Po hradech a hradištích 2022

Žádnej neví, co sou Domažlice, žádnej neví co je to Taus. Aby sme to zjistili, vyrážíme ve středu 18týho května na jihozápad. Sraz máme v Praze na Wilsoňáku, kam se dostávám z Trutnova autobusem a z Čerňáku krtkem. Jura, Peťa a Šusťa jedou z Tišnova osobákem do Žďáru a do Prahy rychlíkem R990 Vysočina. Nevím jak kucí moravský, ale já měl v autobuse Hrušku „Krále kutilů, rádce a lidovýho koumáka“. Nastoupil v Městci Králové, ukázkově vychytal místo vzadu a splynul s davem. S náma do Tausu evidentně nejede, protože ho po vystoupení z autobusu nikde nevidím a ani na Wilsoňáku není, když se potkávám s klukama. Nádraží je jako obvykle plný čekajících na odjezd. Jakmile se na tabuli objevilo číslo nástupiště pro Západní Expres, odlepila se dobrá polovina čekajících z pozic a začala se přesouvat k nástupišti číslo jedna jih. Expres do Němec je plnej sotva zastavil. Máme štěstí, sedíme. Jakási anglicky mluvící pasažérka se nám snaží cosi naznačit, jenže to má marný. Žádnej z nás nemá takový vědomosti, aby jí mohl rozumět. A ona chtěla jen hodit kufr do bagáž boxu. Vlak mezi tím začal rozrážet luft směrem k Tausu, kam přijíždíme včas a bez dalších jazykových komplikací. Před nádražní budovou je socialisticky vyhlížející autobusák, na kterým hledáme nástupiště osum, odkud nám to pojede do Hradiště u Domažlic. Společně s náma hledal správnej odjezdovej flek pes s Hůlkou. No jóó opravdu Dan je to on. Páč má bágl a taky toho psa s Hůlkou, zdravím ho vandráckým Ahoj! Trochu kouká a nejistě, ale přece opáčí stejně. Nacházíme správný nástupiště a čekáme na příjezd busu. Pes s Hůlkou s náma taky nejede, asi má jinej program s HruškouJ. Přijíždí nám autobus, nastupujeme a necháme se odvézt do Hradiště. Peťa několikrát poprosil řidičku, aby vydržela na zastávce, než si vyfotí pomník 1. války. Po dvaceti minutách jízdy a v ½ jedný odpoledne vystupujeme na návsi v Hradišti u Domažlic. Fotíme si bejvalej koloniál i pomník padlým v 1.válce, stojící vedle. U jednoho z domů se pohybují domorodci, které prosíme o naplnění čutor vodou a vyzvídáme, zdali je za rohem u bazénu otevřená hospoda. Nevědí, ale stejně jdeme kolem, tak uvidíme. Hospoda je ve skutečnosti Obecní ouřad a kulturní místnost v jednom a má otevříno až v pět. Naštěstí je pergola přístupná imrvére, tak si dáváme něco z vlastních zásob. Už bylo načase, jináč bych padnul hlady. Rozdávám dárky kamarádům. Je to štrůdl srolovanej v cucátku výrobek firmy Expres menu. Po jídle nasazujeme bágly a jdeme dobýt hrady, ale nejdřív se po dvou kilometrech zastavujeme u kaple Sv. Petra. Teplo se zdá bejt velký a taky je, protože se rosím o sto šest. Peťa se nechává vyfotit u kamene Sv. Petra a pak jdeme na zříceninu Netřeb. Je to dva kiláky do kopce, nahoře jsou ruiny pravděpodobně ze 14týho století i chráněný tisy červený. Po obhlídnutí hradu stoupáme hřebenovkou na Vlčí jámy a do Úlíkova. Samozřejmě děláme bezpečnostní přestávky, kvůlivá přehřátí. Naštěstí občas foukne vítr do toho tepla. Z Úlíkova klesáme až ke koupališti u Prudic. K dnešnímu cíli stačí jen vystoupat a dojít ke Kreslově studánce. Jura zůstává pozadu, Šusťa s Peťou jdou napřed najít ten pramen a já upocenej, čekám u odbočky na Juru. Homolkáči se domlovaj řvaním na lesy, kde jako ten pramen je. Po chvíli už to ví každej zajíc i srnka a dokonce i já s příchozím Jurou. Obcházíme mlází a po přeskočení bažinky jsme po 13ti kilometrech u přístřešku s ohništěm a pramenem lahodný vody. Super skrytý místo, jen tu není flek na spaní. Kolem jsou houštiny a vlhko. To na spaní moc není. Vydáváme se najít kus rovnýho místa na spaní a hned na druhej pokus, neboť první skončil odkrytím mraveniště, nacházíme, teda já, jakš takš příhodný místo. Teď už rozdělat oheň, osmahnout špekáčky, uvařit čaj a než se úplně smrkne, rozbalit si spaní. Šusťa se nás straní a stele si stranou od nás. Uleháme, jenže ve spacáku je teplo, bez něj zase chladno. Trochu si ještě povídáme, ale zachvíli se i tak začíná ozejvat chrrr. Úplně nejhorší zvuk noci je ale Cccc. V tom mlaskání se nedá spát. Ráno po rozednění začli řvát ptáci jako krávy a v šet hodin přesně, hučení, jako by přistával vrtulník. Ejhle! Kůrovec přijel posbírat nařezaný klády. Tak teda vstáváme, balíme si fidlátka a jdeme k prameni vařit čaj na snídani. Už v osum jsme na cestě. Přicházíme k hlavní lesní cestě, kde se bouřlivě radíme, jak půjdeme. Nakonec schováváme bágly do houští a jdeme k hradišti Příkopy. Slunce svítí jako o závod. Naštěstí jdeme po severní straně Kravaře a tak ještě nepálí tolik. Hradiště Příkopy prastaré sídlo Drslaviců zvaný taky Starý Rýzmberk, založen údajně r. 1040 po bitvě Čechů s Jindřichem III, užíváno do 13. stol. a opuštěno po založení blízkého Rýzmberka. Zachovány jsou dva hluboké příkopy částečně doplněné třetím. Fotíme si valy a květenu rostoucí v areálu. Potom odcházíme klesajíce do Podzámčí. Jen se vyloupneme z lesa v Podzámčí, flákne nás teplo po papuli. Hrad Rýzmberk stojí nevysoko nad vesnicí. Památkově chráněný areál s pozůstatky raně gotického panského sídla, které bylo zbudováno v druhé polovině 13. století. Hrad s dvojdílnou dispozicí prošel především v 15. století výraznou úpravou a rozšířením o čtverhranné bašty a dělostřelecké opevnění. Zánik hradu Rýzmberk v roce 1655 je spjat s nařízením Ferdinanda III, které rozhodlo o boření některých hradů. Dodnes se dochovaly relikty hradního opevnění, torza budov v předhradí a dominantní věž. Rozhledna je zavřená tak se rozhlížíme z hradeb. Rozhlídnutý jdeme jižní cestou kolem Škarmanu. Teplo je teda jako v létě. Po necelým kilometru zjišťuju, že místo abysme se k báglům přibližovali, jdeme kamsi jinam. Náprava je jednoduchá! Vzhůru na Škarman, cestou necestou, skrz houštinu najít správnou cestu J. Podařilo se a za chvíli jsme u křížku pod Kravařem. K báglům je to už jen kousek. Jsou přesně tam, kam jsme je ráno pohodili. Za sebou máme prvních sedum kiláků, je skoro poledne, tak se vracíme ke Kreslovu prameni, kde si vaříme oběd. Najedený odcházíme na zříceninu Nový Herštejn. Pod hradem je parta důchodců a jen několik z nich se vydává k vrcholu. Zřícenina hradu Nový Herštejn je tvořena poměrně rozlehlými pozůstatky pocházejícími pravděpodobně z 1. poloviny 14. století. Založení hradu je nejčastěji připisováno Buškovi II. z Velhartic. V terénu se dochovalo zdivo spodní části donjonu, některé části hradeb, vnější valy a příkopy. Obcházíme hrad kolem dokola po vnějším valu. Pod hradem si nasazujeme bágly a míříme směrem k Suchý Hoře, kolem Dubovky do Starý Vsi na Velký Kouřím kde stával Ruchomperk. Hrad, původně zvanej Rauchenberg, byl vybudovanej na vrcholu hory Velký Kouřím (641 m n. m.) patrně Černíny počátkem 13. stol. Jeho krátká existence skončila ještě ve 13. nebo nejpozději ve 14. stol. Zachovány jsou jen terénní stopy, valy a příkopy kolem pahorku. Odpočíváme každou chvíli, ten hic bere síly, triko mám propocený skrz naskrz. Šusťa už do včerejška furt něco blábolí o Chudenicích a nemá stání, cos ho pohání. Je to touha svlažit volátko pívem, takže nás za Rauchenberkem dočasně opouští. My jsme po dalších třech kilometrech v Pušperku a v nohách máme už 21kiláků. Peťa hlídá u kapličky bágly, já s Jurou stoupáme ke zřícenině Pušperk. Památkově chráněný areál s pozůstatky gotického sídla zbudovaného v druhé polovině 13. století. Jednalo se o hrad s mohutným opevněním a příkopem, který byl už od poloviny 15. století opuštěn. Cestou dolů se ozejvá pravý koleno. Né že by předtím nikdy nebolelo, ale teď je to ostrá řezavá bolest. Až do konce vandru se to nezlepší. Nandáváme bágly a z kopečka míříme do Poleně, kde jak doufáme, bude občerstvení. Mejlka. Hospoda je na prodej, všude mrtvo a Posezení v Zářečí je zavřený zrovna ve čtvrtek. Odpočinek ve vyhřátý zastávce neosvěží a průjezd traktoru s hnojem to dorazil, tak radši jdeme a jak jinak než do kopce. Dva nekonečný kiláky než si propocený sedáme vedle kapličky nad Věckovicema. Jura jde pomalu, tak přichází později. Mezitím jdu hledat studánku a flek na přespání. Plac na spaní v okolí nenacházím a studánka je na boku kapličky, jen voda je hluboko nedosažitelná. Peťa s Jurou dou žebrotou k prvnímu domu, kde dostávají vodu. Předpokládáme, že na dva kilometry vzdáleným hradišti, bude příhodnější prostředí k přespání. Jdeme teda až na hradiště Řakom. Moc se mi nechce, haksna bolí jako čert, ale dva kiláky ještě dám. Do soumraku, už není daleko, v nohách máme 28kiláků, jsme vyčerpaný, strhaný z tepla, ale za ½ hodiny jsme na Řakomu. Hradiště bylo osídleno v eneolitu příslušníky chamské kultury. Jejich přítomnost dokládají nálezy manželů Baštových z roku 1986, kteří ve dvou sondách odkryli 50 centimetrů mocnou kulturní vrstvu s keramickými střepy a dvěma přesleny chamské kultury. Další pravěké střepy byly nalezeny ve splachových vrstvách na svazích. Způsob opevnění a vysoká nadmořská výška (680 metrů) je pro chamskou kulturu neobvyklá, ale osídlení z jiných období nebylo doloženo. Stavíme ledabyle přístřešek a to se nám v příštích hodinách stane osudný. Ozejvá se Šusťa jdoucí z Chudenic, že je někde pod hradištěm. Po nasměrování nás nachází. Na liháči si vaříme čaj, večeříme. S Jurou vybalujeme ležení pod přístřeškem, Peťa a Šusťa si jdou lehnou opodál. Je takovej hic, že svlečený ležíme na spacáku. Nehne se ani lísteček z pod přístřešku pozorujeme osvětlený Klatovy, vzdálený zhruba 7kilometrů. Zprávy na internetových sítích říkaj, že se z němec žene cosi velkýho. Na obzoru se blejská, pomalu se to blíží. Okolo půlnoci už se blejská všude okolo nás. Zvedá se teplej vítr a Klatovy jsou nepochybně v dešti. I na nás už začíná pršet, vítr cloumá plachtou. Šusťa s Peťou se schovávaj k nám pod přístřešek, ale protože jsme ho postavili ledabyle, začíná na nás kapat voda a co víc, nad hlavou máme vanu plnou vody. Při pokusu ji vylejt si ji část lejeme na sebe. Šusťa je zmáčenej celej. Zhruba za hodinu je povšem. Teplo zůstává, spím jen lehce přikrytej spacákem. Nespím valně a předpokládám, že ostatní taky tak. V šest ráno se blíží rachot motoru. Zase kůrovec. Jede traktor je to Zetor. Zastavuje pár desítek metrů od nás a vystoupivší kůrovec se pouští do díla. Řev pily nás vyhání z hajan. Snídáme, balíme. Ještě se fotíme na trůnu jako Chámovodi a pak odcházíme do Řakomi, ležící nedaleko pod hradištěm. Tady si fotíme podkovárnu kříženou se zvoničkou. Po silnici se dostáváme do Dolan 2,5km vzdálených. Konečně civilizace s Restaurací a obchodem. Restaurace je ještě zavřená, ale u obchodu je čilý ruch. Zákazník střídá zákazníka. Osvěžujeme se pivem, já nealkoholickým, koláči a Ruskou zmrzlinou. Takhle osvěžený jdeme omrknou tvrz z konce 14. století, jejíž dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby. Tvrz byla obehnána kamennou hradbou a vodním příkopem. Dnes je stavba v havarijním stavu, částečně využívána k obytným účelům. Z Dolan jdeme na Komošín. Zbytky málo známého hradu se nacházejí na skalnatém ostrohu nad řekou Úhlavou. Dochovaly se z něj terénní relikty a zbytky zdí částečně pohlcených mladší zástavbou. Odpočíváme a trochu i hnípeme, než se zase vydáme dál. Jdeme kolem koníka v ohradě a u Malechovský hůrky se znova zastavujeme. Šusťa jde prozkoumat hradiště, my ostatní si vaříme oběd, po kterým si dáváme dvacet až třicet. Peťu to přestalo bavit a tak jde ke Švihovu napřed, protože v Malechově si chce vyfotit pomník padlým v 1.válce. O něco později se zdviháme i my a jdeme k Výrovu. Než k němu dojdeme, tak v dáli za polem vidíme Peťu jdoucího po silnici. Krajina je teďka otevřená, žádnej stín, takže hic se zdá bejt ještě víc nesnesitelnej. Naštěstí odbočujeme z asfaltky pod Švábí na lesní cestu, kde je snesitelněji. Pod zříceninou Kokšín na nás čeká Peťa. Kokšínská tvrz byla součástí obranného systému hradu Švihova a kromě funkce předsunuté hlásky střežila i stavidla, jimiž bylo možné zatopit louky v okolí Švihova a ztížit tak nepřátelům postup ke hradu. Kokšínská tvrz je ale starší než hrad Švihov, takže původně musela mít využití jiný než vojenský a k hradu byla přidružena až na konci 15. století. Po prohlídce se vydáváme ke Švihovu. Na louce před Švihovem se Peťanovi porouchala bota. Trochu se mu utrhla podrážka, kterou přivázal tkaničkou, aby neupadla úplně. Už u Kokšínský tvrze jsme probírali možnost ubytovat se v ňákým penziónu a předejít tak zmoknutí, páč z němec se prej zase něco řítí. U nádraží by se mělo něco nacházet. Majitel ale nechtěl naše peníze, tak z toho sešlo. Jdeme teda k vodovodnímu hradu Švihov. Ještě kus cesty před hradem jdeme okolo dřevěnýho přístřešku ve kterým by šlo přespat. Takže máme kam jít přespat. Když přicházíme k hradu, vidíme, že je zalígrovanej a nepřístupnej, takže z prohlídky sešlo. Jdeme najít restauraci, ve který se necháme osvěžit. Nacházíme ji na náměstí a jmenuje se příznačně „U hradu“. Objednáváme si pivo, odpočíváme po zdolání 16ti kilometrů. Venku se pomalinku chystá něco velkýho. Zatahuje se, sem tam se blejskne, trochu fouká, lehce chvíli prší a pak je po ptákách. Naštěstí. Hospoda se postupně plní, začíná hučet. Účtenka se plní čárkama. Okolo desátý už mě nebaví sezení u kofol, tak si beru bágl a jdu do vyhlídnutýho přístřešku. Už málem skoro spím, když slyším jak se blíží spolu nocležníci. Jura s Peťanem si chtějí taky ustlat, ale ztratil se jim Šusťa, tak se mu snaží dovolat, což není jen tak. Když se to povede, je rozmluva s ním problematická. Vůbec netuší kde je. Místo noclehu minul a je kdoví kde. Po ňáký době se přeci jen vyloupnul ze tmy a vybalil si spaní. Konečně můžeme spát. Než znovu usnu budí mě poryvy silnýho větru. Zbytek noci byl klidnej. Ráno se budíme o půl sedmý, balíme a jdeme na vlakový nádraží, kam to je zhruba půl kiláku. V 7:40 nám přijíždí vlak do Prahy. Když to půjde dobře, budeme doma do druhý. Nešlo. Na trati jsou opravy, takže nám na Wilsoňáku ujížděj přípoje. Máme dvě hoďky a tak se jdeme podívat ke koni, jestli není třeba revoluce. Žádná zrovna není, tak se zase vracíme na nádraží. Loučíme se a nastupujeme do našich vlaků. Doma se vyspršit, odpočinout si před všedníma starostma.

Odkaz na fotky tady.                     Odkaz na video bude tady.

Itinerář zde.

pozn. Aby se galerie zobrazila korektně je nutný se přihlásit 🙂 .
Uživatelské jméno : user
Heslo: (žádný není)

Stránky