestu je natažená páska, ale páska není zeď. Zase stojíme na pravým břehu. Bágly schováváme pod cestou a jdeme na hrad. Hrad byl založenej ve 14. století na skalnatým ostrohu nad řekou
Chrudimkou a do 15. století byl středem panství, jehož součástí byly i Nasavrky. Od 16. století je pustý a neobydlený. Do dnešní doby se z hradu zachovala jedna větší zeď a několik menších. Pověst vypráví, že z nasavrcké tvrze vedla do hradu Strádova tajná chodba. A jiná zase o tom, že podobně jako na hradě Lichnici bydlela i na Strádově krásná a pyšná dcera pána zdejšího hradu, která se rozhodla, že si vezme za muže jen toho, kdo se na koni otočí na kameni nad Chrudimkou… . Po prohlídce zříceniny scházíme pro bágly a pokračujeme po proudu Chrudimky. Kilometr a jsme na mostě zakončeným zavřenou bránou. Stojíme u elektrárny Práčov I. Naštěstí je ještě před bránou vlevo na pilíři žebřík, po kterým slejzáme. Dál můžeme jít jenom podél plotu elektrárny směrem ke Svídnici. Jdeme vlastně po opěrný stěně nad areálem elektrárny. Konec opěrky je zakončenej zase žebříkem a tak se dostáváme za areál, kde je asfaltka do Svídnice. Jsou dvě hodiny do západu, zasebou máme 18kilometrů, trochu toho máme dost, takže si sedáme do přístřešku a radíme se. Šusťa potřebuje navštívit místní pohostinství, jde teda napřed. S Jurou máme poradu, kudy si zkrátíme cestu. Zkracujeme to přes Trpišov, kam je to do kopce. V Trpišově odbočujeme a jdeme po bejvalý žlutý značce, ze který vidíme
vyhlídkovou věž Na Chlumu, kudy jsme měli původně jít. Přicházíme pod Zabitý kopec, začíná pršet. Naštěstí déšť netrvá dlouho. Před Smrkovým Týncem u hájovny sedáme do přístřešku a naposled odpočíváme. Odtud už to je na Rabštejn jen dva kilometry. Jura nemá vodu a v okolních domech je pusto, nikde nikdo, jen psi štěkaj na vetřelce. Opouštíme Týnec, přecházíme silnici a za ní se svítí v dílně pneuservisu. Právě vychází majitel, tak ho oslovujeme se žádostí o vodu. Zároveň nás zrovna dohání Šusťa, tak jsme zase komplet. Máme dostatek vody a k ní sme každej dostali i jabko. Je skoro tma, když se dostáváme po 25ti kilometrech na hrad Rabštejn. Rabštejn je zřícenina nevelkého hrádku ze 14. stol. majitele Matyáše z Rabštejna. Po opuštění Bohuslavem Mazancem z Frymburka v 1585 se uvádí jako pustý. Po romantických přestavbách na počátku 19. stol. byl upraven a dostavěn palác se dvěma místnostmi. Bohužel hradní místnosti nebyly po zestátnění v r. 1945 udržovány a tak začal jejich postupný zánik. Ještě v roce 1965 máme zprávy, že v chátrajících místnostech, do
kterých zatéká, se nachází silně poškozený nábytek a kachlová kamna. V roce 1975 zůstávají z paláce stát jen obvodové zdi s řadou sgrafit. Dneska stojí v předhradí turistickej přístřešek a máme štěstí, přístřešek s ložnicí v podkroví je volnej, máme kde přespat a nemusíme stavět celtix. Jdeme rozdělat oheň, vyndáváme jídlo, vaříme si čaj. Sotva jsme se najedli, začínaj padat první kapky, tak se přesouváme pod přístřešek a protože je chladno a není na co čekat, lezeme do nízký ložnice v podkroví. Při rozbalování ležení dochází ke komickým situacím i několikanásobnýmu bouchnutí do hlavy. Nakonec ležíme, venku prší, povídáme si. Je půl deváty, když usínáme. V jednu v noci se na chvilku budíme, trochu si zase povídáme a pak zase usínáme. Spíme do rozednění.
Ráno, po vysoukání se ze spacáku a slezení na zem jdu zapálit oheň. Už naštěstí neprší jenom fouká. Na ohni si vaříme čaj, snídáme. Jdu si nafotit hrad, večer už to nebylo možný, protože jsme dorazili po setmění. Balíme a odcházíme. Šusťa mění trasu, jdeme z kopce po silnici do Rabštejnský Lhoty. Za Lhotou je geologická lokalita s ukázkou různých mořských sedimentů. Na starší prvohorní křemence byly později v období křídy (v druhohorách) naplaveny vrstvy pískovců. Odkryv vrstev byl
objeven při težbě kamene. Od sedimentů jdeme na Podhůru, kde na křižovatce tří turistických cest jihozápadně od rozhledny Bára byl vztyčen menhir, symbolický strážce brány Železných hor. Od stážce jdeme na dřevěnou rozhlednu Bára II. Rozhledna je unikátní stavba z dílny ing. arch. Martina Rajniše s atypickou konstrukcí trojbokého komolého jehlanu. Uvnitř se nachází točité schodiště se 78 schody. Výhled zahrnuje Železné hory, velkou část Polabí, Orlické hory a Krkonoše, za dobré viditelnosti jsou vidět i Jizerské hory, Ještěd a Kralický Sněžník. Počasí není pro daleký rozhlížení příznivý, přesto asi vidíme v dáli Ještěd, ale Krkonoše i Orlický Hory, jsou v mracích. Od rozhledny jdeme ještě ke Kočičímu Hrádku. Kočičí hrádek je miniatura
hradu, kterou nechala v letech 1898-1901 vybudovat místní kněžna Vlemína Auerspergová, aby si zámecký děti měly kde hrát. Od hrádku jdeme z kopce kolem Švýcárny. U zadní brány zámku jel kolem nás kočár s párem vraníků a podél zdi zámecký zahrady klesáme k řece. Přecházíme Chrudimku u Fotbalovýho stadiónu, míjíme plovárnu, nacházíme ulici 5.května na jejímž konci vidíme Ignáce. Nakládáme se a vezu Juru se Šusťou do Nasavrk k autu. Cestou trochu připršívá a když se v Nasavrkách loučíme, tak se nad severním obzorem klene obrovská duha.
Fotky jsou zde.