Do ticha hvozdů 2020

Do ticha šumavských hvozdů 30.9. – 3.10.2020

Předpověď počasí, ani koronavirová situace nebyla nijak příznivá a obě hrozby mohly zhatit celej podzimní vandr. To se naštěstí nakonec nestalo, ale jízda vlakem v roušce není prostě nic moc. Počasí celej předchozí tejden provádělo psí kusy, jako je pršení, ochlazování a na Šumavě i sněžení. Nic nás neodradilo a ve středu poslední zářijovej den se sjíždíme v Praze, odkud jedeme do Železný Rudy, nástupního místa vandru. Jedeme tři, Jura, Šusťa a já. V rychlíku „Berounka“ držím klukům místo už z Wilsoňáku. Vlastně to není ani nutný, protože vlaky jsou posleních 6měsíců prázdný. Cesta přes Beroun a Plzeň ubíhala bez problémů, přestup v Klatovech do osobáku taky a tak okolo druhý vystupujeme v Železný Rudě centrum. Plán A je, že odsud půjdeme pěšky, plán B, že popojedeme do Nový Hůrky autobusem. Vyhrála varianta B, tak máme čas na nákup nějákých drobností v místním COOpu jako je chleba, klobásky a hlavně voda. Taky máme čas na návštěvu bufáče, kde se posilňujeme řízkem nebo svíčkovou. Po nákupu a posilnění, dostali Šusťa s Jurou chuť na chmelomok. Na autobusový zastávce zanechávají spolu s bágly i mě, potom odcházejí naproti do Hotelu Ostrý. Já mezitím korzuju tam i zpět, vyčkávám jejich návrat a příjezd autobusu. Už od příjezdu do Rudy, pozoruju na Bavorský straně hranice zbytky sněhu ležícím na kopci Velký javor. Naštěstí je to jedinej sníh, kterej vidím. Po 1/2čtvrtý nastupujeme do autobusu a odjíždíme do Nový Hůrky. Za několik minut vystupujeme a odcházíme kolem apartmánů Abele do Hůrky. Cesta vede podél Drozdího potoka, takže stále stoupá. Nová Hůrka je 900m n/m a bejvalá vesnice Hůrka v tisíci metrech, tak to není na dva a 1/2kilometrech žádný extra stoupání. Necelej kilometr od křižovatky leží zbytky hůrecký jedle starý 300let. Sklárna, brusírna, pila ani jiný zbytky osídlení se už kolem nenachází. V poklidu přicházíme ke křižovatce cest pod Hůrkou a odpočíváme. Až po chvíli si všímáme, že ke kapli Sv.Kříže je to jen pár metrů. Tak se přesunujeme tam. Sklárna na Hůrce vyráběla až do roku 1904 tabulové sklo pro benátská zrcadla. Hůrka byla krásnou vesnicí. Vsi dominoval barokní kostel sv. Vincence z roku 1789, kterýžto nechal postavit majitel skláren Ignác Hafenbrädel. Kostel sv. Vincence zdobila barokní cibulovitá báň z jedné strany krytá šindelem, věž nechal přistavět v roce 1819 majitel huti Jiří Kryštof Abele. Vedle kostelíka u hřbitova byla postavena v roce 1820 velká kaple sv. Kříže coby rodinná hrobka sklářských rodů. V kapli byli v prosklených rakvích pochováni členové rodin Hafenbrädlů a Abelů, coby majitelů hůreckých skláren. Dále na Hůrce stával zámeček a hotel U jezera Laka v roce 1938 je zde uváděno 26 pokojů, hostinec, pošta, škola, fara, dva mlýny a lesovna. Pokoje jsou minulostí, dneska se nachází v horní části bejvalý obce dočasný nocoviště, který použijeme vzhledem pokročilýmu odpoledni. Nesmí se tady krom přespání nic zakládat, ale je tu rovinka a lavičky se stolem. K hrazení a lavičce přiděláváme plachty, vybalujeme. Děláme si něco k večeři, pomalu se strojíme, protože slunce zmizelo za kopcem Polom vysokým 1295m a citelně se ochlazuje. Bude jasná noc těsně před úplňkem. Nad pastvinou se tvoří mlžnej opar. Oheň dělat nemůžeme, tak po smrknutí zalejzáme do spacáků. Někdy po druhý ráno, mě jasně svítící měsíc vytahuje ven ze spacáku. Při tý příležitosti dělám několik snímků noční šumavy. Všude je silná rosa, dokonce i na spodní straně přístřešku a na spacáku. Ráno máme všechno provlhlý, je syrovo. Zdá se, že tráva má i omrzliny. Ale počasí nám přeje, jen co se slunce přehoupne přes vršky stromů, začíná vysušovat provlhlý věci. Po snídani, vysušení a zabalení se vydáváme vandrovat k jezeru Laka. Odcházíme armádní cestou. U Rudský křižovatky sledujeme dál žlutou značku. V levo od cesty jsou zbytky vodního kanálu, kterej sloužil k plavení dřeva a jako přívod vody k pohonu strojů ve sklárnách. Po dvaapůl kilometrech stojíme u jezera. Jezero Laka taky zvané Mlaka nebo Pleso je nejmenší a nejvýše položený (1096 m n. m.) jezero ledovcového původu na české straně Šumavy. Nachází se na svahu hory Plesná (Debrník), rozloha činí pouhých 2,78 ha a největší naměřená hloubka jen 3,9 m. Zatímco ostatní šumavská ledovcová jezera mají kamenitá dna více či méně zanesená kalem z okolních lesů, na dně jezera Laka není žádná známka po souvislém kamenném povrchu. Místo toho je zde vrstva rašeliny. Od jezera Laka zprudka stoupáme ke zlatýmu stolečku. Zlatý stoleček (1 196 m n. m.) na jihozápadním svahu Ždánidel 1308 m n. m. (sedýlko mezi Plesnou a Ždánidly) je místo, kde si měnili čeští a bavorští pašeráci zboží. Údajně jim k tomu sloužil kámen – čtyřboká kamenná pyramida, která navrch obrácenou rovnou plochou skutečně tvořila cosi na způsob stolu. A pod ním podle pověsti byl zakopanej i zlatej poklad… Po odpočinku jdeme dál. Klesáme k bejvalý osadě Horní Ždánidla. V přístřešku nad osadou obědváme, než se vydáváme k rovněž bejvalý osadě Gsenget. Až k Frantovu mostu pořád klesáme. Ještě než klesneme až k prášilskýmu potoku 950 m n.m., vidíme na protějším kopci Poledník rozhlednu, kam se za několik hodin vyškrábeme. Za Frantovým neboli správně Frischův mostem, zase stoupáme. Jak jinak než zprudka. Nechávám Juru i Šusťu vzadu za sebou. Po dvou kilometrech zastavuju na křižovatce „U bejvalý roty“, kde čekám, až přijdou kluci. Za rotou u cesty je studánka, kde nabíráme vodu. Náhodou je to i polovina cesty vzhůru na Poledník. Opět se vzdaluju, jdu napřed a stoupám k vrcholu sám. Ve čtyři hodiny jsem nahoře. Rozhledna na Poledníku je uzavřená z důvodu havarijního stavu, naštěstí přístřešek s krbem je bez omezení. Když se ocitáme všichni tři nahoře, je nám jasný, že dál už dneska nepůjdeme. Svoje jméno hora dostala patrně od prášilských dřevorubců, kteří tvrdili, že jakmile slunce vystoupí nad temeno této hory, je poledne a tedy čas k obědu. Vrchol Polední hory byl původně zalesněnej, snad i proto nevybízel k vyhlídkám. Zásadní zlom přišel se studenou válkou – ta udělala z hory, s výhodnou polohou a nadmořskou výškou, vojenské stanoviště elektronické ostrahy státní hranice. Škoda, že u krbu není trocha toho dřeva. Obcházíme vrcholek Poledníku a na jeho severní části sbíráme vyšisovaný klacky. Ostatně jiný dříví tady není. Další dříví přináší Šusťa z okolí pod přístřeškem. Zapalujeme oheň v krbu. Vaříme si čaj, baštíme zásoby. Přicházejí a zase odcházejí výletníci. Dva co přišli fotit východ měsíce a taky jeden co jde od rána přes Osser – Ostrý a ještě potřebuje dojít někam ke Kvildě, takže bude mít v nohách asi tak 70kiláků. To je našich 14náct kiláků úplný prd. Než se setmí, objeví se ještě páreček z němec. Díky Šusťovi, jenž oprašuje jazykoznalosti se dozvídáme, že na českou stranu hranice můžou na dva dny, ale kdyby zůstali dýl, musí do karantény. Na ohni si vaří ňáký jáhly, po peci se táhly. Už je tma jak v pytly a voni furt seděj a seděj. Vzhledem k tomu, že chceme spát na lavicích přiražených k sobě, tak nám trochu hatěj plán. Naštěstí se přeci jen zvedají, odchází do stanu a my si děláme pelech na lavičkách pod přístřeškem, takže nám rosa dneska nehrozí. Je úplněk, měsíc svítí jak pominutej, až to vypadá jako by napadnul poprašek sněhu. Ráno se po nebi honí mraky, to se asi bude kazit počasí. Spalujeme poslední dříví, vaříme si čaj, snídáme. Po zabalení, uvádíme přístřešek do původního stavu a vyrážíme směr Modrava. Večer nás vandrovní upozornil, že v okolí slatí to ochranáři docela hlídaj, ale hlavně máme zpoždění, takže bysme nemuseli stihnout zejtřejší ranní spojení domů. Uděláme to teda jinak. Půjdeme rovnou do Modravy. Spolu s červenou značkou klesáme. Za Javoří slatí u bejvalý roty vedle kamenný stély „Neprojdou“ odpočíváme. Znova zvažujeme, jestli projít Roklanskou slať k Březníku. Nejde to! Máme fakt málo času. Pokračujeme k Javoří pile, soutoku Roklanskýho a Javořího potoku, kde bylo Mezolitické sídliště. U Rybárny pak obědváme, neboť tušíme, že Modrava bude drahá jako Aspen. To se ostatně po dvou kilometrech potvrzuje. Vstupujeme do továrny na prachy jménem „Pivovar Lyer“. U vedlejšího stolu zrovna platí za oběd i s příslušenstvím 2tisíce. Pro dvoučlennou rodinu láce J. My se spokojíme s pivkem. Jak konstatujeme po odchodu, něco mezi Géčkem a Krušovicema, nic zvláštního za ty prachy. Jdeme na zastávku autobusu. Přesuneme se co nejblíž Železnýmu Rudovi, odkud nám zejtra pojede rychlík do Prahy. Přesuneme se do Rejštejna, odkud půjdeme nějákých 8kilometrů do Hartmanic. Autobus přijíždí na čas. Nastupujeme a necháváme se odvézt do Rejštejna náměstí. Před 3/4tě na čtyři znova vyrážíme na trasu. Za Rejštejnem cesta stoupá zprudka nad Klásterskej mlejn, až ke kapličce. Zase jsem napřed a tak u kapličky čekám, až se objeví Šusťa s Jurou. V dálce na obzoru jsou zřejmě vidět Hartmanice a v pravo rozhledna Svatobor nad Sušicí. Ve Velkým Radkově se jdeme podívat na zdejší raritu, smolnou pec. Traduje se, že pec nechal vystavět holič z Vídně, jenž se do kraje přiženil, avšak neví se, zda si plány na stavbu a výrobu kosmetiky již s sebou přivezl či zda je získal později. Je možné, že měl obchodní vazby na podnikatele z Vídně, který mu předal pouze plány stavební, ne však výrobní, a mohlo se tak jednat o podvodníka. V jiné domnělé verzi o vzniku pece se má za to, že obchod přerušily události první světové války, kdežto další očekává, že stavba byla po technické stránce prováděna chybně, pročež se od dokončení stavby upustilo. Jako nejpravděpodobnější se připouští, že došlo ke stavebním chybám z důvodu nepochopení plánu; možné je též, že samotné plány obsahovaly chyby. V každém případě nejsou důkazy o tom, že by pec někdy byla v provozu. Po kilometru v Malým Radkově u jednoho statku mají dřevěnou krasavici, kterou hlídá „stádo“ husí, který jak nás zmerčí, hnedka kejhaj a kdyby mohly, hnaly by nás. Pár metrů za stavením je pramen s hrníčky. Dobíráme vodu a pokračujeme dál k Hartmanicům. Už teď je jasný, že tenhle přibližovací plán je to nejlepší co nás potkalo. V Okolí bydlí šprýmaři a vědí jak pocestným zpříjemnit vandr. Cedule na sloupu s nápisem „Kurva Grande“ směřující k dřevěný krasavici, je toho jedním z důkazů. Když přicházíme do Zalužic vítá nás obrovská cedule: Vítejte v našem pohostinném městě. V případě, že nechcete použít naší proslulé pohostinnosti, jeďte raději oklikou, například přes Annín. Informace o městě: Založeno mezi roky 1128 – 1914 v červnu. Nynější počet stálých obyvatel: 0. Partnerské město: HUSTON, TEXAS. Když vycházíme ze Zálužic na obzoru se objevuje hrad Kašperk, ale za zatáčkou se zase skryl za kopec. V Kundraticích je památek ještě víc. U rybníka stojí menhir ve společnosti železnýho šrotu, kusu migu a vodníka. Nad rybníkem stojí zámek, jehož majitelé jsou sdružení v Asociaci majitelů hradů a zámků. Taky je tady hospoda s kočičičákem. Toho hladíme, ale putyku míjíme ve prospěch jiný v Hartmanicích. Blíží se tma, a u blízký sjezdovky okukujeme možnost spaní, ale je to nanicovatý. Na začátku Hartmanic se zjevuje opravdová 4řka do který nás to vcuclo. Jediný co vařej je pívo a utopenec. Místní honorace hází šipky a leje. Venku se děje tma a kdoví kam si lehneme. Jeden plán říká, že na hřiště. Druhou variantu nabízí jeden z místních a posílá nás hned za hospodou do kopce, že prej je tam dětskej koutek, ohniště, pramen vody a plac na spaní. Když už máme dopito, jdeme tam, kam nás poslal. Opravdu za posledním barákem je plac. Ve chvíli, kdy si leháme, odkud si z lesa přijíždí 4×4, zastavuje u pramene a osádka provádí opravu chlazení. Pak se se svým bourákem zase noří do tmy. Konečně můžeme spát. Ráno vstáváme brzo, abysme stihli autobus do Železný Rudy. Stačíme i lehce posnídat a taky udělat pár snímků inverze pod náma. Pak scházíme dolu do civilizace k Zákl.Škole k zastávce. K našemu údivu není žádnej autobus v 8:02 psanej. Ptáme se okolo jdoucí volební komise a odpověď přichází s příjezdem autobusu. Odjíždíme do Rudy. V Rudě jdeme na zastávku vlaku. Bohužel vlak z Prahy má spoždění, to znamená, že bude mít spoždění i do Prahy. Není potřeba čekat, až přijede vlak z Alžbětína, můžeme se na přepřahání i podívat a tím pádem vyrážíme z konečný na konečnou. Vlak je opět polopráznej až do Prahy, kde se loučíme. Jura jede do Tišnova, Šusťa do Brna a já Krakonošem do Trutnova. Kupé mám sám pro sebe a to se fakt dlouho nestalo. U barmana si kupuju mátovej čaj a sladkej koláček. Cesta tak uběhla jako nic. Tak zase v květnu, jestli to nákaza nezhatí.

Fotky tady.                        Itinerář zde.

Video v HD kvalitě tady.

Stránky