Brdem vojenským 2018

Jednoho šestadvacátýho září, zrovna když se za úplňku vařila nová várka Krakonoše, odjíždíme Sam, Němej-Mluvka a Slim, tedy já, do prostoru Brdy. Brdy, co jsou to vlastně Brdy? Slovo se odvozuje od slovanského „brdo“, což znamená protáhlý zalesněný vrch. Snad i souvisí s keltským výrazem „brid“, což je prostě pohoří. Nebyl by to Sam, aby nepřidal k vandru nějakou tu libůstku. Zhruba 56 let před zřízením vojenskýho prostoru, někdy v roce 1868 kupuje baron Strousberg zbirožský panství a začíná budovat železářský impérium. Na různých místech jako Zbiroh, Holoubkov, Zaječí, Strašice, staví železárny, otevírá doly na uhlí i železnou rudu a propojuje je všechny železnicí. Ale už za 7 let v roce 1875 krachuje. Po jeho aktivitách zůstávají v brdské krajině šrámy viditelné až do dnes. Pár těch šrámů cestou uvidíme. Nejprve se ale musíme dopravit do Strašic, kde je začátek vandru. Sraz máme v Praze na hlaváku u vlaku. Já stojím na nástupišti včas. Ovšem vlak od Brna má několik minut sekeru. Odjez rychlíku do Rokycan se blíží a na spožděný spoje nečeká. V záchvatu paniky si chci lehnout před lokomotivu a zdržet odjezd, naštěstí to ale není potřeba, páč kluci právě přibíhaj. Nastupujeme do plnýho vlaku, kterej se zanedlouho rozjíždí. V Rokycanech přestupujeme a autobusem míříme do Strašic. Před Strašicema jsou u silnice vidět zbytky náspu Strousbegovy železnice. Vystupujeme u obecního úřadu a jdeme do Muzea středních Brd. Muzeum je v bývalých kasárnách a jsou tady ukázky zbraní, uniforem i udělátek z různých období pobytu vojsk. Dál jsou prezentována místní řemesla včetně historie železářství a dolování rud. Po prohlídce odcházíme bejvalou tankovou cestou, dříve Strousbergovou železnicí k Zaječovu. U rybníku Tisý, je k vidění část náspu železnice, my ale odbočujeme a přes hráz jdeme ke Kolenský cestě, stoupající na Lipovsko. Než odbočíme, míjí nás chlapík na Segway. Lipovsko je o dobrých 150m výše, než Strašice a zářiový slunce má ještě sílu, takže spocený odhazujeme na vrcholu bágly. Jdeme najít „Brdskou vločku“, vytesanou do skály někde okolo. Objevujeme ji kousek pod vrcholem. Odpočinutý berem batohy na záda, abysme šli ke Třem Trubkám. Já navrhuju, kousek se vrátit a traverzem sejít ke Zlámaný lávce, zatím co Sam trvá na pokračování po svažující se stezce k Americe. Je to sice dál, ale jak se ukáže, je to i dobrodružnější cesta. U Ameriky potkáváme emeritního hajnýho, hledajícího houby. Ujišťujeme ho, že vejš je pár starejch klouzků, jinak nic. Různýma cestičkama se dostáváme na samý dno údolí, kde se nám staví do cesty neširoký potok Klabava, naneštěstí bez mostu. Sam neváhá, vrhá se do proudu a už je na druhý straně. Jako správej sapér „Vodička“, nám staví most z kamení, takže se polosuchou nohou dostáváme na druhej břeh. Asfaltkou se my, tři trubky, vydáváme k zámečku Tři Trubky, zanímž je rybníček se zbytky malý elektrárny, dodávající kdysi zámečku proud. Asfaltovou cestou Josefka, lehce stoupáme podél potoka, až k mostu přes Klabavu. Scházíme vlevo z cesty, najít zbytky lesní železnice, ale nic víc než houštinu nenacházíme. Je čas na postavení tábora, silně se smráká a v lese je to znát ještě víc. Po propletení se houštím, nacházíme plácek s mechem, vhodným k postavení přístřešku. Stavíme, vybalujeme, večeříme. Kolem půl deváty je tma, tak zalejzáme do spacáků a spíme. Kolem dokola hučej jeleni, sem tam třeskne výstřel. Ráno po 11ti hodinovým spánku vylejzáme do děsný kosy. Posilující snídaně, balení a vyrážíme k Padrťským rybníkům. Pár metrů od ležení fotím pravej pravák velikej jako dvě dlaně. Je jasno, slunce dělá co umí, začíná bejt i teplo. Když vycházíme z lesa na Padrť, procházíme bejvalou vsi Záběhlá. Jenom pár zarostlých rozvalin, zplanělá hrušeň a jabloň prozrazuje, kde vesnice stála. Na Padrti jsou rybníky, kolem kterých procházíme až k Hořejšímu padrťskýmu, na jehož hrázi odpočíváme. U hájenky je pumpa s pitnou vodou, tak si doplňujeme zásoby. Po odpočinku odcházíme ku Praze. Ještě než začneme zdolávat vrchol, zalejzáme mimo cestu abysme poobědvali. Zapalujeme ohýnek, pečeme špekáčky, Sam vaří vajíčka na tvrdo, já čaj. Najedený odpočíváme před táhlým stoupáním. Ohniště zalejváme vodou z kolem tekoucího potůčku, drny vracíme na místo a jdeme. Místama je cesta podmáčená až bahnitá. Němej-Mluvka se připlet do jedný bezedný bažiny a zasajratil si boty i kalhoty. K vrcholu Prahy je stoupání na několika místech příkřejší, ale u druhýho nejvyššího vrcholku Brd je to celkem pochopitelný. Jsme 860metrů nad mořem a kromě nás je tady 60m vysoká věž meteoradaru. Jdeme vrcholovou cestou, kolem obrázku svatýho Jana Nepomuckýho a kolem Malýho Toku. Když cesta míří jiným směrem, musíme zkratkou lesem k Havelský cestě, která se pod Brdcem mění na Brdeckou a končí u zimní obory Skelná Huť. Máme asi 30minut do západu, tak se zhruba po 1/2kilometru noříme do lesa, kde si stavíme přístřešek. Večeříme a zalezáme do spacáků. Sam si přeje slyšet pohádku, tak mu jednu vyprávím: „ Byl jednou jeden vlak a ten jel na čas! Dobrou noc milé děti.“ A spíme. Jeleni, nebo myslivci houkaj o poznání míň, tak je noc klidnější. Ráno se balíme a po snídani vyrážíme. Odcházíme k Pilský studánce, kde se higiénizuju, ale hlavně dobíráme vodu. Probíráme naši situaci a to, že je 12° , je nejmenší problém. Do Kařezu je to zhruba 25kiláků, jenže za předchozí dva dny, máme v nohách 3cet, tak to bude docela našlapaný. Po dobrání vody, začínáme opět stoupat. U odbočky „Na třetí“, se z lesa ozývá praskot a dusot. Za moment vybíhá stádo laní, přebíhá cestu a zase mizí v houští. Mizíme po žlutý, Čihadelskou cestou směrem k Toku. U Šraňku nás míjí banda bajkerů a z opačný strany policajti v autě. Je tady něják živo. U Carvánky na louce se nahřejváme a odpočíváme na slunci. Fotím si zdejší studnu, ve který je vody minimum, za to je na dně utopená feldflaška, ešus, kotlík, hrníček a kbelík. K nejvyššímu vrcholu Brd 865metrů vysokýmu Toku,  je to už jen kousek. Vrcholek máme za sebou, míříme přes dopadovou plochu na Houpák, kde stojí válečná betonová pozorovatelna, z jejíž střechy jsou překrásný rozhledy. Je tady úplně nabito, cyklisti, turisti a my. Dole pod Houpákem stojí cvičnej srub „Jordán“, kde jsme před 20ti lety byli poprvé u příležitosti Vojenské ukázky „Jordán 1998“. Všechen beton je furt na místě, dokonce i nějákej u vchodu přibyl. Jdeme směrem k letišti, ale daleko před ním odbočujeme na zelenou a stálým klesáním se dostáváme do Dolní Kvaně a Zaječova. U Augustiniánského kláštera dostáváme tip na restauraci Lidový dům, kam se vydáváme na oběd. Ostatně jiná restaurace tady není. Restauraci má v pronájmu Vietnamský hoteliér a jeho paní. Na úvod si dáváme kofolu a na Smažáka nečekáme dlouho. Ještě pivko na slehnutí a do hodiny můžeme zase jít. Nad Zaječovem stála šachta Arthur, kolem pod vrcholy Kopanina a Hromovka vedla Strousbergova železnice. Vlevo od silnice na hranici louky a lesa jsou zbytky železnice nejvíce patrny. V tělese pešunku, jsou dodnes prohlubně po pražcích. Z dolu Arthur zbyla výsypka hlušiny vpravo od silnice a na druhý straně kopce dodnes funkční odvodňovací štola. Na okraji Olešný je zbytek vysokýho náspu s nově budovanou připomínkou železnice. Skrze Olešnou jdeme k lesu Dubiny, kudy na první 1/3tině tělesa bejvalý dráhy, vede cesta. Další části pešunku jsou někde zarostlý, jinde naopak vykácený a vyčištěný, takže se po něm dá jít. Podle dostupných pramenů nebyla železnice jako celek nikdy provozovaná a zdá se, že to tak bylo. Vrchol zářezu je neupravenej a samotnej násep je v některých místech bez odvodnění. Těleso trati dočasně mizí za vekslem na okraji pole za lesem Dubiny. Stojí tady jedna z mála dochvaných staveb. Strážní domek u odbočení do Kařízku, kde bylo napojení na Českou západní dráhu. Po poli jdeme k okraji Kařezu, kde za domky opět stojí násep trati. Je po šestý hodině, tak si stavíme po několika stech metrech za pešunkem v zákrytu přístřešek. Připravujeme si ležení, večeříme a po soumraku zalejzáme do spacáků. Ráno budeme stávat brzo, abysme stihli projít zbytek trati. Budíme se za svítání, balíme ležení, po snídani razíme. Na 1/2cesty ke Třem sudům objevujeme polozasypaný propustek. Přecházíme silnici a po vysokým náspu přicházíme ke křížení tratí. Strausbergova železnice překonává Českou západní po klenutým kameným mostě. To je cíl našeho vandru. Po vyfocení mostu se musíme dostat na nádraží v Kařezu. Satelitně vyhlídnutá cesta bohužel končí u zavřený brány, tak se musíme vrátit ke Strausbegovu mostu a Třem sudům. Odtud jdeme rychlou chůzí po silnici do Kařezu na nádraží. Nečekáme dlouho, pár minut před devátou přijíždí náš rychlík. Opět je plnej, takže stojíme u hajzlíku až na hlavák v Praze. Ve chvatu se loučíme, Kluci mastěj ke svýmu vlaku. Mají na to jen několik minut. Můj vlak odjíždí za 1/4hodiny. Když nacházím svůj rychlík je plnej, takže zůstávám až do Hradce Králové zase na schodech u hajzlíku. Takhle skončil po 62km vandr do Brd. Vlastně po šedesáti pěti, protože v Trutnově jako obvykle na vlak místní poprava nenavazuje, takže do Horňáku jdu „Úpičakem“ pěšky.

 

Odkaz na fotky je tady.                                               Itinerář tuhle.

Video v HD kvalitě je tady.

Pár odkazů pro ty, co chtějí více informací o Strousbergově železnici a Brdech.
Stroussbergova železniční trať
Pozůstatky Strousbergrovy železnice
Dr. Bethel Henry Strousberg
Brdy

Stránky